Přechod Arctic Circle Trail

„Tak vám to zase nepřiletělo.“ Suchá věta oznamovací, kterou jsme skutečně nechtěli slyšet. Zpráva o tom, že batoh naditý vším možným na trek přes grónské hory uvízl někde na cestě, má docela fatální rozměr. Kdyby se to stalo někde jinde, tak se v prvním krámě koupí pár svršků a opalovací krém a život jde dál. Ale tady to prakticky znamená, že se cesta samotná stala zbytečnou. Pojedeme domů nebo tento problém překonáme?

Prošel jsem stovky treků po celém světě, ale nikde jsem si nepřipadal tak osaměle a zcela odříznut od civilizace, jako je tomu tady. Na samotnou cestu se v podstatě může vypravit každý, kdo je ochoten snášet útrapy nestabilního počasí a otravného hmyzu a je schopen tahat po dobu 8–10 dní svou ložnici i kuchyni na zádech. Žádný permit zde platit netřeba, je jen třeba sáhnout poněkud hlouběji do peněženky, neb doprava do této ztracené varty bude něco stát. Letenky z dánské Kodaně sotvakdy klesají pod hodnotu 1 000 €, k tomu je ještě nutno přičíst letenku z cílového bodu treku zpět do východiště. Technicky je celý trek snadnou záležitostí. Celkové převýšení dosahuje sotva hodnoty 2 000 m, cesta je slušně značená a na konci každé etapy najdeme tábořiště i nouzové chatky poskytující úkryt v případě nepohody. Název „Grónsko“ zde skutečně dostává svému významu, neb se celou dobu budeme pohybovat krajinou nádherně zelenou a na grónské ledovce pohlédneme jen z uctivé vzdálenosti. Rovněž ledních medvědů se zde nemusíme obávat. Nikoli pro to, že by zde snad nebyli, ale průvodce lakonicky hovoří o tom, že zde nikdy nebyli spatřeni.

DOKTOR NENÍ FAJNOVKA

Startovním místem pro trek je jediné velké grónské letiště v osadě Kangerlussuaq. Samotná osada nestojí ani za letmý pohled, žije zde asi jen 500 lidí (většinou obsluha letiště). Je zde jeden předražený obchod a tábořiště. Nikdo ani nepočítá s tím, že by se zde měl někdo zdržet. Většina cestujících velkých letadel se přesouvá do malých červených letadélek spol. Air Greenland a mizí do dalších destinací tohoto největšího ostrova světa. A teoreticky právě přímo z brány letiště je možné vyrazit na trek. Pokud nám tedy dorazí batoh, který obsahuje vše, co na desetidenním putování divočinou budeme potřebovat. V případě naší skupinky byl touto nepříjemností postižen kamarád a lékař výpravy Jiří.

Operativně zařazujeme den volna s čekáním na přílet dalšího spoje z Kodaně, protože bez batohu a věcmi v něm se prostě na trek vyrazit nedá. Volného dne využíváme k výletu na rozhledový vrch Sugar Loaf, odkud se nabízí nádherný výhled na fjord, divokou řeku a vzdálenou bělostnou hradbu Russellova ledovce. Nocleh pak najdeme v malém „kempu“ blízko letiště. Ovšem ani druhý den nepřichází dobré zprávy. Batoh prostě neexistuje a nikdo neví, kam se mohl zatoulat. Je třeba vymyslet náhradní řešení. Nabízejí se pouze dvě varianty – let zpět domů nebo slavný Arctic Circle Trail absolvovat s tím, co jsme schopni dát dohromady.

