Okruh v NP Durmitor a výstup na Bobotov Kuk

NP Durmitor a Žabljak

Durmitor je nejvyšším pohořím Černé hory, národním parkem od roku 1890, položkou na seznamu UNESCO a jeho nejvyšším vrcholem je Bobotov Kuk (2523 m n. m.). Pokud se při návštěvách různých pohoří nemůžete rozhodnout, odkud začít, v Durmitoru máte práci o něco usnadněnou – tak jako tak musíte dorazit do Žabljaku (1450 m n. m.), podhorského města, které je východiskem a vstupní branou do těchto bílých hor. Ostatní přístupy do hor jsou poměrně dost krkolomné, nicméně také možné. Dominantním prvkem v Žabljaku jsou sice hospody, bary, restaurace a hotely, dá se zde však dokoupit téměř jakýkoli proviant v supermarketu přímo na „náměstí“ a pokud budete shánět další informace – ať již o dopravě z Žabljaku pryč, nebo o Durmitoru aj. -, ochotně vám poradí anglickým jazykem pohledná slečna-brigádnice v nedalekém infocentru. Pokud máte zásoby dokoupené a vrátili jste poctivě lahve od piva zpátky do obchodu, máte nejvyšší čas hodit batohy na záda a vyrazit na cestu.

Crno jezero jako výchozí bod treku

První zastávkou pro všechny návštěvníky je beze sporu Crno jezero, největší jezero Durmitoru vzdálené od Žabljaku asi 2 kilometry lesem, které nás uvítá nádhernými scenériemi, kdy se nad vodní hladinou leskne bílá centrální část Durmitoru, a my si můžeme poprvé prstem ukázat, kam až se to chystáme vyrazit, a přitom se osvěžovat koupáním ve studené a poměrně čisté vodé. Zde nás také pravděpodobně poprvé odchytí správce národního parku, a protože se pohybujeme již za hranicemi, budeme muset přispět 2€ za osobu za vstup. Není to mnoho, a proto jakékoli vyhýbání se a schování správci považuji za hloupost – bohužel se tak často děje. Na druhou stranu se připravte, že tento poplatek platí pouze ten den, další budete muset opět zaplatit, pokud vás správce po přespání v parku potká. Rovněž doporučuji pro více početnou skupinu, aby správce natrhal vstupní lístky pro každého zvlášť, často nabízejí, že utrhnou jeden a napíší na něj tužkou počet lidí – tento způsob ve mne vyvolává podezření, že zaplacené peníze národní park nespatří. Teprve nyní, u Crneho jezera se musíme rozhodnout, kterým směrem se vydáme a co vše chceme v horách navštívit. Je vhodné si výlet dobře naplánovat, spaní volně v přírodě je zakázané, mnohdy na to není ani vhodné místo, a tak abychom zdárně došli do našeho vytouženého tábořiště. Osobně doporučuji následující postup pro výlet do centrální části na dva poctivé turistické dny.

První den: Tři jezera aneb Crno, Zminje, Škrčko

Ráno se vzdálíme po dobře značené turistické cestě – což je v tomto parku na denním pořádku – od Crneho jezera k osadě Ivan do, přes kterou budeme pokračovat po lesní cestě až k odbočce k Zminjemu jezeru, nádhernému, schovanému jezeru v lese, často však pro nedostatek vody působí z části jako bažina – nicméně určitě nevynechejte! Vrátíme se zpět na hlavní turistickou trasu a vychutnáme si poslední kilometr jakžtakž po rovině, následovat totiž bude už takřka jen stoupání. Po opuštění lesního porostu se dostaneme k několika opuštěným salaším, které jsou naší poslední zastávkou „pod kopcem“. Zde máme také možnost si prohlédnout nedalekou jeskyni zvanou Jelovačka pećina. Nyní se můžeme s chutí pustit do zdánlivě nekonečného výstupu otevřenou krajinou s nádhernými okolními kopci a skálami až na vrchol Planinka (2330 m n. m.), ze kterého budou výhledy ještě parádnější – dokonce se přiblížíme téměř na dosah Bobotovu kuku (2523 m n. m.) a Bezimenimu vrhu (2487 m n. m.), který stojí v našem směru před ním! Vrchol Planinika je dělícím bodem této části dne – nejtěžší stoupání dnešního dne máme za sebou, nejtěžší klesání dnešního dne máme před sebou. Sestoupit k třpytivému Škrčko jezeru (1686 m n. m.), které máme doslova pod nohama, je opravdu třešnička na dortu této poslední části dne. Sestoupat přes 600 výškových metrů suťoviskem a trávou velmi nepříjemným srázem je vražedná kombinace – opatrnost na kameny opravdu na místě! -, na konci více než hodinového trápení nás však čeká odměna v podobě malebné správcovy chatky s nádhernými výhledy do bílých stěn durmitorských velikánů a s možností táboření buď u velkého jezera, nebo u malého – vybrat si můžete, jak chcete, trus po kravách a studená voda je u obou stejně. Přespat se dá zřejmě i uvnitř ne zrovna útulné chatky za určitý bakšiš. Kdo má sil, může u chatky posekat správci dříví, dojít kamarádům pro vodu do jezera (údajně zcela nezávadná, ani nám po ní nikomu nic nebylo), rozdělat stan a ostatní mohou zatím vyčkat na večerní západ slunce, který obarví skály do ruda, popovídat si s místním správcem i třeba ostatními turisty a půjčit si dalekohled k pozorování kozorožců, či jak se ty skalní kozy vlastně jmenují. Pravděpodobně si nevychutnáme moc klidu, Škrčko jezero je hlavním záchytným bodem všech turistů při přechodu této části Durmitoru.

