Pouť po šikoku aneb tak trochu jiné líbánky

Do Japonska jsem se toužil podívat už strašně dlouho. Dokonce jsem tam jednou neúspěšně stopoval se svojí fenkou a nevyšlo to, protože jsme byli z Ruska vyhoštěni do Kazachstánu. Tentokrát jsem pevně věřil, že už to vyjde a že právě punkově pojatá svatební cesta bude to vytoužené japonské dobrodružství.

Na cestách jsem strávil již deset let života, držím český rekord v autostopu a navštívil jsem 87 zemí. Moje novomanželka Niki vyrazila poprvé mimo Evropu a v letadle seděla podruhé v životě. Původně si myslela, že Katar je v Africe. Chtěl jsem jí ukázat, že to pravé dobrodružství číhá až za hranicí komfortu. Když jsme přistáli v Tokiu, dali jsem si šlofíka na letišti a pak přejeli stopem k hoře Fuji (3 776 m n. m.), nejvyšší hoře celého Japonska. Hned třetí den cesty jsme tuto sopku zdolali. Ano, nešetřím svou ženu. Následně jsme zamířili stopem na ostrov Šikoku do města Tokušima a po dni odpočinku a jsme vyrazili na pouť.

Velká zkouška hned na začátku

Začíná se ve městě a dalších osm chrámů je na vesnicích pod horami. Chrámy 10 až 12 už jsou ale v horách. Cesta nahoru byla sice pěkná, dobře udržovaná, skvěle značená, ale náročná a s převýšením 700 metrů. V srpnu to bylo zkrátka peklo. Dusno, vedro s vysokou vzdušnou vlhkostí a všudypřítomné mouchy a komáři nám tento výšlap hodně znepříjemnili. Niki už byla na pokraji sil, a v tom jsme u dvanáctého chrámu objevili „tsuyado“ odpočinkový baráček pro poutníky. Nádherný malý čistý baráček v japonském stylu, šoupací dveře i okna a na zemi ratan. Dokonalé místo na spaní po extrémně náročném dni. Ze srandy říkám: „Tady už chybí jen elektřina.“ „Myslíš tuhle?“ pronesla Niki ukázala na zásuvku v rohu. Poutníci mají vždycky štěstí.

Kimono a klobouk

Vzhled poutníka nemá žádná pravidla, ale doporučuje se bílé oblečení, typický bambusový klobouk, hůl a modlitební korálky. Bílé kimono i klobouk beru jako nejlepší investici celé cesty. Všichni hned poznají, že jdete tuto cestu, a pohostinnost Japonců mě více než překvapila. Často se stávalo, že nám místní v parných dnech přinesli studené pití, pozvali nás na jídlo nebo i bez znalosti angličtiny vyzvídali, odkud pocházíme.

Nejezděte do japonska v srpnu!

Po zkušenosti v horách jsme se na příštích pár chrámů vydali stopem. Měli jsme cedulku, kde v japonštině stálo „Jedete do dalšího chrámu? Vezmete nás?“. Vybrali jsme si vždy někoho, kdo chrámy objížděl, a popojeli do dalšího. Tato taktika byla pohodlná, ale po nějaké době nás takové objíždění přestalo bavit. Zkrátka sedneš do klimatizovaného auta, chvíli jedeš a vylezeš u dalšího chrámu, a pak zase pokračuješ dál. Najednou se vytratilo to kouzlo putování. Problémem naší cesty bylo to, že jsme vzhledem k dovolené v práci museli vyrazit v srpnu, počasí bylo prostě příliš horké. Přes den 36°C a v noci teplota neklesala pod 28°C. Nedalo se moc fungovat, a když člověk s batohem vyrazil, během pár minut byl propocený až na kůži. Do toho se přidaly časté bouřky a dokonce i tajfuny. Zvolili jsme tedy novou taktiku. Měli jsme jen měsíc, všechny chrámy bychom stejně nestihli, a tak jsme vždy stopem vyjeli nahoru k chrámu a dolů jsme sešli pěšky. Dolů se šlo skrze husté lesy dobře, takže jsme mohli příjemně dýchat a vnímat krásy úchvatné japonské přírody. Na přímém slunci se ale nedalo fungovat, takže přecházení měst bylo podstatně náročnější. Pro nás a zároveň pro vás všechny z toho plyne největší poučení: Nejezděte do Japonska v srpnu!

