Přechod pohoří Prenj v Bosně a Hercegovině

Příjemní, družní a viditelně potěšení naší návštěvou. Obsazujeme celou chatu Rujiště, včetně kuchyně. Jistě proto neudiví, že vůně „ajntopfu“, tedy polévky uvařené snad ze všeho, co bodrý chatař vyhrabal ve spíži a my se svých zásob, brzy přilákala místní z blízkého okolí ke společnému stolu.

Mapa minové situace se tehdy červenala krizovými místy a tak se také vzhledem k počasí rozhodujeme dojít pouze k obnovenému bivaku Bijele vode. Na chatě Rujiště se k nám tak trochu proti naši vůli přidávají psi. Statná pastevecká fena a její tři odrostlejší potomci. A nejsou to jen tak ledajací psi. Jsou psi – minolovky. Směr výstupu není zcela jasný, ale psi jasně prošlapávají stopu. Z původní chaty Vodice zbylo jen smutné torzo, ale v blízkosti byl postaven nouzový přístřešek. Ze zápisů je patrné, že Češi – ostatně jako vždy, jsou prvnímu odvážnějšími návštěvníky tohoto překrásného koutu Balkánu, přezdívanému zcela po právu „Bosenský Himaláj“.

Než vyrazíme do hor

Pohoří Prenj je zcela jistě vizuálně nejatraktivnějším pohořím Bosny a Hercegoviny. Třebaže není v tomto dnes poněkud prapodivně uspořádaném státě pohořím nejvyšším (převyšují je masívy Maglič a sousední Čvrsnica), je stále tak trochu tajemným a dobrodružným horským cílem. Na této skutečnosti se podepsal především nedávný nesmyslný vojenský konflikt, neboť právě zde, tedy v linii nejvíce zkoušených měst Sarajevo a Mostar, byly vedeny nejen boje samotné, ale docházelo také k rozsáhlému zaminování. Přestože se mnohé změnilo k dobrému, každý rok přibývá nově vyznačených cest a jsou obnovovány horské chaty a útulny, zcela bezpečným pohoří ještě zdaleka není. Před návštěvou hor samotných doporučuji návštěvu jednoho ze dvou agilních PD (planinarských družstev), které mají správu pohoří ve svých rukou.

Cenné informace, jakožto i příjemné a družné prostředí najdeme v Mostaru (ulica Adema Buče 17a), ještě více informací pak poskytne příjemný pan Mirsad Salihagič – Gorsky z PD Jablanica. Pokud není zrovna někde na horách (což je skoro pořád), tak jej najdeme v kavárně Ruža přímo v „Jablonci nad Neretvou“ neboli v městě Jablanica (ochotný personál jej sežene telefonem). Nad sklenkou chutného piva Sarajevo je možné nejen vyzvědět jaká je současná situace v horách (voda, ubytování, bezpečnost), ale dost možná se nám podaří vymámit kopii mapy pohoří. Chatařem z Rujiště jsem byl sice ujištěn, že první skutečně turistická mapa Prenje bude k mání již tento rok, jaká je však skutečná situace bohužel nevím.

Kontejner na lidi

Po pár letech jsem v horách Prenj zpět. Na první pohled se nic nezměnilo, ve skutečnosti je však vše jinak. Starý chatař z Rujiště již odešel na odpočinek a na jeho místě je nový chlapík „podnikatelského“ typu. Ale jak kdo k lidem přistupuje, tak je mu většinou vráceno. Za poněkud nepřístupným zevnějškem se skrývá nejen dobrý společník, ale především velký znalec místních hor. Ostatně také díky jeho cenným radám operativně měníme plán přechodu pohoří. První cíl cesty je stejný jako před lety – chata Bijele vode. Díky práci místních „planinarů“ (sekce Mostar a Jablanac) už nemusíme bloudit, ale podle zcela nového značení stoupáme zkratkou přes les. Chatka s plechovou střechou však zdaleka není cílem prvního dne přechodu. Na radu chataře chceme vystoupit ke „kontejneru“ Vršine (pramen vody), postaveném kdesi vysoko v horách.

