Přechod pohoří Tunkinské golce – divoké hory poblíž Bajkalu

Jak to všechno vzniklo?

Čas vymezený na expedici BAMO 2001 se postupně roztahoval, prodlužoval a nakonec z toho bylo sedm týdnů a svým způsobem megalomanský plán navštívit střední a severní Mongolsko, jižní a střední Bajkal, a když zbude trocha času, tak i tajemné a divoké Tunkinské golce. Základní podmínkou ovšem bylo, že seženeme nějakou mapu nebo alespoň hřebenové schéma. V prodejně kartografického institutu v Irkutsku se nestačím divit svým očím a uším, když je mi nabídnut atlas map v měřítku 1:200 000, 1:100 000 a 1:50 000 s názvem Tunkinskaja dolina. Srdce plesá a oko nehledá vady na kráse toho „pokladu“. Říkám si, „Ty bláho, to je neskutečné, padesátka, to bude paráda, to se půjde do hor!“. S Jirkou kupujeme hned dva kousky s plánem zničení jednoho výtisku při pohybu v horách a uchování toho druhého pro domácí potřeby. Při táboření u břehů Bajkalu dostává naše představa pohybu v horách konkrétních rozměrů a představ. Zároveň ale začínáme chápat, co znamená a hlavně jak vypadá ruská „padesátka“. „Kurňa, ta padesátka je úplně stejná jako dvoustovka, žádné podrobnosti!“, začínám se při jednom obzvláště poetickém „vodkovém“ večeru pozastavovat nad nedostatky mapy. „To máš tak“, reaguje Jirka, „dvojka je pravděpodobně dělaná leteckým snímkováním, to Rusové umí“. „Jo, a ta padesátka je daná na kopírku a zvětšená v příslušném poměru“, skáču Jirkovi do řeči. „A evidentně tam ruský bratr schválně zapomněl dokreslit cesty, podrobnosti a další nezbytnosti“, doplňuje Jirka. „Tož tedy na zdarovie, drůžbu a bůh ví co ještě!“, dokresluji atmosféru vzácné chvíle a těším na svéráz ruského trekingu.

Aršan, rozlitý benzín, tajga, komáři a změna plánu

Ve vesnice Sludjanka na jihu Bajkalu si s jedním chlapíkem si domlouváme odvoz do lázeňského letoviska Aršanu. Nasedáme do starého rozhrkaného žigulíku a vyrážíme. Cestou se zastavujeme u benzínky s cílem nakoupit benzín pro zbytek našeho pobytu v horách. „Dobrý den, potřebovali bychom litr a půl benzínu pro naše vařiče“, vznáším svůj požadavek. „Dobrej, litr a půl vám neprodám“, dostává se nečekané odpovědi. „Proč, prosím vás? Nechceme ho zadarmo, zaplatíme.“ Snažím se dovysvětlit naše potřeby. „Dávkování máme nastavené na litry. Zaplaťte dva litry a to, co se vám nevejde do lahví, nechte prostě vytéct na zem.“Chvíli nevěřícně koukáme na pumpaře a jeho ruku, která bezstarostně oklepává popel z cigarety na politou zem. Ale pak se smiřujeme se svérázem zdejší benzínové pumpy, směle necháváme půllitru vytéct na zem a utíkáme do bezpečné vzdálenosti.

Aršan patří mezi navštěvovaná lázeňská centra, kde se léčí nemoci zažívacího ústrojí. Téměř na každém rohu kouká ze stěny baráku nebo ze země trubka a z ní prýští minerálka. Otevíráme spolehlivý atlas, určujeme směr a vyrážíme. Ze začátku jsme potěšení úspěchem. Podle mapy jdeme dobře. Zaznačené skutečnosti v mapě souhlasí s realitou. Procházíme kolem malého buddhistického kláštera a za ním se noříme do tolik očekávané, husté a divoké tajgy. Cesta se ztrácí, mapa začíná být k ničemu. Po osmi hodinách bloudění a bezúspěšného hledání nejefektivnějšího repelentu svolává náčelník strategickou poradu. Vzhledem k bezvýchodnosti situace zbaběle troubíme k ústupu a vzdáváme plán vystoupit k několika jezírkům pod třítisícovým hřebenem a zcela zásadním způsobem měníme cíle. Vracíme se do Aršanu a vyrážíme proti proudu řeky Kyngargy s cílem přejít hřeben Tunkinských golců.