Nakonec se rozhodujeme pro variantu dvě. Jirka je můj parťák, stan mám kompletní a i přes můj pověstný minimalismus jsem prozíravě vzal více věcí a materiálu než jindy. Za spacák mu bude muset posloužit tepelná vložka do něj + několik vrstev půjčeného oblečení. Kempař vypomůže darováním staré deky, na které sice již roky spal jeho věrný pes, ale doktor není žádná fajnovka a s tvrzením, že co je dobré pro psa, bude dobré i pro něj, můžeme vyrazit. Potravin máme všichni dost, a když se trochu uskrovníme, hladem bychom na treku zemřít neměli. Ztrátu jednoho dne doháníme domluveným odvozem jakýmsi místním bednobusem, který nás za nemalé peníze odveze až takřka do cíle prvního dne treku. Počasí je nádherně slunečné a nezvykle teplé. Po pár hodinách pochodu tak dorážíme do prvního kempu Hundesø, ležícího na břehu mírně slaného jezera. Na pití to moc není, zato jako výchozí produkt pro přípravu polévky ideál. Vzhledem k časnému příchodu na místo si navečer ještě vyběhneme na blízký vršek Mount Evans, který poskytuje nádherný pohled na fjord a široširou krajinu mírných hor osvícených zapadajícím sluncem.

MÁME POHODU, KOMÁŘI JSOU NA DOVOLENÉ

Následující den můžeme nazvat skutečným počátkem treku. Trasa je dobře značená, a protože je zde pouze jedna jediná vyšlapaná pěšina, není to značení až tak nutné. Nejprve přejdeme k jezeru Limnæasø, kde si konečně můžeme nabrat pitnou vodu. Ostatně jezera budou na celou dobu jediným zdrojem této životně důležité tekutiny. Na trase ACT totiž až na malé výjimky nenarazíme na prameny nebo potoky. Naštěstí jezer je skutečně dost a voda je pitná i bez ošetření. Díky faktu, že na treku nás čeká jen minimální převýšení, takže denní etapy v délce kolem 20 km ubíhají i s krysou na zádech pohodově. S přítelem Jirkou, který cestu absolvuje pouze s půjčeným příručákem a dekou ve stylu „Ferda Mravenec“, se střídáme v nesení společného, poněkud obludného báglu, kam jsme se snažili nacpat úplně vše, co nám dvěma zůstalo. Údaje hovoří, že trasu absolvuje jen 250–300 turistů ročně a provoz je tu skutečně minimální. S pár lidmi se potkáváme pouze v cílech jednotlivých etap a rozhodně to nejsou davy, spíše jen pár jedinců.

Trasa ACT vede v první části prakticky po březích obrovských jezer, ležících mezi nikterak ohromujícími horami. Cílem dalšího dne je tábořiště a malá nouzová chatka s kouzelně znějícím názvem Katiffik. Táboří zde pouze jeden pár, využívají jezero k pokusu o rybolov (marně). Nebývalého tepla využíváme ke koupeli v průzračných vodách jezera, což prakticky zopakujeme na každém tábořišti. Kdyby mi někdo před cestou řekl, že se budeme v dalekém Grónsku každý den koupat v jezerech, asi bych jej považoval za vyšinutého blázna, ale skutečnost je více než příjemná. Na programu třetího dne je dlouhý přesun kolem gigantického jezera Amitsorsuaq. Máme štěstí na zcela mimořádně příznivé počasí. Teplota kolem 20 stupňů, bezvětří a dokonce i obávaní komáři si pravděpodobně vzali dovolenou.

V dokonale klidné hladině se zrcadlí okolní hory, vše působí harmonicky. Tento úsek je možné absolvovat také v kánoích, které putující nechávají na té či druhé straně jezera, což se v našem případě nekoná. Jednak je nás poněkud více a za druhé – ve startovním místě z naší strany treku žádná loďka nekotví. Takže pokračujeme pěkně po svých. Dalším záchytným bodem je velká chata a tábořiště Canoe Center. Krásného odpoledne využívám ještě k výstupu na blízký vrchol, kde mě upoutá kouřem zahalený obzor nevěstící nic dobrého.

JAK PROJÍT PEKLEM?

