Pacific Crest Trail (PCT): Pacifická hřebenovka

Dát výpověď v práci, přestěhovat se, prodat zbytečné věci a sbalit svůj život na 4-5 měsíců do batohu? Přejít pěšky USA od jihu k severu přes Kalifornii, Oregon a Washington? Kličkovat mezi ještěrkami, uskakovat před hady, překonat své životní limity a zkrátka se bavit nad životem? ANO! Někdo plánuje tento dálkový trek celý život, někdo sbírá odvahu do teď a my vyrazily vlastně docela na poslední chvíli. Plánování nikdy nebyla naše nejsilnější stránka.

Spousty věcí, které mi do teď přišly složité a skoro až nereálné se dokázaly vyřešit během pár týdnů. Najednou přede mnou stojí výzva v podobě těžkého diskomfortu, za kterého se dost možná stane můj komfort! Najednou cítím volnost. A to je pro mě ten důvod, proč tohle dělám.

Stojíme v oblasti Campo na hranici USA a Mexika, tady začíná naše putování. Nevěřím tomu, že se dotýkám toho slavného památníku, který jsem do teď znala jen z fotek a videí. Tělem mi projede neskutečný pocit radosti. Poprvé v životě se ocitám v poušti.

Jižní Kalifornie

Startovat v květnu v poušti nemusí být ideální vzhledem k nadměrnému horku a suchu. Teploty se pohybují přes den mezi 35 a 40 °C. Spousta vodních zdrojů postupně vysychá a nám nezbývá nic jiného, než kolikrát brát na záda i 5 litrů vody a dobře si naplánovat, jestli nám to vystačí k dalšímu zdroji.

Je takové horko, že se odpoledne nedá chodit. Musíme trochu upravit režim. Vstáváme ve čtyři ráno, do oběda se snažíme ujít co nejvíc, po obědě se ukrýváme ve stínu a později jdeme další porci kilometrů až do tmy. Rozhodně to není režim, který mi vyhovuje, ale naučím se tak fungovat. Brzké vstávání má alespoň jednu výhodu, a to tu, že nám neunikl žádný východ slunce.

Pokud jsem si někdy myslela, že poušť přece nebude tak náročná a kopcovitá, tak to byla pěkně naivní myšlenka. Ono slovo “hřebenovka” neznamená, že člověk vyleze na kopec a půjde po hřebeni?

Několikrát setkáváme s trail angels, kteří například vozí vodu na některá místa, nebo třeba na parkovišti dělají jídlo pro hikery. Zažili jsme spousty příjemných setkání. Dokonce jedna z těchto trail angels byla slečna z ČR, která šla PCT rok před námi. Po sestupu ze San Jacinto peak, které se tyčí do výšky 3 301 m n. m., to byla dvojnásobná odměna. Mimochodem tento vrchol je nad městem Idyllwild, kde do nedávna býval místním majorem pes, Mayor Max II.

V jižní Kalifornii nás na každém kroku doprovázejí ještěrky. A hned třetí den mám to štěstí se seznámit s chřestýšem, jedovatým hadem, který ve mně okamžitě vzbudí respekt, když mi zachrastí těsně vedle nohy. Nebudu lhát, usínat pod širým nebem s myšlenkou, kolik hadů se kolem mě asi plazí, byl celkem adrenalin. Ale to přírodní divadlo, které si pro nás pokaždé připraví západ slunce? Přeji si, aby to nikdy neskončilo!

V poušti jsme strávily přibližně měsíc.  Vystoupaly jsme poprvé do 3000 m n. m., zjistily, kolik toho naše tělo zvládne, navázaly nová přátelství a pomalu si zvykly na život na treku.

Sierra Nevada

V sedle Tehachapi Pass vstupujeme do pohoří Sierra Nevada, které se táhne v délce cca 650 kilometrů na východě Kalifornie. Čeká nás nejdrsnější část PCT, která rozhodně prověřuje naše nohy, ale i vybavení. Pohybujeme se v horách ve výšce okolo 3000 m n. m., obloha se proměnila do šediva a najednou nás zastavuje prudký déšť, a dokonce i sníh. Oproti poušti je to ve všem najednou obrat o 180°.

