Přechod pohoří Tunkinské Golce na hranicích Mongolska a Ruska

Pro přechod Tunkinských Golců, pohoří Východních Sajan, jsme zvolili 120 km dlouhou cestu z vesničky Nylova Pustyň do lázní Aršan. Náročná desetidenní cesta vedla většinu doby údolím řeky Šumak, následně řeky Kitoj.Trek se chodí buď z lázní Aršan do Nilovy Pustyně (používá se také Nilovka) nebo naopak. Maršrutkou nebo autobusem se do Aršanu dostanete z Irkutsku zhruba za čtyři hodiny, Nylova Pustyň leží o dvě hodiny jízdy dál. Přechod je pomyslně rozdělen radonovými lázněmi Šumak, které leží cca 40 km od Nilovky. Přírodní lázně Šumak jsou dostupné pouze pěšky nebo vrtulníkem, proto volí většina „lázeňských hostů“ kratší dvou až tří denní cestu z Nilovky. Zájemců o pobyt v lázních je celkem dost, ale stejně jsme cestou potkali maximálně tři skupinky denně, rozhodně se nejedná o rušnou dálnici, jak je člověk zvyklý třeba z Tater.

Přehledná cesta z Nilovky vede tajgou, dále přes sedlo Šumak (2.760 m), náročný výstup se dá za pěkného počasí celkem v pohodě zvládnout. Výhledy ze sedla na vysokohorské doliny Eche Ger a Šumak a okolní „kopce“ jsou impozantní. Sestup do lázní Šumak vede podél řeky s originálním názvem Levý Šumak (můžete si být jisti, že v hlavě vám z toho všeho bude šumět dost dlouho).

Sedmidenní cesta ze Šumaku do Aršanu už je jiné kafe, vede po pravé straně toku řeky Šumak, který se po několika dnech putování vlévá do řeky Kitoj. Ačkoliv je putování prvních pár kilometrů příjemné – cestička se klikatí rašeliništi nebo vede lesem, po zhruba čtyřech hodinách nastává peklo, na které se hned tak nezapomíná. „Cesta“ (nebo spíš její přenesený název, protože se jedná o pěšinku drsným terénem, o které si myslíte, že jí vychodili tak maximálně medvědi a ne lidé) začíná prudce stoupat, až se dostaneme na skalnaté srázy, dole v soutěsce, zhruba 30 metrů pod námi hučí řeka.

Ani na srázech ale cesta nevede po vrstevnici, neustále strmě klesá a stoupá, už se ani nezdá, že jdeme po cestě, pod námi propast, před námi kamenná pole, popadané stromy, které musíme neustále přelézat. Cesta bez holí je téměř nemožná. S krosnami ujdeme za hodinu maximálně dva kilometry. Takhle pokračujeme pět dní až pod Aršanské sedlo. Za tři dny nepotkáme živáčka, společnost nám dělá neuvěřitelné dusno, hovada, komáři a vlastní pot. Výstup do sedla, při kterém zdoláme převýšení 1.000 m, se zdá být v pohodě, protože jdeme alespoň pořád nahoru – a hlavně, po týdnu v údolí, kdy vidíme samý les, se před námi opět rozprostřou majestátní Tunkinské Golce v celé své kráse. Poslední sedmý den patří sestupu do lázní Aršan.

Den první

Ráno brzké vstávání a už v osm stojíme ve frontě na lístky na bus. Ale co to??? Vyprodáno!!! Tak i do pusté Pustyně někdo jezdí, hm… čára přes rozpočet. Naštěstí jen tak asi minutu, protože hned před autobusákem se na nás vrhají řidiči maršrutek, kam že potřebujeme. „Nilovka? Není problém, mám sice plno, ale to se vyřeší, pojďte se mnou.“ Za pět minut máme batohy na střeše přeplněného minivanu, řidič žhaví dráty.

Po půl hodině nastává velké stěhování národů (babka támhle, mladý muži vy sem) a už se vezeme! Miluji volné podnikání.Jedeme přes Aršan, cíl naší cesty, tak se snažíme hádat, odkud se z majestátního pohoří za 10 dní vyloupneme. Do pusté Nilovky dorážíme po šesti hodinách jízdy z Irkutsku a hned se vydáváme na cestu vstříc novým zážitkům. Jdeme po prašné silnici směrem do hor. Cestou navštěvujeme burjatský klášter Charjchan, kde právě pobývá láma. Máme ale smůlu, nikde ho nenajdeme, asi je někde na sváče. Asi kilometr za klášterem je značená odbočka na Šumak a to už vstupujeme do tajgy. Kromě krásného lesa jsou prvním znamením tajgy hejna komárů a hovad. Účinnost repelentu odhaduji na hodinu, pak potem steče (je děsné dusno). Míjíme koňaře, kteří nám nabízejí, že nás do Šumaku svezou na koni.