Makaci a romantika u moře

Pro další putování jsme si tedy vybrali sekce co nejvíce v přírodě. Největší odměnu jsme dostali za chrámem Unpendži (č. 66). Ráno, když jsme vyrazili na cestu, si Niki všimla nějakého zvířete a začala ho sledovat. Po chvilce vykřikla: „To je opice!“ Posadili jsme se u cesty a okolo nás skákalo, hrálo si a křičelo asi 40 makaků. Pro nás to byl úžasný moment. Samotní makaci se nás báli. S člověkem tady oproti turisticky vytíženým místům asi moc do kontaktu nepřijdou. Přijeli jsme hlavně za přírodou a za zvířaty, a tohle byl pro nás opravdu silný zážitek. Tím pro nás pouť ze zmíněno chrámu Unpendži neskončila. Tento chrám leží v nadmořské výšce 927 m, a odtud jsme zahájili sestup až k chrámu, který je u moře. Tam jsme přespali u pláže, vykoupali se v teplém moři, a až na to spaní ve stanu to mělo poprvé jakž takž nějaký náznak svatební cesty.

Místní a jejich angličtina

Málokdy tady narazíte na člověka, který umí dobře anglicky. Pár slovíček ale většinou rozumí každý, a když ne, pomohli jsme si překladačem. Jednou jsme si stopli staršího pána, který anglicky a ani s telefonem neuměl vůbec. Prostě nás někam vezl. Z konverzace jsme pochopili, že jede jen 10 km. Z města, kde jsem si myslel, že nás původně vyhodí, však pokračoval dál. Zastavil na benzínce, koupil nám pití a něco zjišťoval od obsluhy. Nevěděl jsem, co se děje, ale nechal jsem to být. Něco se stane. Za půl hodiny jsme stáli před chrámem, a když pochopil, že jdeme Šikoku trail, zjistil, kde je další chrám, a prostě nás k němu odvezl. V tomto chrámu jsme se společně zeptali na „sukumo“ (ubytování pro poutníky přímo v chrámu), a k našemu překvapení řekli, že ano. Chrám měl i svůj vlastní onsen (japonské lázně) a úžasnou energii. Zase jsem se utvrdil v tom, že i bez společného jazyka se dá skvěle komunikovat a zažít dobrodružství.

Host do domu, bůh do domu

Čím déle jsme byli na stezce, tím byli lidé pohostinnější. Ke konci trailu jsme čekali v parku a chtěli jsme stavět stan. Postarší pár, který venčil svého typického shiba inu pejska, se zastavil u nás, aby nám vysvětlit, že park se záhy zavírá. Když jsme jim ukázali, že chceme stavět stan, paní hned špatnou angličtinou vyhrkla něco jako: „Tak pojďte spát k nám.“ Její manžel zpočátku kýval, ale pak, když mu to paní přeložila, kývat přestal, a tvářil se dost překvapeně. Za pár minut jsme už nasedali k nim do auta a jeli do krásného bytečku, kde k pejskovi měli i kočku. Dostali jsme svůj pokoj a večeři. Skutečnost, že mají doma hosty, však evidentně zapomněli říci své dceři. Otec od rodiny ji jel vyzvednout a po cestě nakoupil nějaké pivo. Když holčina přišla do dveří, zasekla se a nevěděla, co se děje. V tu chvíli ale viděla jen mě. Chvíli nato vyšla Niki z koupelny a holčina byla překvapená podruhé. „Víc už nás tu není,“ ubezpečil jsem ji konejšivým hlasem. Když paní viděla svého manžela, který táhnul to pivo, spustila: „Proč si koupil pivo? Ty snad víš, že pijou pivo?“ „Jsou to Češi, musí přeci pít pivo!“ odpověděl sebejistě manžel. Manželka okamžitě běžela za námi a ptala se: „Pijete pivo?“ Oba jsme přitakali, že ano, a vše už pak bylo naprosto dokonalé.