Máme za sebou úspěšný výstup na Mt. Whitney (4421 m), nejvyšší horu souvislých Spojených států (mimo Aljašku a Havaj). Vrchol sice neleží přímo na naší trase, ale odbočka je to zanedbatelná a tohle si přece nemůžeme nechat ujít! Poprvé v životě se dostávám do výšky přes čtyři tisíce metrů, řidší vzduch je opravdu znát. Vzhledem k letošní malé sněhové nadílce nepotřebujeme nikde v horách použít cepín nebo nesmeky. Ani na nás nečeká divoké brodění řek.

Ve větší části Sierry je povinné s sebou nosit tzv. bear canister (malý plastový soudek) a v něm veškeré jídlo tak, aby se k němu nemohli dostat medvědi. Oproti jižní Kalifornii je zde potřeba více plánovat, možnosti doplnění zásob jsou méně časté, a tak je potřeba si dopředu říct, kolik kilometrů chceme denně přibližně ujít. A ano! Medvěda jsme nakonec potkaly!

Sierra rozhodně patří k nejnádhernějším částem Pacifické hřebenovky. Tento úsek prochází trojici národních parků Sequoia, King´s Canyon a Yosemite, ale také řadu chráněných území (national forest, wilderness). Trasa PCT tu také dosahuje svého nejvyššího bodu – v 4009 m vysokém sedle Forester Pass. Vzhledem k tomu, že v této části vede souběžně s PCT další slavný dálkový trek – John Muir Trail (338 km, cca 16 dní), tak tu bývá i poměrně rušno. Ale ani to nedokáže zkazit dojem, který v nás Sierra zanechává. Při každém vystoupaném kopci jen žasneme nad výhledy, které pro nás příroda připravila. Jezera svojí křišťálovou vodou přímo vyzývají k tomu jít si zaplavat, ale je to jen pro ty otužilejší z nás. Tady naše těla opravdu dostávají zabrat.

Po dokončení přechodu pohoří Sierra Nevada stopujeme do Lake Tahoe doplnit zásoby i síly. V kempu se tu náhodou setkáme s dalšími Čechy a s radostí sdílíme zážitky, které nám přinesla jedna z nejtěžších částí PCT.

PCT se řadí k trojici nejznámějších amerických dálkových stezek a společně s Appalachian Trail (AT, Apalačská stezka) a Continental Divide Trail (CDT) tvoří tzv. Tripple Crown. Oblíbeným stylem překonávání těchto dálkových treků je tzv. thru-hiking, tedy překonání trasy na jeden zátah, většinou několik měsíců v kuse. Pacifickou hřebenovku proslavila kniha Divočina a její filmová adaptace z roku 2014.

Severní Kalifornie

V sedle Bumpass Hell v národním parku Lassen Volcanic opouštíme Sierra Nevadu a přecházíme do Kaskádového pohoří, které se táhne skrz Oregon a Washington až k hranici s Kanadou. Jeho jižní část charakterizují hluboké lesy, z nichž vystupují jednotlivé vrcholy vulkánů, k nejvyšším patří sopečný kužel Mt. Shasta (4321 m, 2. nejvyšší vrchol celého Kaskádového pohoří), na který je z trasy PCT několikrát úchvatný výhled. Horko, spálené lesy, prach a popel všude. První dojmy, co se mi vybaví při vzpomínkách na severní Kalifornii. Bohužel zde v posledních letech zpustošily krajinu rozsáhlé požáry.

Dostáváme se do poloviny! Ačkoli jsem trochu bojovala s krizí, kterou mělo na svědomí i velké vedro, chytám druhý dech a těším se, co dalšího na nás čeká.

Ale to, co na nás čekalo, by mě nenapadlo… Měly to být naše poslední dva dny v Kalifornii, chystaly jsme se překročit hranice Kalifornie a Oregonu. Čekaly nás další panenské hory, ikonický národní park Crater Lake (s hloubkou 594 m nejhlubším jezerem USA), další stovky kilometrů dobrodružství. Uprostřed noci nás však budí kroky a svit čelovek. Všichni hikeři se vrací zpět do údolí. Kolem nás hoří. Přečkáváme noc na parkovišti, a přitom vidíme v dáli, jak požár ničí další les a jeho okolí. Ráno se s místními evakuujeme.

