Přechod kysuckých Javorníků

Příhraniční česko-slovenská oblast Javorníků patří stále mezi turisticky relativně méně navštěvované kouty naší přírody, ačkoli jejich hlavní hřeben objevuje postupem času více a více horských nadšenců. Co vás ale konkrétně čeká na jejich vedlejší, kysucké hřebenovce, která je pro většinu milovníků hor, zbloudilých poutníků a nadšených moderních nomádů povětšinou ukrytá ve stínu ostatních pohoří? Těšit se můžete na dvou až třídenní romantické toulání opuštěnou krajinou luk a horských osad, poetické rozhovory s místními obyvateli nebo na několik rozhleden s výhledy na nejvyšší vrcholy Fatry či hřeben Moravskoslezských Beskyd.

Stoupání na hřeben kysuckých Javorníků

Z Čadce se vydáváme osobním vlakem do nedaleké Oščadnice, kde bude začínat trasa našeho přechodu. Svými prvními kroky zároveň vstupujeme na území Rakovské hornatiny (části Vysokých Javorníků), jejíž hřeben nás bude provázet po většinu této trasy. Po modré strmě stoupáme téměř až na vrchol Holého Dielu (679 m) a ačkoli je trasa turisty evidentně málo využívána, díky přesnému značení nemíjíme ani odbočku vpravo směrem k osadě Kýčera, před kterou obdivujeme první louky a terasovitě uspořádané pastviny. Vzhled poloopuštěné osady Kýčera, kde jsme rádi milým svědkem právě probíhaného stříhání početného ovčího stáda, nám ukazuje charakteristický obraz zdejších pasekářských usedlostí. Po zelené značce míříme do Vojtovského sedla, jež nabízí několik možností (nouzového) přespání, doplnění zásob vody a první krásné výhledy na hřeben Malé Fatry.

Po povinném odpočinku míříme (od rozcestníku Črchľa již po červené) na Chotárny kopec (906 m), který je nejvyšším bodem v rámci prvního dne našeho putování. Samotný zalesněný vrchol neposkytuje sice žádný výhled, pro odpočinek však opět může dobře posloužit několik dřevěných laviček. Střídavě nahoru a dolů putujeme k rozhledně na Marťáckom vrchu (854 m), z níž jsou nádherné kruhové výhledy na českou i slovenskou stranu hor. Lokalita zároveň nabízí další možnost přespání pod polokrytým přístřeškem (nouzově i ve spodní části kamenné rozhledny, jež je celoročně volně přístupná). Kochajíce se pohledy na krajinu ztrácíme ponětí o čase, a proto na následný vrchol Vrchrieka (861 m) dorážíme po delší časové pauze. Zde místy až filozoficky přemýšlíme nad významem prvního sochařského díla na trase (socha Potvor), nakonec nás však nejvíce baví právě to, že pro každého kolemjdoucího je socha něčím (někým?) jiným.

Zatímco se pomalu touláme nespočetnými opuštěnými loukami a obdivujeme okouzlující krásu zdejší živé i neživé přírody, vítají nás další tajemné sochařské výtvory – Trilobit nás zaujme svou přesností, Kameňovník poté svou příjemnou bizarností. Mezi vší architekturou nelze opomenout ani velmi hojné kapličky, kříže či další sakrální památky, jež svou milou skromností poukazují na náboženské tradice tohoto kraje. Po překonání zvlněného, a především lesnatého, úseku nás poslední výstup prvního dne zavádí na nezalesněný plochý vyhlídkový vrchol Kamenité (834 m) s vysílačem a menší Mikovčákovou rozhlednou (samotná rozhledna díky své výšce nicméně výhledy příliš neposkytuje). Při západu slunce potkáváme několik cyklistů a mimo jiné přemýšlíme, z jakého důvodu právě tato oblast není součástí CHKO Kysuce.

Zapomenutými osadami

V západní části Rakovské hornatiny postupně charakter krajiny přechází ve větší zastoupení lesnatých úseků, čemuž napovídá taktéž prvotní sestup z Kamenitého směrem k sedlu Semeteš. Tento krajinný ráz však na kráse neubírá, zvláště poté v pohádkové osadě Bachronovce s roubenými chalupami či v okolí Dřevěné brány U Bielov. Po strmějším výstupu na Pánovskú Kýčeru (761 m) následovaném sestupem k sedlu Semeteš opět nabíráme, po zpevněné silnici k osadám Solíkovci a Šupíkovci, výškové metry. Historický vývoj místních osad s roztroušenými usedlostmi a plechovou zvonicí je pro turisty přiblížen na informační tabuli u rozcestníku Vrchrieka, kde zároveň přecházíme již do hornatiny Javornické. Po kamenité cestě prudce stoupáme na Luby – zatímco východní vrchol míjíme, k západnímu zacházíme mimo turistické značení, kdy lákadlem budiž zdejší rozhledna (původně nepřípustná protipožární věž) s poměrně strmými dřevěnými schody, ale o to pěknějšími panoramaty do okolí. Okolí osady Záblatie nás okouzlí kapličkou a stinnými místy k odpočinku, načež se poté občerstvujeme a doplňujeme zásoby na blízkém Melociku, kde červenou hřebenovou trasu křižuje mezinárodní silnice E442.