Dole na chatě se pak dozvídáme nepříjemnou zprávu. Cesta ACT je v oblasti chaty Ikkattooq pro silný požár neprůchodná. Ostatně všichni trekaři, kteří na chatě přespávají (a je jich na místní podmínky docela dost), cestu vzdávají a vracejí se do Kangerlussuaqu. Nejedná se údajně o nějaké velké požářiště, ale množství kouře znemožňuje přechod. Naše skupinka se však nevzdává. Na chatě si ofotíme výseč podrobné mapy okolí, kde je zakreslená pěšina, která by mohla posloužit jako sice delší, ale bezpečnější obchvat postižené oblasti. Další den se loučíme se všemi, kteří trek vzdávají a vydáváme se vstříc nepříjemné a popravdě řečeno naprosto nečekané překážce. Cesta vedoucí po jakési náhorní plošině se najednou propadá o nějakých sto metrů níže k zatím snad nejkrásnějšímu jezeru na celé trase – Tasersuaq. Odtud již stezka stoupá k hradbě kouře, který zcela uzavírá obzor. Je jasné, proč to právě tady všichni vzdali. Je to docela zvláštní, požár bych v této pusté, vyloženě arktické krajině, nečekal. Údajně hoří podrost a rašelina až do hloubky dvou metrů. Nejedná se tedy o žádné ohňové peklo, ale spíše o vydatný, hustý a dusivý kouř.

A právě zde by měla vést okružní trasa. To je ovšem jen teorie a zbožné přání. V terénu žádná ani sebemenší pěšina neexistuje, ale jdeme na to. Kopírujeme jezero, na jehož břehu pak zakládáme v naprosto idylickém místě tábor. Opět mohutná koupačka, ale pohodu večera naruší oblak kouře z požáru, který se plazí po hladině jezera a nemilosrdně zahaluje údolí. Naštěstí se žádné velké drama nakonec nekoná a noc je i přes pach blízkého spáleniště klidná.

Ráno pohled ze stanu – po kouři ani památka a zataženo! První den, kdy se nám schovalo slunce. A dokonce se spouští nesmělý déšť. To je snad poprvé, co takovou změnu počasí vítám. Úvod okružní túry je skutečně drsný – musíme překonat více jak 1000 výškových metrů po strmých, částečně skalnatých srázech. K drobnému dešti se přidávají komáři, ale žádné extra safari se nekoná. Orientačně je náhradní trasa skutečně náročná. Neexistuje zde ani náznak nějaké pěšiny, členitost terénu je značně nepřehledná, ale nakonec se nám podaří celý obrovský a neprůchodný úsek trasy ACT překonat a po několika hodinách stojíme opět na značené trase. Takže v pohodě. Snad to již dotáhneme do konce. Cílem velmi dlouhé a náročné etapy je chatka a nepříliš pěkné tábořiště Equalugaarniarfik. Ještě je nutné přebrodit první říčku, která se na treku staví do cesty, ale tok a stav vody je na přijatelné výšce.

V KRÁLOVSTVÍ HOR

Cesta Arctic Circle Trail se dostává do druhé a nutno říct mnohem dramatičtější poloviny. Dramatičtější však pouze co se týče horských krás, které nás budou obklopovat. Táhlé zasmušilé kopce, hory nabírají na výšce a jejich reliéf je mnohem ostřejší. Cesta z tábořiště nejprve vytrvale stoupá v blízkosti impozantních žulových ploten na horský hřeben, kterého se budeme prakticky celý den držet. Užuž to vypadá, že nás v závěru pohltí hrozivě vyhlížející říční kaňon, ale těsně před jeho ústím se stezka stáčí přes podmáčené louky k další chatce a tábořišti na cestě – Innajuattoq II. Opět krásné jezero s koupáním, nádherné prostředí severských hor a překrásný západ slunce.