Cesta koňmo trvá den, ale za zpáteční koňskou jízdenku zaplatíte 12.000 rublů, tolik nemáme ani na celý pobyt!S nadcházejícím večerem začínáme hledat místo na nocleh. Vrásky na čele nám dělá voda. Všechny potoky, co jsme zatím míjeli, byly vyschlé a my už nemáme pomalu ani co pít. Nakonec nacházíme tábořiště u cesty, je tu i koryto s trochou vody, tak zůstáváme. Vody moc není a do rána totálně vyschne. Komáří nálety jsou tak příšerné, že vytahujeme moskytiéry kolem hlavy, věšíme jídlo na strom (to kvůli nezvané návštěvě pána tajgy) a jdeme spát. Ještě ve 23 h je světlo.

Den druhý

Po 10 minutách cesty dál na Šumak docházíme k velkému tábořišti a ještě větší řece. No dobře, příště už to budeme vědět! Nabíráme vodu a pokračujeme v cestě. Dnes nás čeká celodenní stoupání do doliny Eche Ger, spát budeme ve 2.000 m n. m.,  a cestou poznáme snad všechny tváře ruské tajgy – od březového lesa, přes jehličnanový až k holým pláním; cesta se mění od široké lesní po neznatelnou pěšinku, přeskakujeme potoky, houpeme se na rašeliništi, boříme se v bažinách a všude obdivujeme krásnou sibiřskou květenu. Počasí nám přeje, komárů s přibývající nadmořskou výškou ubývá.

Spíme kousek nad vodopádem, který teče přímo z ledovce, odvahu se v potoce vykoupat všichni nenajdou. Mám pocit, že místo vody korytem tečou žiletky.

Den třetí

Dnes se musíme dostat přes Šumacké sedlo, má 2.760 m a je to na něm znát. Je celkově sucho a tím pádem i málo vody, takže přítomnou řeku nemusíme brodit, podaří se nám jí přeskákat. Odbočujeme po cestě doprava a začínáme pořádně stoupat. Cesta do sedla vede kameninovým polem, lituju koně, kteří si na ní lámou nohy. Počasí je nádherné, pro strmý výstup naprosto ideální. V sedle, kterému vévodí nezbytná ova (buddhistická obětní místa), se před námi otevírají impozantní scenérie, na dně Šumacké doliny se třpytí blankytné modré jezero Nogon Nur.

Tady vzniknou nejpůsobivější fotografie našeho třítýdenního ruského putování. Času ale není nazbyt, takže směle vzhůru dolů!Při sestupu se k nám přidává Pavel, mužčina z Krasnojarsku, který jde do Šumaku na léčení. Čeho? „Všeho. To máte: revma, astma, srdce, žaludek, játra, ledviny, hlava, plíce, …“. Na hranici lesa, při ústí do doliny Levyj Šumak míjíme zhruba 50 m vysoký vodopád, který je i v parném červenci obalený krustou ledu a sněhu. Jeho voda s hukotem padá do skalnatého kaňonu, který nás bude provázet pár následujících dní.

Vzhledem k pokročilému času po chvíli rozbíjíme tábor. Pavel v sobě Rusa nezapře, hned má chuť na 100g. Nabízím mu na ochutnání naši slivovičku, zprvu je zděšen – má to chuť a ještě ke všemu to je samohon!!! Touha po alkoholovém opojení je však zřejmě silnější, takže si do hrníčku vzápětí odlije zhruba čtvrt litr. Protože chce pohostit i on nás, vytahuje z batohu lékárenské lahvičky. Mezi námi zavládá panika, ale nedá se nic dělat, z toho se nevykroutíme, snad to tedy přežijeme… Ze dvou lahviček 95% lihu, vody a nějakého záhadného medikamentu umíchá „napítok“, která chutná jako… jako… jako líh. Zajídáme to, čím můžeme, a doufáme, že nám druhý den nebude blbě.

Den čtvrtý

Ráno jsme v pohodě, žádná třeštící hlava a jsme za to nesmírně rádi. Pavel nás opouští, nemůže se dočkat lázeňského života. My ho následujeme vzápětí, ale dosud celkem pohodlná cesta dostává nové rozměry. Neustále klesá a stoupá po okraji kaňonu, řeku pod námi jenom tušíme podle šumu, dostaneme se k ní až v lázních Šumak, po šesti hodinách cesty. Do Šumaku dorážíme v pozdním odpoledni, jakkoliv jsme si mysleli, že sestup bude pohodička, dal nám pěkně zabrat. Aby toho nebylo málo, tak nás cestou ještě chytne pořádná bouřka.Po dešti stavíme stany po pravé straně řeky, blízko radonových lázní.