Rozvod minerální vody, vodopád a první „fukéř“

Když jsem se v místní prodejně autobusových jízdenek ptal, jak je to s předpovědí počasí a jestli je cesta kaňonem Kyngargy průchozí, bylo mi s úsměvem a ruskou laxností odpovězeno: „Ja něznaju“. Další informace už ale byla mnohem zajímavější: „Dejte si pozor, každý měsíc se údolím prožene silný vítr a pravidelně si vyžádá oběti na životech. Tenhle měsíc už ale foukalo.“ Vyrážíme na sever. Cesta prochází městečkem podél „minerálkovodu“, v němž proudí zdejší léčivá voda a rozvádí ji po městě, hotelích a ke všem těm trubkám, které trčí ze země téměř na každém rohu. Technický stav tohoto vodního díla je ale poněkud zoufalý. Izolace neznámého složení se rozpadá, podpěry jsou značně nestabilní a ventily nepoužitelné. Až k vodopádu se jde po pohodlné cestě. Doprovází nás „davy“ lázeňských hostí. Obdivujeme zvláštní vkus ruských žen a dívek, které si oblékají přiléhavá trička a minisukně, na tvář si umí namalovat roztodivné obličeje a na nohy obouvají nejnovější model sportovní obuvi značky Adidas nebo Puma. Nebýt make-upu a těch tenisek, tak jim to i docela sluší. Cílem většiny těch lidiček je asi pět metrů vysoký vodopád. U něj končí pohodlná cesta a začíná více či méně znatelná stezka, která občas brodí tok Kyngargy, občas ho překonává po položených kládách. Začíná pršet a silně foukat. V soutěsce, kde se právě nacházíme, nabírá vítr na intenzitě. Jsme nuceni hledat místo na bezpečné táboření, kde bychom si mohli postavit stany a schovat se před nepřízní počasí. Nakonec se zastavujeme na ploché skalce nad kaňonem. Nad námi se tyčí vysoké a prudké svahy a skalní stěny, divoká řeka hučí hluboko pod námi. Poprvé za celých šest týdnů podpíráme zády stěny stanu a rozhodujeme se, co dál.

Zklamání a druhá změna plánu

Několik dní jsme ztratili při prvním bloudění a kvůli větru opět meškáme. Je to nepříjemná situace. Čas, který nám zbývá do konce expedice, objektivně nestačí k tomu, abychom bezpečně přešli hory a stihli letadlo domů. Padlo tedy další definitivní rozhodnutí. Zítra necháme stát stany a na lehko vyrazíme na hřeben a stejnou cestou se vrátíme zpátky. Měříme vzdálenost, odhadujeme časovou náročnost. Opět se necháváme unést údaji v mapě. Na hřeben a zpět ke stanům by to totiž nemělo být více než 15 – 16 km a hřeben by měl být širší než 20 m.

Co Rus, to betonový nezničitelný člověk

Noc byla klidná a ráno svítí sluníčko. Stezka se klikatí mezi kameny, občas brodí tok Kyngargy, ale podle všeho tu opravdu lidé chodí. Najednou slyšíme hlasy. U soutoku dvou říček potkáváme ruský putovní tábor. Dětem nemůže být víc než 12 nebo 13 let, na zádech neforemné batohy chráněné igelitem a na nohách holínky. Dáváme se do řeči a zjišťujeme situaci. Nedokážu si představit, že bych pro své studenty organizoval podobnou akci. Asi by mě utloukli vším, co by jim přišlo pod ruku. „Kousek dál začínají polomy“, dozvídáme se, „ale jsou dlouhé jen asi kilometr a pak už je cesta na hřeben vcelku jasná. Nemůžete se ztratit.“Posíleni vědomím, že to zvládly i malé děti, pokračujeme dál. Polomy opravdu nebyly delší než kilometr, ale i tak jsme tu zatracenou cestu hledali skoro hodinu. Najednou se nám odkrývá pohled na skalnaté kopce hlavního hřebene. Učiněná nádhera. Cesta pomalu a jistě opouští vrostlý les a vchází do kotle porostlého mechy a lišejníky. Kousek nad hranicí lesa je u cesty dřevěný srub. Nacházíme v něm vše, co je potřeba pro nouzové přespání. Máme radost z toho, že evidentně jdeme správnou cestou.

