Vydal jsem se hledat skryté poklady ostrova. Za královskými výhledy na oceán a pohádková údolí, ostrými útesy a opuštěnými plážemi s černým pískem, kde se koupe bez šňůrek. 10x jsem se ztratil, 2x přizabil, 5x spal na plážích, 1x v jeskyni, ušel 160 km a objevil skutečnou, divokou duši Gran Canarie.
– Španělsko
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Ostrovem Gran Canaria se táhne dálkový trail GR131. Původně vedl z jihu na sever, později byl změněn z východu na sever. Ten jsem šel v roce 2021, z nejjižnějšího bodu ostrova Maspalomas do nejsevernějšího Galdár. Už tehdy jsem si říkal: Tahle trasa je divná. Proč míjí spoustu krásných míst a tahá mě těmi, která nestojí za to ani projet autem? Po přechodu okolních ostrovů Lanzarote, Fuerteventura a Tenerife jsem se tedy vrátil na Gran Canarii pochodit ji pořádně a po svém.
Tento kulatý ostrůvek je označován jako malý kontinent. Nejzelenější ze zmiňované velké čtyřky. Najdeš tu všechno – romantické lesy, hory s úžasnými výhledy, zelené louky, strmé útesy jako z Madeiry, písčité i kamenité pláže. To všechno jsem chtěl vidět. Naplánoval jsem si tedy vlastní trasu tak, aby vedla tudy všudy. A skončit v nejslunečnějším bodu Kanárských ostrovů: v dunách Maspalomas.
Celková délka trasy je cca 190 km, ale část z toho vede u silnice a dá se zkrátit autobusem (nebo pěkně vandrácky stopem), část si můžeš zpestřit trajektem. Ve výsledku to vychází na cca 160 km chůze.
Nekonečné stoupání k vrcholu ostrova
Dobrodružství začíná v městečku Aguimes, 7 km od letiště. Autobusy č. 11 jezdí každou půlhodinu, cena je příjemných 1.4 EUR. Z Aguimes je to jedno dlouhé dvacetikilometrové stoupání s převýšením přes 1700 metrů. Cesta je to ale krásná, vede hlubokou roklí s nádhernými výhledy do údolí. Každý krok tě vytáhne výš. Každý pohled dolů připomíná, kolik už máš v nohách.
Pokud jsi kůže líná, můžeš si prvních 10 km zkrátit stopem až k Montaña de las Tierras – turisticky oblíbeného místa se dvěma restauracemi a toaletami. Odtud už je to pěkně po pěšině až k prvnímu cíli trasy – nejvyššímu bodu Gran Canarie – Pico de las Nieves ve výšce 1949 metrů.
Tady se pokocháš výhledem na těch upocených 20 km, v dáli sotva vidíš pobřeží u letiště. Pěkně tu fouká. Plíce si říkají o pauzu, nohy taky, ale mozek? Ten chce víc. Po cestě je spousta plácků na spaní, jen si vybrat.
Ale já mám jiný plán. Nezůstávám. Protože tam v dálce ční něco velkého. Rogue Nublo. Stolová hora volá. Unikátní hranatý monument, jenž je vidět z mnoha míst Gran Canarie a který minout by byla velká chyba (mrk mrk, GR131! To se fakt nepovedlo.). Mimochodem v těch dvou kilometrech nad mořem už obvykle není plážové počasí – častěji tady prší a celý vrchol ostrova bývá v mlze, hlavně odpoledne. Bylo to tak při mé první návštěvě, je to tak i teď. Ale znalí vědí, že ráno bude nejspíš slunečno.
Posvátný monument Rogue Nublo
Rogue Nublo je právem turisticky velmi navštěvované místo, takže pokud je hezky, počítej s davy. S tímhle jsem se smířit nechtěl. V mapách vyčuchávám nenápadnou zmínku o blízké jeskyni, kde by se s trochou štěstí snad dalo přespat. Risknul jsem to a s jazykem na vestě dorazil těsně před setměním. Vyplatilo se! Naprosto perfektní místo na bivak, kryté, s božským výhledem na siluety okolních hor, jen 400 metrů od Rogue Nubla.
Plán je jasný – vstát s východem slunce a dorazit na vrchol před proudy turistů. I tak se stalo. Ráno je počasí jak z pohádky a na Rogue Nublo ani noha. Skvostné výhledy, parádní snídaně, kochačka. Člověku se odsud ani nechce. Ale první turisté už se blíží. Čas jít dál.