Magická zastavení po cestě

Z Melociku pozvolně stoupáme na nejvyšší vrchol našeho putování, vrch Čerenka s nadmořskou výškou 948 m n. m., kde se zároveň nachází horní stanice lyžařského vleku a z poloviny krytý přístřešek, jenž v zimě slouží návštěvníkům ski-areálu jako stánek s občerstvením. V zimním období se tato část trasy navíc shoduje s Beskydsko-Javornickou lyžařskou magistrálou, a proto v příslušných měsících počítejte s vyšším počtem návštěvníků. Pozvolně klesáme k horské osadě Gregušovci, jež byla za druhé světové války vypálena nacisty a kde zcela jednoznačně doporučujeme krátké zastavení a odbočení ze značené trasy. Tajemnost lokality dokresluje i zdejší odpočinkové místo s čarovným kamenným útvarem – tzv. „dolmenem života a smrti“. Kolem dnes již opuštěného salaše míříme na Sedlo nad Zápačou, kde upřednostňujeme opuštění hřebene a klesáme přes louky kolem Papajovy Kykuly (966 m) ke kapličce na Kršlisku. Zde nás čeká více než příjemný pohovor s místním starousedlíkem, což pouze potvrzuje naše rozhodnutí v odbočení z hřebene jako správné. Závěrem po asfaltové cestě z Kopanic putujeme do hraničního Sedla pod Lemešnou, kde opouštíme území Slovenska a scházíme do údolí Podťaté ve Velkých Karlovicích, kde naše, jen stěží zapomenutelné, putování končí.

Na úplný závěr snad chybí pouze říci, že jsme si na vlastní kůži zcela potvrdili skutečnost, kterou praví námi oblíbený Miloslav Nevrlý ve svých Karpatských hrách: „Při putování se nádherně zpomalí čas, rozloží se na okamžiky, žiješ po tu dobu v jiných rozměrech.“

Alternativy, napojení na jiné hřebenové trasy

Přechod lze započít již v samotné Čadci a odtud se podle vašich možností (tj. zelená/červená turistická značka) vydat na samotný hřeben. Ze dvou uvedených možností osobně doporučujeme spíše cestu po značce zelené.

Rozhlednu Luby, která rozhodně není vhodná pro lidi se závratěmi, lze pochopitelně vynechat a držet se červené turistické značky. Všechny rozhledny jsou celoročně volně přístupné bez poplatku.

V Sedle nad Zápačou můžete, kromě námi nastíněného postupu, pokračovat rovněž po hřebeni na vrchol Čemerka (1052 m) a v Sedle pod Hričovcom poté sestoupit do Sedla pod Lemešnou. Přímo se nabízí rovněž napojení na hlavní hřebenový přechod Javorníků (záležitost cca dvou dnů), kdy budete ze Sedla pod Hričovcom pokračovat po červené turistické značce po česko-slovenské hranici.

Spaní

Ubytovací kapacity ve vyznačené trase poskytuje pouze Turistická ubytovňa U Cipára, z restaurací je to poté zdejší hostinec a také restaurace Melocík, nechcete-li samozřejmě z hřebene scházet. V sedle Semeteš je dle dostupných informací rovněž prodejna potravin (pokud půjdete přechod z Čadce, můžete samozřejmě potřebné věci nakoupit i tam). Další možnosti ubytování nabízí nouzové přístřešky nebo několik opuštěných budov (polokryté přístřešky ve Vojtovském sedle, na Marťáckém vrchu, na vrcholu Kamenitého nebo v Sedle pod Hričovcom, opuštěný salaš v Sedle nad Zápačou – pravidla přespání viz sekce Praktické informace).

Voda a jídlo

Velmi doporučujeme mít při přechodu dostatek vody – studánek potkáte velmi málo (při naší návštěvě pouze studna ve Vojtovském sedle a pramen v chatové osadě Bachronovce – oba zdroje podle vlastní zkušenosti poskytují, a to i bez převaření, chutnou pitnou vodu). Zásoby vám ochotně doplní rovněž v restauraci Melocik a možná i v hostinci U Cipára v sedle Semeteš, jenž ale byl v době našeho přechodu bohužel uzavřen.

Veškeré odpadky si po sobě odnášejte a místa nechávejte v takovém stavu, v jakém jste je našli, aby i tato oblast neztratila vlivem turistů a jiných návštěvníků na své nespoutané kráse.

Do Čadce jezdí vlaky a autobusy ze slovenského Makova, je možnost využít rovněž přímého vlakového spojení z Ostravy či Žiliny. Do Oščadnice jezdí poté osobní vlaky z Čadce i ze Žiliny.

Z Podťatého ve Velkých Karlovicích jezdí pravidelně autobusy do Rožnova pod Radhoštěm (případně po přestupu v centru Velkých Karlovic i na Vsetín), kde již můžete volně dle vašich potřeb navázat na další autobusové nebo vlakové spoje.

1. den: Oščadnica – Vojtovské sedlo – Marťácky vrch – Jakubovský vrch – Kamenité (21,8 km)

2. den: Kamenité – sedlo Semeteš – Luby – Čerenka – Sedlo pod Lemešnou – Velké Karlovice, Podťaté, Světlá (26,2 km)