Přes noc zůstáváme ve Ashland a rozhodujeme se co dál. Před námi je dalších několik požárů, všude je cítit kouř a spáleniště. Nechceme znovu zažít pocit strachu z nezvladatelného živlu. Společně s ostatními se rozhodneme přeskočit až na konec Oregonu, kde nejsou požáry a uzavírky. Z Oregonu vidíme jen poslední stovku kilometrů, ale těšíme se na to, co pro nás přichystá Washington.

Washington

Moje nejoblíbenější část PCT. Nekonečné výhledy, drsné kopce, zelené lesy, rozbouřené řeky a divočina se všudypřítomnými medvědy. Tuhle část jsme si opravdu užily! Rozmanitá příroda, která pro nás přichystala dechberoucí výhledy, o nichž se mi do teď jen snilo. Počasí, které si s námi hrálo do posledního dne a jasně nám dávalo najevo, kdo má navrch. Komáři, kteří nešetřili jediný kousek naší kůže.

Přes most Bridge of the gods (Most bohů, cca 60 km východně od Portlandu) přes řeku Columbia dosahujeme jednak nejnižší bod trasy PCT (34 m), a zároveň přecházíme hranice mezi Oregonem a Washingtonem. Čeká nás zhruba 800 km do cíle. Projdeme na úpatí zaledněného kolosu Mt. Rainer (4392 m) ve stejnojmenném národním parku a na závěr krátce protneme také jižní cíp národního parku North Cascades, přezdívaného americké Alpy. Procházíme skrze Goat Rocks, jeden z nejhezčích hřebenů na celé trase.

Tělo už je navyklé na denní porci kilometrů, a tak zvládneme mezi 40-50 km denně. Večer nařizujeme budík na 5:15 a obvykle uleháme večer za tmy. Většina myšlenek směřuje pouze a jen na jídlo, hlad nám dává zabrat čím dál více. Stejně jako únava. Každý večer usínám jak lusknutím prstu.

Máme před sebou poslední dny na trailu. Potkáváme staré známé, které jsme neviděli od konce Jižní Kalifornie. Společně trávíme několik večerů. Vůbec mi nedochází, že to končí. To, co na začátku vypadalo jako diskomfort, se nakonec opravdu stalo mým komfortem. Mít batoh na zádech, spát venku, denně ujít desítky kilometrů a vychutnávat si každý moment plnými doušky.

Jsme tu! Na hranicích s Kanadou. Připíjíme si na našich 106 dní na Pacifické hřebenovce. Končí zde jedna kapitola, aby další mohla začít.

Vracíme se do velkých měst plných lidí. Nebudu lhát, ze začátku zažíváme trochu šok. Potřebujeme čas zvyknout si na veškerý ruch a tempo života kolem. Život na treku mi bude chybět. A tak už se hlavou honí myšlenky, kam vyrazit příště.

• Důležité informace ohledně trailu najdete na oficiálním webu pcta.org – od dat, kdy se žádá o povolení, až po aktuální uzavírky na trailu.
• U pojištění doporučuji sledovat, do jaké nadmořské výšky platí. V pohoří Sierra Nevada se stezka pohybuje v nadmořské výšce až 4000 m n. m.
• Spoustu užitečných informací lze najít ve Facebookových skupinách, ať už PCT – CZ skupina, nebo každý rok vzniká skupina pro hikery z celého světa, kde se probírají veškeré důležité informace, vždy nese název PCT CLASS a daný rok.
• V neposlední řadě je na trailu důležitá aplikace FarOut, kde najdete za poplatek mapu PCT s veškerými informacemi ohledně vody, spaní, resupply, ale i o aktuálních sněhových podmínkách. Ke každému bodu je zde možnost komentářů a informace zde může aktualizovat kdokoliv, kdo je na trailu a má připojení k internetu.