Přechod planiny Obruk Yaylasi

Střední Turecko na první pohled působí fádně a bezútěšně. Náhorní plošinu, jež vyplňuje centrální Anatólii, tvoří vyprahlá rovina, místy přecházejí v solnou polopoušť. Drsné kontinentální klima a intenzivní pastevectví umožňuje přežít jen nejhouževnatějším rostlinám. Stromy tu rostou zcela výjimečně. Většinou se jedná jen o uměle vysazené topoly kolem silnic a zavodňovacích kanálů. Jediné, co může tato svérázná část Malé Asie nabídnout milovníkům přírodních krás, jsou četné pozůstatky sopečné činnosti, kvůli kterým již prý Unesco vážně uvažuje o možnosti prohlásit toto rozsáhlé území za chráněnou rezervaci (geopark).

Světovou raritou jsou především bizarní jezírka roztroušená po planině Obruk Yaylasi východně od města Konya. Krajina je tu doslova protkána podivnými dírami do země. Některé měří jen pár metrů, jsou tu však i gigantická propadliště o průměru několika set metrů a hloubce 150 – 200 metrů. Na dně některých z nich se třpytí malá avšak často velmi hluboká jezera. Ke vzniku těchto propastí došlo podle geologů na základě posunů spodních vrstev.

Obrovské tlaky hornin odkryly v této vulkanické oblasti velké podzemní prostory plné plynů a do nich se zřítily horní nepevné vápencové vrstvy. Vše se odehrálo během několika vteřin. Vznik díry o průměru 100 metrů musel proto připomínat silný výbuch. Země se zatřásla, nad obzor se zvedl oblak prachu a kus krajiny se prostě propadl navždy do hlubin. Turecký a dnes i v odborných kruzích celosvětově uznaný název pro tento zvláštní přírodní úkaz je obruk. Pokud je na dně propasti jezero, nazývají ji domorodci „sulu obruk“ nebo „obruk gölü“. Pokud se jedná o suchou propadlinu, říkají jí „kuru obruk“.

Nejpozoruhodnější jsou obruky s jezírkem na dně. Podle vědců jsou to vlastně jakási okna do tajemného světa podzemních vod. Ve většině zatopených obruků dochází k pohybu vody, neboť ta do nich zpravidla vniká jiným otvorem, než kterým později odtéká. Toto proudění je velmi pomalé a pouhým okem nepostřehnutelné. Nicméně místní obyvatelé si ho všimli už dávno, neboť když prali v některém z jezírek vlnu, nacházeli druhý den často její kousky u opačného břehu. Za zmínku stojí skutečnost, že voda se v obrucích pohybuje v jakémsi výru, jenž se z nevysvětlitelných důvodů točí vždy proti směru hodinových ručiček. Přechod planiny Obruk Yaylasi není běžným turistickým podnikem, ale nabízí naprosto mimořádné cestovatelské zážitky. Trek je nejlépe začít u impozantního jezírka Çirali Obruk , které leží severně od městečka Karapinar.

Průzkum této asi sto metrů hluboké propast se smaragdově zeleným jezírkem na dně zabere skoro celý den. Jde o jeden z mála obruků, který byl v minulosti obydlen a do kterého sestupuje schůdná stezka. Stěny tvoří v dolní části labyrint do skály vytesaných obydlí z byzantských dob. Všechny umělé jeskyně jsou proto pokryté silnou vrstvou suchého trusu, neboť je dodnes venkované z okolí využívají přes zimu k ustájení koz a ovcí. Voda v jezeře je křišťálově čistá a pitná. Žijí v ní drobné rybky a občas lze zahlédnout malého černého hada.

Jedná se prý o neškodný druh, takže koupání činní nebezpečné jen hloubka vody (údajně až 30 metrů). Asi osm kilometrů severněji leží u osady Yenikent další zatopená propadlina – Meyil Obruk. Propast je mnohem širší nežli Çirali Obruk. Celkově však působí měně strhujícím dojmem. Cesta spojující obě tato místa je po obou stranách lemována „kráterovým polem“ převážně suchých obruků různých velikostí a hloubek. K žádnému nevede zřetelná stezka, všechny si musíte v krajině objevit sami nebo se doptat pastevců. K největším patří Ak obruk, Karain obruk a Dikmen obruk.

Kousek za Meyil Obrukem leží vesnička Esentepe, tady kočí vyprahlá pustina s největší koncentrací obruků.Dalším cílem je asi 15 km vzdálený Büyük Burnak, kam vede cesta přes mozaiku uměle zavlažovaných políček. Kromě toho, že poznáte skutečný turecký zapadákov, kde se dodnes topí sušeným trusem, nenabízí tato etapa mnoho zajímavostí. Cestu si lze příležitostně usnadnit stopnutím traktoru nebo naskočit na nějaký koňský povoz. Z obce Büyük Burnak dojdeme další den do Kizörenu, který leží u hlavní silnice spojující města Konya a Aksaray.

Tu přejdeme a po čtyřech kilometrech dorazíme do cíle treku, kterým je safírově modré Obruk Gölü. Neobvyklou scenérii umocňuje starobylý karavanseráj, který nechal postavit přímo na okraji propasti seldžucký vládce Kiliçarsan IV. (13. stol.) Obruk u Kizörenu připomíná monumentální trychtýř. V nejužším místě měří tento nezvyklý útvar 200 metrů a v nejširším 230 metrů. Samotné jezero má průměr 150 – 180 metrů, je hluboké desítky metrů a obíhání vody v něm probíhá rychlostí 108 litrů za sekundu.

Hloubka propasti, z větší části zaplavené vodou, je rovných 145 metrů. Její svahy jsou v horní části místy schůdné. K hladině vody však sejít nelze, posledních asi 12 metrů jsou už skalní stěny zcela strmé a navíc pokryté hladkou vrstvou sněhově bílých minerálních usazenin. Pro popisovanou túru se hodí hlavně jarní a podzimní měsíce. V létě je zde nesnesitelné vedro, před kterým se není kde ukrýt ve stínu.

Nezbytný je vlastní stan a zásoby jídla na větší část trasy. Vesničky na planině jsou velmi primitivní a obvykle v nich nelze téměř nic dokoupit. Pitnou vodu, chleba a základní potraviny získáte snadno a obvykle i zdarma od domorodců. V některých vesnických krámcích koupíte balenou vodu, sušenky a sladkosti.

Postačí běžná turistická výstroj pro túru do nenáročného terénu. Na koupání v obrucích se mohou hodit plavky.

Çirali Obruk leží v pustině asi 30 kilometrů od Karapinaru a dostat se sem lze jedině najatým taxi. Většina obyvatel Karapinaru kupodivu nemá o existenci tohoto místa ani tušení, takže může chvíli trvat, než narazíte na člověka, který pochopí, kam vlastně máte namířeno. Vyplatí se mít sebou např. nějaký obrázek pro usnadnění komunikace.

Přes vesnici Kizören na konci trasy vede hlavní silnice spojující města Konya a Aksaray, takže tu není problém stopnout autobus.

1. sestup k jezírku Çirali Obruk
2. Çirali Obruk – Meyil Obruk
3. Esentepe – Büyük Burnak
4. Kizören – Obruk

V sousedství Obruk Yaylasi se zvedá do výšky dvou tisíc metrů málo známé sopečné pohoří Karaca Daglari, které slibuje skutečně objevitelské zážitky. Pokud se jej rozhodnete přejít, pak rozhodně nevynechejte vesničku Akören na jeho východním úbočí, kde se nachází dosud ne zcela prozkoumané podzemí sídliště Oymali (obdoba slavného Derinkuyu v Kapadocii).