Zelenými údolími do Tejedy
Lesními stezkami prudce a dlouze klesám k Tejedě, jedné z nejkrásnějších vesnic ostrova. Podle mapy by tu měl být zdroj pitné vody. Ale prd. U náměstí je sice fontána, ale voda už z dálky smrdí chlorem. Na opláchnutí fajn. Na informacích mi potvrdili, že veřejně dostupná pitná voda v této oblasti není. Kupuju zásoby, dávám si jídlo v restauraci a beru další do krabičky na večeři. Cena jednoho jídla je příjemných 12 EUR. V místním Sparu mě ochranka obviňuje, že vypadám jako zloděj. Prý batoh dolů a nechat ho u prodavačky. Vážně? Holt vandrák na první pohled. Nevím, jestli mě to urazilo, nebo lichotilo.
A zase nahoru
Z Tejedy zpět do kopců vyšlapat si těch 700 výškových metrů sestoupaných z Rogue Nubla. Přes Cruz de Tejeda dál do Artenary, nejvýše položené vesnice ostrova. Výhledy? 10/10. Socha Ježíše v dálce a mraky pod nohama. V dáli stolová hora, kde jsem se kochal ráno. Pěkný kus cesty, pocit dobře odvedené práce.
Bonusem jsou super místa na spaní, vhodných plácků je tady všude plno. Ale jsem pořád v nadmořských výškách nad 1200 metrů, noci jsou chladné. Ani v prosinci noční teploty dole u pobřeží neklesají pod 15 stupňů, tady v horách ale vylezou sotva nad 5. Teplejší spacák s sebou. Je tu i docela vlhko a mlžno, počítej s lehkou kondenzací.
Dloooouhý sestup
Můj další cíl je pobřeží – La Aldea de San Nicolás. Daleko mimo známou GR131, za to s útesy a plážemi, kterých se na nejznámějším treku Gran Canarie nedočkáš. Trasa vede po GR139 v podstatě pustinou. Nikde nikdo. 20 km táhlého nekonečného klesání s převýšením minus 1500 metrů. Kolena brečí, pohled na oceán léčí. Pozor na to, že od Artenary až do La Aldei (cca 22 km) není možnost doplnit zásoby ani vodu.
Konečně pláže
Aldea, resp. Los Caserones a její ikonická pláž, není to, kvůli čemu sem mířím. Mým cílem je útes cca 3 km severně odsud, kam vede značená stezka. Výhledy jako na Madeiře.
Plánoval jsem se na noc zašít někde pod bukem u hlavní pláže, ale cestou po útesech vidím malou skrytou pláž s černým pískem. Že první noc v jeskyni nic nepřekoná? Pche! Právě se stalo. Hned u pláže je skalní převis s do půlkruhu naskládanými kameny. Ideální spací flek s výhledem na západ slunce nad mořem a ráno dramaticky osvětlený vrchol Pico del Teide. Wow.
Večerní koupačka v oceánu (jako čaj!) byla už třešnička na dortu. Pravda, moře v noci hodně bouří, ale nefouká tu, noc je teplá a kupodivu ani není problém s kondenzací. Jen pozor na příliv, na plážích vždy spi dál od moře.
Směr jih!
Odsud už je plán jasný a přímočarý. Dostat se víceméně po pobřeží do Maspalomas, nejjižnějšího, nejteplejšího a nejslunečnějšího bodu Gran Canarie. Přes vesničku Tasarte (poslední možnost nakoupit na dalších cca 25 km) až dolů k pobřeží k další ikonické pláži.
Posledních 8 km je po silnici, sice s hezkými výhledy a pohodovým mírným klesáním, ale komu se nechce šlapat po betonu, může si to zkrátit stopem. Pláž Tasarte je dlouhá, kamenitá, a hodně tu fouká, kvůli velkým vlnám se koupat nedá.
Tohle nebyl dobrý nápad
Mezicílem je jedna z nejkrásnějších pláží ostrova – Veneguera. Podle map tyto dvě pláže spojuje normální pohodová stezka. Ooops, nespojuje. Tedy dá sa, ale stezka to fakt není. Spíš jen sem tam poházení kamenní mužici. Mapy.cz obvykle ukazují běžnou stezku čárkovaně a hůře schůdnou tečkovaně, ale tady mě pěkně vypekly. Ty 2 kilometry mi zabraly 2 hodiny, často se ztrácím, stále přemýšlím, jestli jít dál, nebo se vrátit. Některé úseky jsou velmi exponované, úzké, špatně značené, spíš lozící než chodící, plné kamenité suti. Jedno uklouznutí a dobrou noc, pá pá, rest in pieces.
