Picos de Europa: týdenní okruh El Anillo de Picos

Kdesi uprostřed Kantaberského pohoří na severu Španělska ční ze země skutečný klenot. Ostré vrcholy působí z dálky jako dokonalé, mohutné vápencové těleso, na jehož prostoru je vyhlášen Parque Nacional de Picos de Europa. S parťákem Jíříkem jsme se chtěli zase po roce vydat na společný trail a jelikož není žádným tajemstvím, že vápenec je má nejoblíbenější hornina, vybral jsem tentokrát právě Picos de Europa. Trail s názvem El Anillo de Picos, v překladu doslova Prsten vrcholů, je cca 110 km dlouhý okružní trail kolem tří dílčích masivů a charakterizuje jej místy brutální terén a pořádná porce převýšení. Necelých 9000 m stoupání mluví za vše. No a tak jsme po několika dnech sezení v autě po cestě z Česka začali okamžitě namáhat naše zakrňující svaly.

V NÁRUČÍ TORRE DE CEREDO (2649 M N. M.)

Felixe, můj domov na kolech, necháváme v Arenas de Cabrales a na výchozí bod našeho treku, vesničku Poncebos se svezeme busem. V tuto chvíli máme na výběr, jakým směrem se vydáme. Celé pohoří je dvěma hlubokými údolími řek Río Cares a Río Duje rozděleno do třech částí –⁠ centrální, východní a západní. My volíme variantu po směru hodinových ručiček a pouštíme se zprudka vzhůru do centrální části. Nad námi se tyčí ti nejvyšší velikáni celého pohoří a my poctivě a v dynamickém tempu ukrajujeme jednu výškovou stovku za druhou. Od počátku nám je jasné, že celý trail bude ve znamení neustálého stoupání a klesání. Když se však před námi zjeví vyzdvižená plošina vysokohorského krasu v okolí nejvyšší hory Torre de Ceredo (2649 m n. m.) s jejími sesterskými vrcholy,  nemůžeme z ní spustit oči. Jsme jako v jiném světě. Za námi je výhled až na moře a my jsme vrženi do ráje už první den! Po deseti kilometrech a celkem nastoupaných 1992 metrech bivakujeme u Refugio de los Cabrones a usrkáváme pivka s výhledem na ty nádherné vrcholy.

SAMOTA VÝCHODNÍHO MASIVU

Vítáme druhý den. Jsme obklopeni strmými štíty hor a hezky vyvinutými krasovými tvary. Kolem nás pobíhají stáda kamzíků a my procházíme skrze centrální masiv s takovou lehkostí, jako prochází nůž máslem. Občas slezeme pár metrů po žebřících, občas běžíme z kopce jako naprosto pominutí. Když je člověk obklopen takovou krásou, tak to snad ani jinak nejde. Míjíme a předbíháme spoustu lidí, kteří si při pohledu a poslechu nás dvou bláznů klepou na čelo. Nerozumíme si. Nejenže mluvíme jiným jazykem, ale i nastavení našich myslí je jiné. Zatímco naše duše tu oslavují život, jejich působí jako by tu byly za trest.

Pod vesničkou Sotres přecházíme řeku Río Duje a po vydatném hovězím steaku s hranolkami v místní skvělé restauraci stoupáme strmě na východní masiv. Chůze je tentokrát trochu jednodušší a část trailu vede i po šotolinové cestě k Refugio de Casetón de Ándara, takže výškové metry hltáme výrazně rychleji než první den. Nad refugiem je opět uzoučká stezička, těch 50 cm radosti, těch 50 cm svobody. Nad vyschlým jezerem Antiguo Lago de Ándara najdeme dva plácky a i když bychom mohli ještě jít, rozbalujeme bivak dříve. Celý východní masiv je poměrně izolovaný, takže tu nikdo není a je krásné ticho. Vítr mocně olizuje skály okolo a my vzpomínáme na staré časy. Vleže pak už jen pozorujeme, jak se vápencové štíty nechávají barvit do ruda.

PO LANĚ, PO ZADKU, PŘES ZÁVRTY A ŠKRAPY

Východní masiv je sice plošně i výškově nejmenší ze všech tří, nicméně z hlediska náročnosti terénu ani náhodou nezaostává. Sestup ze sedla Collado de Valdominguero (2145 m n. m.) do údolí nám dává pořádně zabrat. Ono na třech kilometrech klesnout 1100 výškových metrů mluví samo za vše. V jedné části je skála dokonce tak prudká, že do ní někdo přidělal jistící provaz. A ještě že tak! Pak už to jde sice o trochu lépe, ale naše chůze stejnak připomíná, geomorfologicky řečeno, něco mezi sesouváním a skalním řícením. Jsme zpátky v údolí říčky Duje a těšíme se, až se zase zakouseneme do centrálního masivu, tentokrát z jeho jižní části.

