Dálkový přechod Slovenského ráje, krajiny s překvapujícím různorodým rázem, a největšího národního parku Slovenska – Nízkých Tater vás provede podél řek a vodopádu, přes vápencové masivy, skrz borovicové lesíky i po rozsáhlém poli žulových balvanů. Pokochejte se touto krásnou krajinou ideálně nalehko!
Slovenský ráj, Nízké Tatry – Slovensko
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Loňský rok nám totálně převrátil život naruby a nejinak tomu bylo i u mě. Covid dvakrát hodil vidle do mého plánu vyrazit na skotský Cape Wrath Trail, a tak jsem se nakonec musel spokojit s menší a kratší akcí u našich slovenských sousedů. Nutno dodat, že i tady to bylo dost na hraně. Se zhoršující se epidemiologickou situací u nás začali dost vážně naši „bratia“ uvažovat, že i pro Čechy zavřou hranici. Den před odjezdem slovenská vláda dává jasné stanovisko, že Češi půjdou na „červený seznam“ až za pět dní… Uff, takže se balím a vyrážím. V Praze sedám na noční vlak, který by mě měl brzy ráno „vyvrhnout“ přímo na mém plánovaném startu ve Spišské Nové Vsi.
ČAROKRÁSNÝ SLOVENSKÝ RÁJ
Kolem páté ráno vystupuji na nádraží, vybírám pár eur a už si to mažu ospalým městečkem vstříc svému dobrodružství. Spišská Nová Ves překvapuje. Na slovenské poměry to tu nevypadá zle, ale místní honosně vypadající novostavby nejsou zrovna můj šálek kávy. Mám namířeno k hranici NP Slovenský ráj. Z jednoho místa se mi nabízí krásný výhled na Vysoké Tatry pomalu se vynořující ze tmy. Přebíhám přes louku, kde se ještě drží krásný mlžný opar, a chvíli se kochám. Po zelené značce pokračuju podél potůčku, když si najednou všimnu medvěda, jak v něm provádí ranní hygienu. Evidentně mě tu vůbec nečekal. Vmžiku zapraskají větve a hnědá koule rychle mizí pryč. Tepovka mi během vteřiny vyletí vzhůru. Hezký zážitek hnedka takhle na začátku…
Od Čingova se napojuji na krásnou pěšinku vedoucí podél řeky Hornád. Ta je krásně zaříznutá mezi vápencovými masivy. Jsem tu ve všední den a brzy ráno, takže tu vůbec nikoho nepotkávám. Pěšinka podél řeky je občas prokládána kovovými stupínky zaříznutými ve skále. Tohle mě neskutečně baví. Po chvíli se odpojuji od řeky a dál pokračuji podél Bieleho potoka až k Sokolí dolině. To už je známé místo. Na 2,5 km tady člověk nastoupá slušných 430 výškových metrů. Nejdříve kráčím korytem vyschlého potoka, ale postupně vše graduje a objevují se první vodopády a žebříky. Jedním slovem nádhera.
Na konci doliny se zastavuji na odpočívadle na svačinku, když za sebou najednou slyším rychle cupitat nějakého chlapíka. Ten mě při příchodu zdraví jménem. Když se ptám jak to, že mě zná jménem, hned odvětí, že vidí můj „nalehko“ batoh a je mu to jasné. Jano je člen místní horské služby. Dáváme se do řeči o všem možném a za svižné chůze chvíli pokračujeme společně. Když se rozloučíme, mířím dál k Diablově dolce a sestupuji krásným borovicovým lesíkem až k začátku doliny Velký Sokol. Ta je údajně jedna z nejdivočejších v celém NP. Hned na začátku mě upozorňuje cedule na vyšší výskyt medvěda a poté už kráčím v podstatě korytem potoka dál. Divokost se umocňuje ve chvíli, kdy se celá dolina začne zužovat a objevují se další vodopády a dřevěné žebříky. Po cestě potkávám jen dva slovenské fotografy, se kterými se krátce zdravím. Jinak nikde nikdo.