Není tu signál, nikde nikdo, jen v dálce v oceánu jachty. Pokud mě někdo z nich vidí škrábat se po útesu, ťuká si na čelo. Tudy by lezl jen blb. A taky leze. Občas se musím ujišťovat, že ještě není bláto na hřišti, ale nakonec jsem to nějak dal. Tuto část trasy doporučuju jen fyzicky zdatnějším, kteří nemají strach z výšek. Není to bezpečný úsek, ani za mák.
Spoustu dalších fotek z dálkových přechodů a tipy na zajímavé traily po celé Evropě najdeš na mém Instagramu: https://www.instagram.com/michalskrabalek/
Odměna
Stálo to za to. Cestou k pláži Veneguera míjím nádhernou opuštěnou zátoku Del Chica, kterou jsem v mapách ani nezaregistroval. Je tu i tábořiště. Konec světa. Můj cíl je ale o 2 kilometry dál. Míjím nádhernou oázu plnou zeleně, všude palmy a řev barevných papoušků. Obří písčitá pláž Veneguera je můj osobní highlight Gran Canarie.
Není úplně jednoduché se sem dostat – autem je to zajížďka snad 20 km, protože hlavní přístupovou cestu z Playa de Mogán zablokoval majitel pozemku. Na celé 200 metrů dlouhé pláži jsou asi dva lidi. Koupačka opět na Adama. Dvakrát. A večer ještě jednou. Tohle se v prosinci neomrzí. Další noc v ohrádce z kamení se západem slunce na obzoru. Další nádherné místo mimo oficiální stezky Gran Canarie. Další objevený klenot ostrova. Hormon štěstí už teče i ušima.
Nevěř internetu, kámo
Můj původní plán na další den byla dobře značená cesta do přístavu Playa de Mogán. Chyba lávky. Jeden z místních mě upozorňuje, že cesta je zablokovaná a potkat naštvaného majitele nechceš. A taky že jo. Teda spíš ne. Všude obří cedule Privado a zatímco Mapy.cz se tudy snaží navigovat, v Google mapách čtu recenze lidí stěžujících si na Berlínskou zeď znemožňující tudy nejen projet, ale i projít.
Nechci to riskovat a jdu 25 km dlouhou obcházkou přes Mogán. Cca v půlce si všímám nevýraznou stezku přes hřebeny. Nakonec se z toho vyklubala další pěšina, která si zaslouží vyznačit v mapách tečkovaně.
Pár velmi exponovaných úseků, lezení po čtyřech, zase skoro nadílka do trenek, ale dopadlo to dobře a výhledy opět luxusní. Dorážím do Mogánu, doplňuju zásoby, obědvám, nechám si udělat další jídlo do krabičky a vyrážím zpět na pobřeží do Playa de Mogán.
Můj plán bylo přespat na pláži Tiritaña. Podle recenzí v Google mapách je těžko dostupná a opuštěná. Perfektní pro osamělého vandráka. Cestou si v dáli všímám několika pláží, které jsou podle recenzí v Google mapách stále přelidněné. Ale jdu dál na tu opuštěnou. Nevěř internetu, kámo. Tiritaña je přecpaná k prasknutí a parta mladíků si tu zrovna staví stan. Ptám se, jestli tam plánují přespat, říkají, že jo, tak přeju pěkný západ slunce a odcházím. Volají na mě, že je tam místo, ať si klidně ustelu vedle. Díky, já radši samotu a ticho.
Vracím se zpět okolo dle Googlu věčně přecpané pláže Los Frailes. Nikde nikdo. Nevěř. Internetu. Kámo. V jednom z kruhů z kamení pokládám karimatku a kochám se západem slunce. Hormon štěstí už tryská ze všech tělních dutin. Blaho. Bulím. Gran Canaria je mnohem krásnější, než si ji pamatuju z přechodu po GR131.
Plavbě zdar!
Blížím se k závěru cesty, tak ze zvědavosti koukám na Airbnb, kde by se dala v následujících dnech složit hlava, a hlavně si vymýt písek z míst, kam ani kanárské slunce nesvítí. Všímám si nabídky, která slibuje zážitek, jaký do smrti nezapomeneš. Potvrzení o rezervaci za chvíli doráží na e-mail. Ale nepředbíhejme. Na další den jsem si naplánoval zpestření – plavbu trajektem z Puerto Rico do Arguineguín. I stalo se. Tato část pobřeží je hodně industriální, takže plavba žádné wow momenty nepřináší. Ale to nevadí, upírám se na onen zážitek z Airbnb. Cesta po pobřeží do Pasito Blanco vede přes několik dalších pláží, koupu se klasicky s holým zadkem a těším se na večer.