Další den putování po trase ACT je opět v režii srpnového slunečného počasí. Hory, hory a zase jen hory. Stále vyšší a rozeklanější, zlatavé trávy, sem tam skalka. Jeden z nejkrásnějších úseků. Sice opět dobrých 20 km, ale rozhodně to stojí za to. Na konci pak větrné tábořiště Nerumaq s malou chatkou. A protože dny jsou tady v srpnu setsakra dlouhé, vyrážíme ještě na regulérní horský výstup na jeden z nejblíže se tyčících velikánů. Nikdo zde nechodí a čím výše člověk stoupá, tím jsou pohledy opojnější a velkolepější. Pokud vše půjde tak, jak tomu bylo doposud, tak je to předposlední tábor na treku. Pozítří bychom totiž už měli dorazit do „města“ Sisimiut, kde Arctic Circle Trail končí. Další etapa je kratší (pouze 17 km) a docela rychle odsýpá. Začal foukat silný vítr nevěstící nic dobrého a hory se začínají zahalovat do nízké oblačnosti. Celkem brzy dorazíme k chatce Kangerluarsuk Tulleq Syd, nad níž nad kopcem stojí ještě jedna chatička. Zde tráví noc sympatická ukrajinská dvojice, se kterou trávíme v zázemí chaty příjemný večer.

KDE BATOH MŮJ

Ráno nulová viditelnost, mlha a déšť. Tak má asi vypadat správné Grónsko. A před námi ještě skoro 20 km arktickou tundrou. Naštěstí je to den poslední a nějak se to přežít musí. Zatím stáli všichni místní bohové při nás. Nekonečná cesta v dešti zabere celý den, a jak už to při takových přechodech bývá – zdá se jakoby bez konce. Krajina najednou už není ani barevná a dramatická, ale jen beznadějně šedá a ubíjející. Pozdě odpoledne už slyšíme štěkot psů a je jasné, že cíl je na dosah. Sisimut je s počtem 5 500 obyvatel druhým největším grónským městem, ale je to prakticky jen větší vesnice. Zcela promočení a docela unavení nalézáme azyl pod střechou turistické ubytovny. Ta je sice poměrně dost naplněna, ale nakonec se pár míst najde.

Na samotný Sisimiut pak máme ještě jeden den volna a ten se představuje v celé své letní nádheře. Barevné domky ostře kontrastují s divoce rozeklanou skalnatou krajinou, která město obklopuje, prim pak patří vrcholu Nasaasaaq (784 m), který s klidným svědomím můžeme nazvat místním Matterhornem (náročný výstup je možný). Zajímavostí vyloženě eskymáckého městečka je místní doprava. Autobusy sice křižují těch několik málo ulic, ale na letiště, vzdálené sotva 5 km, si musíme vzít taxi. Tedy nemusíme, neb je to hodinka pěšky. Odbavení na mini letišťátku je skutečně roztomilé a červené letadélko Air Greenland pobere sotva naší skupinu. To, co jsme šli deset dní, přeletíme za necelou půlhodinu. Opět je zde velké letiště v Kangerlussuaqu a opět slyšíme stejnou větu, že batoh stále nedorazil. V podstatě je to už jedno, jen nás mrzí ty velké zásoby slivovice, který s sebou lékař výpravy (z čistě desinfekčních důvodů) vzal a které zůstaly i s batohem bůhví kde. Jak jsme se později dozvěděli, batoh dorazil do ČR po 14 dnech. Údajně létal pouze po trase Praha–Kodaň a do Grónska se vůbec neodvážil odletět.

Veškeré vybavení (oblečení, stan, spacák) včetně potravin na minimálně 10 dní pochodu. Po cestě neexistuje žádná možnost doplnění. Obchod v Kangerlussuaqu je skromný a velmi drahý. Na letišti v obchůdku se suvenýry lze koupit plynové bomby (Coleman systém) a mapy. V Sisimutu větší obchodní centrum (pozor – od pátečních 18:00 do nedělního večera nelze koupit alkohol, a to ani plechovku piva). Po celou dobu treku není k dispozici mobilní síť!

Letecky Kodaň–Kangerlussuaq a pro návrat z treku opět letecky na trase Sisimiut–Kangerlussuaq (pozor – nelétá denně, vše spol. Air Greenland). Do Kodaně můžeme také nejlépe letecky nebo zdlouhavěji busem.