Na konci doliny se napojuji na Glackou cestu, která mě dovede až do krásného údolí. Už je vcelku pozdě, takže se poohlížím po místě na spaní. Nakonec volím pěkný plácek na louce, lehce zastrčený pod stromy. Stavím tarp, vařím večeři a v nedalekém potůčku se koupu. Kolem 20. hodiny už zalézám do spacáku a rychle usínám. První den dávám pohodových 36 km.
Ráno je vcelku chladné, dokonce vytahuji čepici a rukavice, ty ale už po pár kilometrech odhazuji. Hned z rána přicházím ke krásné vodní nádrži Palcmanská Maša, odkud je kratší úsek po silnici, ale ten přeběhnu svižnějším tempem během půl hodinky. Procházím ještě ospalou dědinkou Stratená, na jejímž konci odbočuji ke krásnému Stratenskému kaňonu. Ten je ale tak krátký, že mi na jeho projití stačí pět minut. Po zelené značce pokračuji podél Spišského potoka a přes rozsáhlé louky, kde se kochám zajímavou krajinou. Slovenský ráj mě svým různorodým rázem hodně překvapil a vřele ho doporučuji k bližšímu prozkoumání.
PŘES NEJVĚTŠÍ NÁRODNÍ PARK SLOVENSKA
Během poledne přicházím do vesnice Telgárt, odkud se většinou vychází na přechod Nízkých Tater. Tahle vesnička je taková slovenská klasika, takže nejsem vůbec překvapený, když mě hned na jejím začátku odchytne místní chlapík s tím, jestli mu pomůžu otevřít hlavní uzávěr plynu u jeho domu. Tohle se může stát vážně jen na Slovensku… Zastavuji se v místní „restauraci“ na rychlý oběd a ještě nakupuji v hodně žalostně vybaveném obchodě nějaké potraviny na víc dní.
Odteď už mě čeká přechod největšího slovenského národního parku – Nízkých Tater. Mířím k pověstmi opředenému kopci Kráľova hoľa. Na vzdálenosti 6 km tady člověk nastoupá krásných 1 050 metrů, tomu už se říká slušnej nástup. Cesta vede vysokou trávou a je často lemována ostružiníky a borůvčím, takže za chůze neustále něco uzobávám. Ve vyšších patrech už se krajina mění a dostává vyloženě horský ráz. Na vrchol mi to z Telgártu trvalo dvě hodiny. Kráľova hoľa sama o sobě není nijak zajímavý kopec, je tu vysílač, horská služba a dá se sem dostat i vcelku snadno po silnici. Výjimečný je ovšem výhled, za dobré viditelnosti jsou totiž krásně vidět Vysoké Tatry, Spiš a také Horehroní. To ale dnes není můj případ, já nevidím nic.
Pokračuji tak dál po hřebenu směrem na západ a přecházím hned několik vrcholů – Stredná hoľa, Orlová, Bartková. Mým dnešním cílem je útulna Andrejcová, kam přicházím už kolem 17. hodiny. Je tu vcelku klid, o útulnu se tu stará místní občanské sdružení. Dávám si skvělou zelňačku a řemeslné pivko. Vedle útulny si stavím tarp, dá se spát i uvnitř, ale nemám to zapotřebí. Po chvilce se dávám ještě do řeči s klukem, který to tu spravuje. Protože je běžec, tak si hned všímá mého nového modelu bot a pouštíme se do diskuze. Zmiňuje se, že tu pořádá i jeden závod a zároveň mě na něj zve. Debata taky sklouzává k ultralehkému vybavení a k nalehko.
Usínám opět velmi rychle, ale celou noc mě o pár desítek metrů dál budí nějaký šílený jelen, takže si klidnou noc neužívám. Ráno si dělám rychlou kaši, balím a pokračuji dál. Východní část Nízkých Tater je z velké částí zalesněná a trail vede převážně uzounkou pěšinkou, kam se vejde sotva jeden člověk, je to ale paráda. Takhle brzy z rána nepotkávám vůbec nikoho, a tak si užívám naprostý klid. Až po pár hodinách začínám potkávat první trekaře, co jdou v protisměru. Krátce po poledni míjím útulnu Ramža, kde je naprosto šílený bordel – odpadky, válející se toaleťáky, no prostě hrůza. Vůbec se tu nezdržuji a okamžitě mizím. Někteří lidi by měli dostat doživotní zákaz vstupu do hor.