Historie

• Zrod cesty: Šikoku trail, neboli poutní cesta po Šikoku, byla založena v 9. století japonským mnichem Kukaiem, který je také známý pod jménem Kobo Daishi. Kukai byl zakladatelem jedné z hlavních škol japonského buddhismu Šingon a svůj život zasvětil studiu a šíření buddhismu. Cestu vytvořil jako poutní trasu pro věřící, kteří mohou navštívit 88 buddhistických chrámů na ostrově Šikoku.
• Symbolika 88 chrámů: Počet 88 chrámů není náhodný. V buddhismu je číslo 88 považováno za posvátné a symbolizuje cestu k osvobození od utrpení. Každý chrám má svou vlastní duchovní symboliku a význam.
• Poutníci a pohostinnost: Poutníci na Šikoku jsou známí jako „henro“ a jsou často vítáni místními obyvateli s tradicí osettai, což je tradice nabízení podpory a darů poutníkům během jejich cesty. Poutníci nosí speciální bílé oblečení a typický bambusový klobouk.
• Duchovní význam: Šikoku trail není pouze fyzickou cestou, má také hluboký duchovní význam. Poutníci putují po cestě s cílem nalézt duchovní osvícení a poznání. Každý chrám na trase má své modlitební rituály a duchovní praktiky, které poutníci mohou vyzkoušet.

Dobrodružství je víc než pohodlí

Niki byla poprvé mimo Evropu. Volba extrémně bezpečné země s velmi odlišnou kulturou a tolika přátelskými lidmi byla opravdu skvělá. Většinu cesty jsme strávili v přírodě, střídali jsme pláže s přechody pohoří a navštěvovali buddhistické chrámy, což byla ideální kombinace a Niki byla nadšená. Díky autostopu a Couchsurfingu jsme zažili Japonsko z jiného úhlu pohledu. Nevýhodou bylo již zmíněné počasí. Období tajfunů a nesnesitelných veder v srpnu bylo pro nás oba až příliš. Po naší zkušenosti bych doporučil ideálně podzim nebo jarní rovnodenní týden. Vám, kteří také plánujete outdoorově pojatou svatební cestu, bych chtěl vzkázat – nebojte se nepohodlí a získáte nezapomenutelné zážitky.

Stopem se psem do Japonska bez Japonska

Zkušený cestovatel po dvou cestách kolem světa stopem vyráží se svým pejskem do Japonska. To však vidí jen přes moře, jelikož přichází byrokratický boj, soud v Rusku a vyhoštění do Kazachstánu. Poté oba putují přes Střední Asii domů. Půlroční cesta, kde se nedaří vůbec nic. Vyhoštěním z Ruska to totiž nekončí a problémy se Slávkovi a jeho fence Corey lepí na paty.

Slávek Král

Cestuje už 9 let, absolvoval dvě cesty kolem světa stopem a na každém kontinentu strávil minimálně půl roku. Nastopoval přes 300 000 km v 87 zemích světa a napsal dvě knihy. O svých cestách rád přednáší, pořádá vlastní „Travel Stand-Up Festival“, vystavuje své fotografie a je zapsán v knize rekordů za největší ujetou vzdálenost autostopem.

Doplňování jídla je možné každý den nebo každý druhý den ve městech nebo vesnicích po cestě. Bivakování je možné v parcích s WC, u přístřešků nebo po domluvě kdekoliv.