Počasí je jako na objednávku a tak nás cesta, vedoucí opět po novém, pečlivě vypracovaném značení, přivádí na první významnější rozcestí. Zde opouštíme hlavní „tah“ a podstatně méně přehledným skalnatým terénem odbočuje k západnímu okraji pohoří. Vápenec zde ruku v ruce s vodou a větrem předvádí svá nevšední surrealistická díla. Potrhanou krajinu skal, tajemných prasklin a jam doplňují něžné krajkoví kapradin a skromné kvítky. Zde je třeba skutečně pečlivě sledovat průběh spoře značené stezky, zbloudění do slepých a nikam nevedoucích údolíček by nebylo příjemné. Najednou se cesta dostává k okraji velké krasové deprese na jejímž dně stojí barevná bouda. No – bouda, tak se to jeví pouze na první pohled. Při bližším kontaktu zjistíme, že se vlastně jedná o nákladní kabinu z české Avie, dopravenou zde pravděpodobně vrtulníkem. Na první pohled poněkud bizarní útulek je však velmi prakticky vybaven palandami, stolkem a spižírnou. Navíc nalezení bivaku přišlo právě vhod. Krátkou, ale vydatnou bouři je mnohem příjemnější pozorovat z oken plastové krabice, než ji zažít na vlastní kůži někde na hřebeni.

Šedobílá „Zelená hlava“

Nejvyšším kótou pohoří Prenj je vrchol Zelena glava (2165 m). Podle nijak omračující výšky  by se mohlo zdát, že to nebude žádný obr, ale opak je pravdou. Zelena glava je spolu se sousední špičatým vrchem Otiš famózní dominantou, kamenným dvojzubcem a jakýmsi epicentrem Prenjských hor. Po podvečerním průzkumu v okolí kontejneru Vršine objevuji na konci kotliny starou omšelou značku. Její směr napovídá, že by se mohlo jednat o výrazné zkrácení cesty k nejvyššímu vrcholu bosenských Himálají. I přes jisté rozpaky nad bezpečností cesty jdeme na to. Pěšina je naštěstí docela slušně znatelná a je jasné, že se tudy asi běžně chodí. Ostatně zanedlouho se napojíme na nově vyznačenou cestu, mířící údolím Velike Bare zcela jasně k našemu cíli. Stezka nejprve obchází východní srázy Otiše do sedla, odkud vede na nejvyšší vrchol pohoří Prenj krátká spojka. Ta zprvu mírně exponovaně přechází do prohlubně, dělící od sebe vrcholy Zelena glava a Otiš. Odtud po skalnaté rampě vystoupíme k modrožluté vlajce a velkému nápisu na skále, značící dosažení nejvyšší kóty bosenských Himálají. Zatímco na jihu se vlní zástupy vrcholů, údolí a krasových depresí, na severovýchod spadá nejvyšší vrchol kolmou a skutečně hrozivou skalní stěnou. Omračující výhled pak dokresluje malebná, dávným ledovcem vymodelovaná travnatá dolina Tisovica, která patří ke skutečným pokladům pohoří. Ostatně právě tímto kouzelným údolím povede naše další pouť.

Horem, dolem, minovým polem?

Tisovica je hebce zeleným pohlazením v drsném krasovém světě pohoří Prenj. Více jak 5 km dlouhým údolím vede jeden z nejkrásnějších vstupů do hor. Jasnou navigací je monument Otiše, který v tomto případě zcela zastiňuje sousední nejvyšší Zelenou glavu. Takto jsem do hor vstupoval před již neskutečnými 27 lety, tedy v dobách, kdy o pohoří Prenj vědělo v tehdejším Československu jen pár zasvěcených. Pro nás byla tentokrát Tisovica místem rozloučení s tímto nádherným koutem Balkánu. Náročnější sestup po sutích a mezi ostrovy kleče je vykoupen příjemným pochodem plochým dnem doliny, doprovázeném netečnými pohledy pasoucích se krav, bubláním zde tolik vzácné vody, deroucí se na povrch hned několika vyvěračkami a poněkud mrazivým přechodem špatně ohraničeného minového pole. Následuje sestup zalesněnou dolinou Zmijinac, kde horskou pěšinu zanedlouho nahrazuje štěrková cesta, přecházející v nekonečný asfalt. Ale již jsou zde první domy vesnice Idbar, obchod s občerstvením (konečně pivo!) a nakonec příjemné překvapení v podobě pěkně položeného tábořiště – kempu s přátelsky naladěným personálem. Nocleh na břehu něžně ševelící říčky je více jak příjemnou tečkou za přechodem tohoto stále ještě nedoceněného pohoří.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Česká republika doposud nemá přímé spojení s Bosnou a Hercegovinou. Dopravní spojení přes maďarský Budapešť je složité a nevýhodné. Jistým řešením je doprava autobusovými linkami do Chorvatska (Makarska), odkud jezdí několik spojů přes Ploče a Mostar do Sarajeva. Doprava vlastním prostředkem je snadná. Trasu vedeme po ose Praha – Budapešť – Banja Luka – Jablanac – Mostar. Jedinou nevýhodou je časté překračování hranic a s tím spojené zdržení.

Přechod pohoří Čvrsnica v Bosně a Hercegovině