Mám zaplacenu noc na jachtě. Až za tmy mě v přístavu vyzvedává rastaman v nafukovacím člunu a za svitu hvězd vyrážíme k zakotvené lodi. Usnout ve vlnách, kdy se všechno houpe, je trošku na palici, ale Airbnb nekecalo – je to zážitek. Ráno koupačka u jachty, rastaman mě odváží zpět do přístavu. Adios amigo. Cesta do Maspalomas, konce celého dobrodružství, už tak nějak sama uplynula. Posledních pár hodin jsem strávil v poušti. V hlavě si to všechno hodnotím a docházím k závěru, že ta nejkrásnější místa ze všech 4 Kanárských ostrovů, které jsem navštívil, byla mimo známé traily.
Závěr?
GR131? Pěkná trasa, ale Gran Canaria skrývá víc. Mnohem víc. Nejlepší místa jsou mimo značené stezky. Jdi tam, kam tě srdce táhne. A neboj se ztratit.
Z přechodu Gran Canarie jsem natočil dobrodružný film. Je zdarma dostupný zde: https://www.youtube.com/watch?v=ylMB9IDmjeY
Praktické rady
- Stanování je na Kanárech zakázáno. Bivakování (spaní pod širákem) je šedá zóna, místní to ale tolerují. Šance na nějaký větší déšť na Kanárech je mizivá, takže ani nemá smysl stan tahat. Navíc na Kanárských ostrovech nejsou komáři, takže spaní na kovboje je i komfortní a pohodlné.
- Autobusová doprava na Gran Canarii je asi nejpohodlnější ze všech Kanárských ostrovů. Zastávky jsou všude, busy jezdí každou chvíli, dá se platit kartou / mobilem, ceny jsou perfektní (téměř vše za 1,4 EUR, pokud nejedeš někam dál, nebo po dálnici). Navíc je plně integrována do Google map, takže stačí jen kliknout na destinaci, Google ukáže nejbližší zastávku, čas odjezdu i příjezdu a zobrazí i číslo autobusu.
- Menší autobusové zastávky jsou na znamení.
- Mimochodem autobusy na Gran Canarii nikdy nejezdí na čas.
- Bacha na výslovnost. Při mé první návštěvě Gran Canarie jsem nastoupil do autobusu s otázkou „Maspalomas?“ Řidič odpověděl „Si“ a odvezl nás do Las Palmas, což je úplně opačná strana ostrova.
- Dá se komfortně všude dostat i stopem. Dřív nebo později někdo zastaví.
- Na mnoha místech této trasy není signál. Doporučuju tam přepnout mobil do režimu Letadlo, jinak se velmi rychle vybíjí baterie.
- Na ostrově je minimum přírodních zdrojů pitné vody. Podle mě nemá smysl brát filtr.
- Kanáry jsou perfektní místo na zimní trailování. Přes den je prakticky zaručena teplota nad 20 stupňů, dny jsou dlouhé, spousta sluníčka.
- Oceán má v prosinci a lednu okolo 19 stupňů, ale pocitově není vůbec studený. Na koupání úplně perfektní. Na některých plážích jsou ale tak silné vlny, že se koupat nedá, pokud nechceš skončit na Tenerife.
- Spousta sluníčka je bezva pro solární nabíječku. Díky ní jsem za celou dobu nepotřeboval powerbanku.
- Ostrov protíná mnoho perfektně značených tras, jako je GR131, GR138, GR139, C39, S60, S90 a spousta dalších. Mimo to je protkán desítkami značených stezek bez názvu a desítkami neznačených. Dají se tu nachodit doslova stovky kilometrů.
- Několikrát za rok se na Kanáry dostane Calima, zvířený písek z Afriky. Měl jsem to štěstí 3x z 5 návštěv, i tentokrát. Obvykle trvá jen pár dní a vytváří zvláštní atmosféru – slunce je jakoby pod oranžovou mlhou.
- Napříč ostrovem jsou bezplatné veřejné toalety vyznačené i v mapách. Ale je to hnus, velebnosti. Jako by je nikdo od dob faraóna nečistil. Toaletní papír nepřítomen.
- Ceny jídla v restauracích v malých městečkách a vesničkách jsou výrazně nižší než ve větších městech (cca 12 vs 25 EUR). V nabídkách bývají i veganská jídla, případně na požádání rádi uzpůsobí.
- Všude se dá domluvit angličtinou. V jednom baru uměla majitelka jen španělsky, ale domluvili jsme se rukamanohama.
Podrobný článek vyšel také na blogu: https://michal.skrabalek.cz/cestovani/prechod-ostrova-gran-canaria-krizem-krazem
Ubytování a jídlo
- Montaña de las Tierras
- Tejeda
- Artenara
- Tasarte
- Mogán
