Okružní výstup na vrchol Tete de la Tronche naproti Mont Blancu

Bílé hory v zeleném objetí

Zelený val masívu Mont de la Saxe může být ideální vstupní bránou do podivuhodného světa nejvyššího evropského „krtince“. Tento krásný travnatý hřeben hledejme na jihovýchodní straně masívu Mont Blanc, tedy v ose města Courmayer – švýcarsko-italská hranice (údolí Val Ferret). Pro dobyvatele vyšších a náročnějších horských cílů se bude tento nenápadný, sotva 2600 m dosahující hřeben zdát asi příliš snadným a nudným soustem. Snadným možná ano, ale nudným rozhodně nikoli. Právě zde budeme, tak jako snad nikde jinde, odměněni za jen průměrnou námahu více jak královsky.

Rozhledy, které se odtud nabízejí, skutečně berou dech a patří k tomu nejlepšímu, co jižní strana Monte Bianco (ano, jsme přece v Itálii) nabízí. Ideálním výchozím bodem je osada Planpincieux, kam nás za pár peněz vyvezou autobusy pravidelné dopravy mezi Courmayerem a horním koncem údolí Val Ferret. (spol. SAVDA, cca 1,8 €). Nástup je dobře označen, ovšem vyznat se v dalším labyrintu všelijak se křížících stezek není snadné. Jejich cíl je však vždy stejný – hřeben Saxe. Ať již stoupáme tou či onou pěšinou, čím výše se dostáváme, tím velkolepější jsou výhledy. Třebaže Bílá hora je dominantním obrem a nenajde sobě konkurenci, skutečným králem hor je zde úžasná špice masívu Grandes Jorasses (4205 m), tyčící se jako kamenný přízrak nad údolím Ferret. Prvním příjemným záchytným bodem je skromná chata Bertone (1989 m). Posezení s číší dobrého piva s výhledem na zástupy hor je odměnou za první části přechodu a přestože od nejvyššího bodu hřebene Saxe nás dělí ještě dobrých 600 výškových metrů, lze konstatovat, že to nejhorší již máme za sebou.

Další výstup je již dosti pohodovou turistikou zcela otevřeným terénem a tak je více jak jasné, že uzávěrky fotoaparátů si rozhodně příliš neodpočinou. Nejvyšším bodem hřebene je travnatá kupa Tete de la Tronche (2584 m), odkud přehlédneme nejen celou jižní stranu masívu Mont Blanc, ale také nádherně formované zelené kry masívu Chambave, tyčící se na opačné straně obzoru. Přestože zde dost turistů svou cestu končí a údolím Armina se vrací do údolí Ferret, doporučuji nevzdávat to a pokračovat po dobře značené stezce (součást velkého treku Tour de Mont Blanc) až do údolí Malatra. Za tento „nášup“ totiž budeme odměněni dalšími velkolepými výhledy na nejvýchodnější cíp celého masívu s dominantním kolosem Mont Dolent.  Přes novou chatu Bonatti pak pohodlně sestoupíme do údolí Ferret a busem sjedeme až do výchozího bodu. Anebo se az chatou dáme doleva a celý masív podejdeme do výchozího bodu.

Mapy a průvodce: Dobrá mapa by rozhodně neměla chybět v žádném batohu. Oblast Mont Blanc je perfektně zmapována a na místě si můžeme vybrat z neskutečné nabídky jak italských, tak francouzských nakladatelství (mapy od měřítka 1:25 000, spousta průvodců ve všech jazykových mutacích). V ČR vyšel před časem obsáhlý průvodce Francouzské hory, kde je masívu Mont Blanc (a jeho okolí) věnováno dostatek prostoru.

Jak na italské, tak na francouzské straně úctyhodná nabídka. Od jednoduchých a levných kempů po luxusní hotely. I v hlavní letní sezoně není problém najít ubytování jakéhokoliv typu. Zájemci najdou v příslušných informačních centrech nabídkové brožury, jejich ochotní pracovníci navíc zajistí vše za vás.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.

Díky levným a rychlým leteckému spojení je cesta pod Mont Blanc záležitostí jediného dne. Nejlevnější varianta vede z Prahy (Katovic) do italského Milana/Bergama (od 1500 Kč vč. poplatků). Železniční nádraží je odtud vzdáleno cca 20 min. jízdy autobusem a při vhodně zvolené dopravě vlakem (min. 2 přestupy + bus z Aosty) se do italského Courmayeru dostaneme za cca 4 – 5 hod. (16 €). Na francouzskou stranu masívu nás přes Tunel du Mont Blanc pohodlně dopraví za 11 „éček“ autobus spol. SAVDA (několik spojů denně).

Z Itálie na vrchol Evropy – Monte Bianco neboli Mont Blanc