Hřeben se parádně vlní, nejsou to žádné hrozné stoupáky, ale je to neustále lehce nahoru a dolů, takže výškové metry celkem naskakují. Později odpoledne procházím přes sedlo Čertovica, kde je několik penzionů a je tu možnost spát i na stanici horské služby. Mě se to tady ale nelíbí, takže ještě mířím dál. Na závěr dne stoupám dalších 700 výškových metrů až na chatu generála Štefánika. Na hřebeni se dost zhoršilo počasí a celou cestu jdu v podstatě v mraku a s poměrně silným protivětrem. Na chatu přicházím celkem promrzlý. Míst na přespání je tu naštěstí dostatek, obsluha je příjemná a člověk se tu může i dobře najíst. Zvenku chata vypadá jako nedobytná pevnost, ale uvnitř je pěkně útulná. Dostávám postel ve společném pokoji s partou dalších třech lidí, kteří jdou také přechod Nízkých Tater. V hospodě se s nimi dávám do řeči. To, co jsem dnes ušel, oni šli dny dva. Nikdo to moc nechápe, takže jim dlouze vysvětluji, jak je tohle možné a na pokoji jim ukazuji, co za zbytečnosti s sebou tahají. Zaléhám už kolem 21. hodiny, protože chci brzy vstávat.
ČAS VYRAZIT DOMŮ
Budím se okolo půl šesté, rychle se balím a před chatou si zalévám ovesnou kaši. Je chladno a když odcházím, tak mě silný poryv větru málem porazí na zem. Po rozsáhlém poli žulových balvanů mířím pod nejvyšší vrchol Nízkých Tater – Ďumbier (2 043 m n. m.). Na vrcholu jsem během chviličky, ale vítr je šílený, takže dělám rychlou fotku a mířím dolů do Krúpového sedla. Z něj pak stoupám na Chopok (2 024 m n. m.). Tohle je jeden z mála kopců, který už je poznamenaný turismem, z obou stran vede lanovka a nahoře samozřejmě nechybí restaurace. Výhled je dnes ovšem parádní a konečně mám Vysoké Tatry jako na dlani. Západní část hřebene je úplně jiná, není to tu téměř zalesněné a místy to dost připomíná naše Krkonoše, ale v trochu větším měřítku. Dnešní den je hodně náročný, je to pořád nahoru a dolů, ale jde se pěkně, takže bouchám jeden vrchol za druhým – Polana, Kotliská… Sbíhám k útulně Ďurková, kde si u velkých sympaťáků dávám vynikající čočkovou polévku, chvíli kecáme a zase se vracím zpátky na hřeben.
Za sebou už nechávám téměř celé Nízké Tatry a přecházím poslední vrcholy na své cestě – Košarisko a Velkou Chochulu. Po vcelku kamenitém a technickém trailu sestupuji 600 výškových metrů do Hiadelského sedla. Potkávám tu dva Poláky s obřími batohy, kteří jen nevěřícně kroutí hlavou nad mým tempem. Hned za sedlem ještě přichází brutální stojka na Kozí chrbát a pak už je cesta vcelku na pohodu až do mého cíle – Donoval. Nohy dostaly na závěr vcelku zabrat, jen během dneška jsem nastoupal 2 600 metrů a sestoupil 3 300 výškových metrů. Tomu říkám pěkný závěr. V Donovalech beru nejlevnější hotel a zahajuji svou oblíbenou etapu – dojídání. Škoda, kdyby bylo více času, ještě bych pokračoval na Velkou a Malou Fatru. Tak třeba příště.
Ubytování a jídlo
- vesnice Telgárt – restaurace, ne příliš dobře vybavený obchod
- útulna Andrejcová – restaurace, ubytování
- sedlo Čertovica – několik penzionů a je tu možnost spát i na stanici horské služby
- chata generála Štefánika – restaurace, ubytování
- útulna Ďurková – restaurace, ubytování
Přístup na začátek
ze Spišské Nové Vsi