Na levé straně se nacházejí prameny (120 jich je objevených) a turbáza pro boháče. „Heliport“ je umístěn uprostřed téměř vyschlého řečiště. Že tu vrtulníky přistávají, se můžeme přesvědčit hned druhý den, kdy tam dvakrát přistane obrovský vojenský vrtulník s rudou hvězdou na boku.Celí nedočkaví se vydáváme, s hrníčky v ruce, na radonovou koupel, do níž není radno se nořit na déle než 20 minut, přičemž se lze ponořit pouze po břicho. No, když ale v lázni objevíme pijavice velkosti malých hadů, nabyté odhodlání se vmžiku vytrácí. Jdeme tedy ven, do přírodního radonového rybníčku a mácháme si v něm nohy po kolena. Koupel je příjemně teplá, pijavic je tu méně, takže se dají uhlídat. Pak už „korzujeme“ k pramenům, cestou potkáváme další „lázeňské hosty“ s hrníčky.

Všichni už o nás vědí, jsme tu za atrakci – cizinci, co spí pod stanem a ne v turbáze, ale především blázni, co lázněmi jenom procházejí, místo aby se v nich léčili! Celkem tu může být zhruba 40 – 50 lidí. Někteří spí ve stanech, zbytek si obsadil dřevěné chýšky, co jsou rozesety po lese. Ještě, než začneme ochutnávat nepřeberné množství pramínků, absolvujeme bahenní zábal. Všechny prameny se stékají do jednoho jezírka, které pak obsahuje všechny místní léčivé látky. Po vzoru ostatních se bahníme černým smradlavým bahnem, a když na nás oschne, myjeme se ve vaně, co je uprostřed jezírka. Takhle nějak asi vypadaly Karlovy Vary v roce 0, přírodní rašeliniště, pár dřevěných laviček, dřevěná korýtka na svod vody, teplé prameny bublající přímo ze země. Asi hodinu ochutnáváme prameny, jsou opravdu na všechno, ženské, mužské, končí pramenem „na pochmelje“ – na kocovinu. Jsou sice teplé, ale naštěstí ne slané, takže se dají zvládnout.

Den pátý

Ráno ještě dáváme radonovou koupel na bolavá kolena a hned vyrážíme na cestu. Ostatní nám přejí hodně zdaru, asi vědí proč! Nejprve jdeme rašeliništi, kde by se našlo ještě plno dalších pramenů, ale po poledni se dostáváme na cestu do pekel (popsáno výše). Snažím se moc nekoukat dolů a hlavně nemyslet na to, co by bylo, kdyby… Ačkoliv, jsou jen dvě možnosti – rozsekání se o skály, příp. (kdyby člověk pád přežil) utonutí v ledové vodě. Přemýšlím, čeho bych se zbavila, aby mě těžká krosna tak netahala, kam si sama chce. Po zbytek dne mám pocit, že jsme sešli z cesty.

Den šestý

Utrpení pokračuje. Nadávám si, kam jsem to vlezla a chci umřít. Výhledy žádné, kdesi pod námi šumí řeka, s výstižným názvem Šumak. Hovada útočí, koupeme se ve vlastním potu.

Den sedmý

Cesta je stále ta samá písnička. Poprvé v životě sním o dovolené a la „válečka u moře“, před očima mám obrazy italského Bibione a smažících se lidí na lehátkách. Jo, leze mi to na mozek!. Míjíme potok, který je celý pod ledovou krustou. Konečně důvod vytáhnout foťák!Odpoledne se poprvé, od doby co jsme vyšli z lázní, dostáváme přímo k řece. Chvíli jdeme podél ní, po medvědích stopách. Je mi to jedno, kdyby se tu nějaký méďa snad náhodou objevil, nechávám se dobrovolně sežrat.Spíme na tábořišti, které leží nad přítokem řeky Biljuty. Dole stanuje ruská rodinka, první a jediní lidé, které potkáme za celý přechod do Aršanu. Řeky šumí z obou stran, a protože čeho je moc, toho je příliš, vytahuji špunty do uší.

Den osmý

Naše dnešní cesta začíná přejitím pěkného visutého mostu. Už nejdeme po srázech, ale lesem. Ten se co chvíli mění a ukazuje nám všechny své možné tváře. Nejhezčí je asi březový úsek, pak se chvíli brodíme bažinami, ztrácíme se sobě navzájem v křoviscích, nízké jehličnany nás zase sekají do nohou. K hovadům se přidávají hejna komárů. Přes den je hrozné horko, v noci přicházejí první bouřky.