Po dokonalé obědové pauze v restauraci hotelu Áliva, čtyřech chodech a několika pivech, nám ten výstup nejde zrovna hladce, ale když se přeci jen vyškrábeme k malému refugiu Cabaña Veronica, opět ožíváme. Malinké refugio připomínající vesmírnou observační stanici je vsazené do úžasné krasové krajiny. Následující kilometry až k Hojo de los Llagos, kde nocujeme na travičce nad obrovským závrtem, se nesou ve znamení opravdu pomalé chůze. Tečkovaná linie na Mapy.cz se většinou nemílí, a tak tři hodiny trávíme přeskakováním několika metrových škrapů, chůzí členitými morénami a přelézáním ostrých hřebenů.

CHŮZE JE DAR, BUĎME VDĚČNÍ

Za zvuku legendární písně Ordinary World od Duran Duran pomalu a jistě opouštíme centrální masiv. U další fantasticky situované chaty Refugio Collado Jermoso jsme svědky úžasného okamžiku, ze kterého nám běží mráz po zádech. Deset Španělů táhne v tom exponovaném a náročném terénu speciálně upravený vozík, ve kterém sedí člověk bez nohou. Měl jsem slzy v očích, na ten šťastný a vděčný výraz ve tváři toho pána nikdy nezapomenu. Buďme vděční za každý krok, který naše nohy mohou vykonat a neberme to jako samozřejmost. Chůze je dar a je třeba si toho vážit.

Celí nedočkaví sbíháme do vesničky Posada de Valdeón s vidinou toho, že si tam dokoupíme zásoby a rozvalíme se pod sluníčkem na náměstí. Naše zklamané oči však musejí přijmout fakt, že je státní svátek, a vše je zavřené. Volíme tedy rychlý oběd v restauraci a pak už zase valíme vstříc kopcům. Je před námi poslední západní masiv a deset kilometrů vzdálené Refugio de Vegabaño, kde si vzhledem k tomu, že už nemáme zásoby, telefonicky s předstihem objednáváme večeři. I když nejraději spím venku mimo civilizaci, tyto večery, kdy se v jeden okamžik u jedno stolu sejdou lidé z celého světa, si dokážu užívat rovněž. Jídla a pití je hodně, panuje příjemná atmosféra a všichni se navzájem seznamují a vtipkují.

KRASOVÝ LABYRINT

Západní sekce nás opět vtáhne do náročného terénu. Když se konečně po dopoledním, opravdu strmém stoupání vyškrábeme na Collado del Burro (2133 m n. m.), vidíme tu umetenou stezičku, překrásné vrcholy západní části, které lemuje jeden roztomilý závrt vedle druhého. Chvilku stoupáme, chvilku klesáme, chvilku se kocháme pohledy na oceán a jen tak se necháváme unášet vlnami tohoto krasového moře. Tady opravdu neujdete metr, abyste neviděli něco extrémně krasového. Veškerá pohoda však končí na spojovacím úseku mezi Refugio Vegarredonda J.M. Remis a Refugio Vega de Ario. Značení v podobě barevného puntíku se ztratilo a kamenné mohylky jakbysmet. Fyzicky tu teď žádná stezka neexistuje a začíná to být chaotické samo o sobě. Ještě k tomu, když se nám každých deset metrů mění horizont. A tak si procházíme náhorní plošinou s extrémně hlubokými škrapy a závrty čistě podle pocitu, kde se nám to zrovna líbí. To jsou chvíle, které atakují hranici komfortu. To jsou chvíle, ve kterých se vyžívám!

GRAN FINAL

Poslední den už zbývá jen sestoupit od Refugio Vega de Ario zpět do údolí řeky Río Cares a vrátit se do Poncebos, avšak jednoduché to opět není. Je tu na třech kilometrech další klesání o 1100 výškových metrů náročným terénem. Takže když dole nad řekou konečně vychladíme naše hořící kolena, jsme rádi za jednoduchý finální treverz kolem řeky, díky němuž uzavíráme prsten, Prsten vrcholů.

Víte, každý kopec trochu bolí, ale každý kopec za to stojí. Odměnou jsou vám nejen úchvatné výhledy, ale i pocit radosti a štěstí. Na trailu El Anillo de Picos jsme to prožívali neustále. I když jsme byli občas překvapeni z toho, jaké lezecký vložky nám místní terén nachystal, vše jsme zvládli v pohodě bez speciálního vybavení. Bylo to šest dní svobody s minimem signálu strávených chůzí v náročném terénu se skvělým parťákem. Přesně tak ten život mám nejraději.

WEBOVÉ STRÁNKY TREKU: https://elanillodepicos.com

DOZÁSOBENÍ: přímo na trase pouze v Posada de Valdeón; lze případně využít několika restaurací na trase a devíti řízených refugií, které nabízí jídlo a ubytování

BIVAKOVÁNÍ: tolerováno nad 1600 m n. m., níže zakázáno