Pokus o výstup na norskou národní horu – Stetind

Stetind – norská národní hora

Neskutečný obelisk Stetind, tyčící se z vod Tysfjordu, jsem spatřil náhodou při sledování kanadského dokumentu o kosatkách, které zde v chladných vodách přivádějí na svět potomky. Díky dokonalému tvaru v linii ostrého hrotu, vzpínajícího se jako kamenný vykřičník k nebi, byl vrchol v jakémsi norském všelidovém referendu vyhlášen v r. 2002 za „Norskou národní horu“. Jiného názoru byl otec norského horolezectví, britský lezec William Cecil Slingsby, který o něm prohlásil, že je: “nejošklivějším vrcholem, jaký kdy viděl“. Na tomto blábolu se jistě podepsal fakt, že slavný horolezec nikdy v životě vrcholu nedosáhl. Stalo se tak až v r. 1910, kdy na Stetind vystoupila trojice Scheldrup – Bryan – Rubenson. Moje první výprava do těchto míst byla poznamenána krajně nepříznivým počasím. Dva dny jsem po toužebně upíral zrak do šedivé tmy s výsledkem více jak žalostným. Jen na několik málo sekund se mraky protrhly a nabídly pohled na špičku tohoto nádherného hrotu. O to více jsem se těšil na druhou cestu do Narvických hor, na jehož okraji Stetind leží (třebaže již patří do jiné horské skupiny). Vše je zde stejné jako před léty. Prostorné parkoviště je osázeno několika stoly, na travnatém návrší se dá postavit hned několik stanů a před deštěm se můžeme ukryt do malého přístřešku. Vody Tysfjordu jsou na dosah a tak občas vylovená treska výrazně zpestřuje jídelníček. Stejné je bohužel také počasí. Sice neprší, ale po horách, které se tyčí všude kolem nás, není ani památky. Až pod Stetind vede přímo z tábořiště dobře značená stezka (červená písmena „T“ na kamenech a mohylky). I přes mlhu s takřka nulovou viditelností vyrážíme vzhůru údolím Storedalen. Přes špatné počasí s absolutní vlhkostí vzduchu je cesta neobyčejným zážitkem. Může za to „les Trollů“, jak jsme pojmenovali úvodní část výstupu. Podmáčený les překvapí na každém kroku obrovskými, mechem porostlými pařezy, skalkami a kmeny padlých stromů. Za doprovodu rytmického čvachtání (polovina cesty vede bažinami) vyjdeme v blízkosti kaskád, kterým mlha a drobný, prudce se spustící déšť, dodává tajemné kouzlo. Značená cesta končí u jezera Svartvatnet, kde i přes výšku nějakých 700 m plavou obrovské kry ledu. Po dvou hodinách čekání jsme odměnění pouze omezenými výhledy na blízké obrovské žulové plotny, tvořící základnu vrcholového výšvihu hory Stetind. Nepatrné okno v mracích, jimiž nesmělé a zubaté slunce nasvěcuje výseč Tysfjordu je pak odměnou číslo dvě. To je vše! Déšť houstne a sílí a tak opět s nepořízenou musíme dolů. Naštěstí kamarádi v „bejzu“ nachytali ryby, hub je kolem také dost a tak je večírek v přístřešku u kytary malou, ale o to příjemnější náplastí. Druhý den stávám velmi brzo a po hodině čekání jsem odměněn pěkným, ale přece jen neúplným výhledem na tuto „horu hor“. Tak snad někdy příště nebo že by platilo:“do třetice všeho…?“

Mapy

Pohoří Narvikfjella najdeme na perfektní a pro potřeby turistiky a přechodů dostačující mapě švédské provenience Fjällkartan BD 6 Abisko/Kebnekaise/Narvik (1:100 000). Pokud bychom chtěli využít norských map Statens Kartverk, budeme potřebovat tyto listy: č. 1431 IV. Narvik a č. 1331 II. Kjøpsvik (1:50 000, topografické mapy bez zakreslených turistických cest).

I normálka jihovýchodním hřebenem je lezeckým výstupem, a proto je nutné mít s sebou veškerou potřebnou výbavu pro lezení (sedák, lezečky, lano, jistící prostředky – friendy, vklíněnce atd.).

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.

Narvické hory leží až na dalekém severu Norska. Od jihu se zde dostaneme magistrálou E 6 (Oslo – Nordkapp, cestou 1 x trajekt), železniční spojení je možné pouze ze švédské strany po Ofotské dráze (Kiruna – Narvik).

Výstup na Narvický Matterhorn v Norsku