Nad srubem se ale cesta definitivně ztrácí a nás čeká prudké stoupání v trávě a volném kamení na hřeben. Začínají se honit mraky a zvedá se vítr. Říkám si: „Kurňa, tudy šly ty děti?!“. Najednou jsem na vrcholu hřebene. Dál už se stoupat nedá, výš to prostě nejde. Šířka hřebene ale neodpovídá informaci v mapě. Při troše dobré vůle a dostatečné  kloubní pohyblivosti by se na něj dalo obkročmo sednout. A opět se mi vrací ta stejná otázka: „Kudy šly ty děti?“ Jasně, že tudy, jinudy to moc nejde a ty děti mají famózní fyzičku. Nechápu. Rus je tedy opravdu člověk, který vydrží snad úplně všechno.

Orkán, noční šití stanu a velké vystřízlivění

Snažíme se o rychlý návrat ke stanu. Počasí se kazí a zatažená obloha nevěstí nic dobrého. Těch patnáct nebo šestnáct kilometrů nám zabralo skoro 10 hodin. Překonali jsme bezmála 1200 m převýšení, chvilku jsme bloudili v polomech, ale to největší dobrodružství teprve přijít. Po zkušenosti s prvním větším „větříkem“ jsme si v okolí nasbírali velké a těžké kameny, které nám posloužily k ukotvení stanu. Příjemně unaveni uléháme ke spánku s vědomím, že se náš pobyt krátí ke konci. Kolem desáté hodiny se zvedl silný vítr a jeho intenzita neustále stoupala. Od půl jedenácté skoro do tří hodin do rána jsme podpírali konstrukci stanu a každých 30 minut jsem vybíhal ven a posouval zpět kotevní kameny.

Kolem půlnoci se ozvala Jana: „Ty, ono nám sem teče!“ V jednom rohu se objevila loužička a neustále se zvětšovala. Chvíli jsme pátrali po příčině, ale při pohledu ven bylo vše jasné: „Urvalo nám to poutko od tropika! Potřebujeme šití!“ Ohrožené věci jsme přesunuli do suché části stanu, sundal jsem si triko, jako už mockrát za tuto noc, a vytrčil hlavu ze stanu. Jana přidržovala zevnitř tropiko a vchod a já šil jako o život. Ve tři hodiny ráno jako když utne. Vítr i déšť ustaly a zbytek noci byl klid. O to větší překvapení nás čekalo ráno. Hladina řeky Kyngargy stoupla tak vysoko, že ji bez lana nebylo možné brodit. „Co teď?„, uvažuju nahlas. „No tohle se tu děje pravidelně, ne?“, reaguje Jirka, „říkali Ti to přece v prodejně lístků na autobus.“„To je pravda. Takže tu někde musí být ještě jedna cesta.“A opravdu.

Po chvilce hledání přicházíme k asi čtyři nebo pět metrů vysoké skalce, ze které je shozený silný drát. Blahořečím ruskou prozíravost a připravenost řešit vzniklé problémy. Postupně ručkujeme nahoru a batohy vytahuje za pomoci tenké lavinové šnůry, která nám celou dobu sloužila na sušení prádla. Nad Aršanem se znovu setkáváme se svými starými známými. V lese stojí tábor, plápolá oheň a na ohni se v kotlíku vaří čaj. „Ahoj“, vítají nás děti a volají své instruktory. „Posaďte se. Jak se máte?“Dostáváme hrnek s čajem a čokoládu.

Ocitáme se rázem v úplně jiném světě. „Odkud jste?“, ptám se, „a kam se chystáte?“ „Většinou jsme z Moskvy. Tohle všechno jsou děti, které žijí v dětských domovech. Snažíme se pro ně dělat putovní tábory v horách, aby se naučily o sebe postarat a získaly nějaký smysl života.“Připadám si jako v pohádce, neskutečném příběhu odehrávajícím se v nebetyčných horách kdesi u Bajkalu. A pak, že nejsou peníze na důležité věci! Tak tohle je ta pověstná ruská duše – široká, bezbřehá, srdečná a pohostinná. Duše, která dává, ale zároveň se utápí ve spoustě problémů. Strávili jsme v táboře několik hodin a rozprávěli o životě. Byla to asi nejhezčí možná tečka za celou sedmitýdenní expedicí, jak jsme si mohli přát.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Do Aršanu jezdi autobus či mašrutka

Trek podél břehu jezera Bajkal – z Listvyanky do Bolshoye Goloustnoe