Den devátý

Od rána leje. Nasazujeme ponča a cvičně se škrábeme do prvního kopce. Dnes nás čeká výstup do Aršanského sedla (1.954 m n. m.), převýšení 1.000 m. Po půl hodiny chůze musíme brodit. Nikomu se do ledové vody nechce, ale co se dá dělat. Chvíli pokračujeme rákosím, než se cesta začne prudce zvedat. Prší dlouho a přibývá krvelačných komárů. Zhruba ve tři hodiny se počasí umoudří a do sedla stoupáme bez deště. Asi dva kilometry jdeme rododendronovým polem. Škoda, že nekvetou. Pod sedlem se dohadujeme, kudy asi vede výstup – strmé kamenité pole netipuje ani jeden z nás. Těšíme se na výhledy a funíme do kopce. Je poměrně zataženo, ale sem tam na nás vykoukne nějaká ta hora, celkově jsme spokojeni, hlavně když neprší! Rozhodneme se bez báglů vyběhnout na nejbližší nejvyšší vrchol, který, ač se zdá být blízko, je nakonec docela daleko. Cestou fotíme květenu. Z vrcholu se rozprostírá pohled do dalšího údolí. Sestupujeme už docela pozdě, kousek pod sedlem bychom rádi zakempili, jenže potoky jsou vyschlé. Místo na spaní s vodou najdeme až v deset hodin. Celou noc nám bouří nad hlavami.

Den desátý

Závěrečný den našeho pochodu. Jelikož jsme včera večer dost klesli, není to do Aršanu už tak daleko. Dle přibývajícího bordelu je zřejmé, že se blížíme civilizaci. Potkáváme první skupinky výletníků „na lehko“, jsou čistí, barevní, voňaví… hluční. Cesta vede podél řeky Kyngargi a my si znovu připomínáme, jaké to je lozit po kamenech nahoru a dolu. Uklidňuje mě pocit, že dnes je to skutečně naposledy.  Cesta je spíš na jištění než na krosny. U většího vodopádu, asi dva kilometry od Aršanu je už tolik lidí, až to není pěkné. Krutý návrat do civilizace! V Aršanu bychom se rádi zastavili a ochutnali místní minerální vody, ale jakmile se dostaneme na jeho okraj, strhne se taková průtrž mračen, že okamžitě hledáme maršrutku a zbrkle odjíždíme. Máme štěstí na jednu, co se prázdná vrací do Irkutsku a sveze nás za skvělou cenu 375 Rub na osobu. Za zády necháváme neprobádané lázeňské městečko Aršan a hory, které se dají v černém mračnu pouze tušit.

Praktické informace

Čas přechodu: Cca 10 dní, rychlejší jedinci mohou cestu zvládnout dle počasí a těžkosti/lehkosti bagáže za 8. Doporučuji pozastavení v lázních Šumak, je opravdu o co stát. Také mi přijde lepší jít to obráceně z Aršanu, protože si horší část cesty odbudete na začátku + je možné zregenerovat zničené klouby v radonových lázních. Při vyšším stavu vody je nutné často brodit. My jsme putovali za extrémního sucha, ze kterého vzešly následné požáry po celém Rusku, takže jsme brodili celkem asi 3x a brody nebyly náročné.Mapy: V Rusku lze zakoupit mapu Tulkinské Golce (měřítko 1:200 000), v pohodě vám ale bude stačit stažená z internetu (http://nature.baikal.ru/scheme.shtml?&rg=tunki). Tajgou se jinak než po cestě jít nedá a cestou jsou jen dvě odbočky, které vás mohou nasměrovat k jinému cíli.

Ubytování: ve vlastním stanu, míst na táboření je cestou dost, vždy jsou u potoka, poznáte je podle ohniště a podle toho, že jinde se stanovat opravdu nedá. Na jedno tábořiště se v pohodě vejdou dva stany, víc už může být problém (pokud byste rádi ulehli alespoň v trochu vodorovné pozici). Cestou narazíte na pár loveckých srubů, pokud jsou volné a nevadí vám puch zatuchliny, můžete je obsadit. V lázních Šumak je turistická báza, ubytování za horentní ceny.

Stravování: Veškeré potraviny nutné nést s sebou, v Šumaku je možné zakoupit základní potraviny za ceny, které odpovídají tomu, že jinak než vrtulníkem nebo koňmi je tam nedostanou (chleba 70 Rub, sušenky 120 Rub, konzerva 150 Rub…), neprodávají zde alkohol. Vodu jsme brali z řek a pili bez úpravy (nepodařilo se nám na poslední chvíli sehnat ani Sanosil, ale přežili jsme bez úhony).

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Letecky nebo Transsibem do Irkutsku, odtud jezdí do Nilovky po osmé hodině pravidelná autobusová linka. V případě že je plno (je velká pravděpodobnost, že plno bude), je možné použít soukromé maršrutky, které stojí hned před autobusákem. Ceny jen o málo vyšší, příp. srovnatelné s autobusem. Za maršrutku jsme platili 450 RUB na osobu.

Přechod ostrova Olchon