Druhý den: Vzhůru za výhledy aneb Návrat přes Bobotov kuk

Pokud jste z předchozího dne značně unaveni, vězte, že ani dnes si neodpočinete. Správce nás zřejmě ráno pozdraví máváním vstupenkového bloku a připravme se nejen na poplatek za pohyb v parku, ale ještě bonusový za postavení stanu a počtu osob přespávajících. Suma sumárum 3 poplatky. Tento platební systém – stan + počet lidí v něm – my zůstane zřejmě nadosmrti nepochopen. Paměť mám děravou, mám ale dojem, že za stan bylo 5€, spící osobu 3€ a další 2€ za nový vstup do parku. Jist si tím ale přesně nejsem, omlouvám se. To ale nemění nic na faktu, že s chutí vyrazíme protáhnout ztuhlá lýtka do prvního kopce, který končí nepříjemným přelezením krátké skalky, abychom se dostali do sedla Samar (2075 m n. m.), na které jsme s úžasem koukali předešlý večer. Odtud jsou nádherné výhledy zpět na chatu i obě Škrčka jezera – velké a malé. Opět ne zcela příjemným traversem pod běloucími se skalami se dostaneme na křižovatku cest – jedna vede rovně do další části národního parku, která stojí jistě také za navštívění, druhá cesta pak pro nás trochu nepochopitelně míří vlevo kolmo nahoru „kamsi“. Pokračovat budeme samozřejmě vlevo nahoru a naše prvotní zděšení se vytrácí, cestička se line mezi skalami, nicméně se prudkému stoupání nevyhneme. Prozatímní konec našich útrap je až v sedle 2351 m n. m., zde je opět rozcestí. Rovně přes sedlo pokračuje cesta zpět do Žabljaku, my ale odložíme batohy a zamíříme vlevo nahoru a po necelé půlhodině pohybu v terénu místy s pěknou expozicí se dostaneme až na vytoužený vrchol Bobotova kuku (2523 m n. m.), ze kterého se nám otevře celý národní park, odhalí se nám i daleký Maglič, Bjelasica, kaňon řeky Tary a vůbec všechno, co je na dohled za pěkného počasí okolo. Osobně jsem neporozuměl pouze jedné věci – proč je na vrcholu česká vlajka okolo krabičky. Z Bobotova kuku vede vyšlapaná cestička horolezců až na Bezimeni vrh (2487 m n. m.), kdo má odvahu a zkušenosti, může se pokusit vystoupit i na tento na dosah ruky vzdálený vrchol. Sestup k batohům uteče jako voda a můžeme pokračovat již o poznání horším sestupem i se zátěží svahy pod Bobotov kukem. Narazíme zde i na směrovku k prameni, kde je množné načerpat dobrou vodu. Propleteme se mezi kameny až k dalšímu rozcestí Biljegov do, odkud je několik možností, jak pokračovat. Rozhodně si však nenecháme ujít ledovou jeskyni pod masívem Obla glava (2303 m n. m.), do níž můžeme sestoupit a vychutnat si různé ledové tvary. Dá se zde opět dobrat voda. Osobně doporučuji návrat na Biljegov do a následný sestup do údolí Lokvice, kde je buď v případě nepříznivého počasí nebo časové nouze další možnost táboření, nebo si alespoň vychutnáme další pěkné výhledy přes údolí na skalní masivy, nebo dole na salaše. Přes soutěsku Brojišta, skrze kterou hnávali bačové svá stáda ovcí a protože se údajně na cestičku mezi skalami vešla pouze jedna, měli možnost si je bezchybně spočítat. Úmorně nekonečným klesáním se nakonec dostaneme zpět na známé cestičky plné turistů okolo Crneho jezera, ve kterém můžeme v pozdním odpoledni po solidním výkonu spláchnout svůj pot a v nedalekém bufetu díky studenému lahvovému pivu i nekonečnou žízeň.

Rady a tipy do NP Durmitor

Tento dvoudenní trek centrální částí bělavého pohoří Durmitoru nám ukázal zřejmě to nejkrásnější a „nejdůležitější“, co park nabízí, možností k prodloužení pobytu v parku a navštívení dalších jeho částí je mnoho. Samozřejmě lze absolvovat tuto výše popsanou trasu i opačně, většina „dvoudenních návštěvníků“ tak dokonce činí. Více tras lze vyčíst z mapy, nebo poradí tištěný průvodce.

Mapy a průvodce

Durmitor i kanjon Tare 1:25 000 (Beograd 1986 + reprint v následujících letech), výborný průvodce Ivo Petr – Hory Balkánu (Mirago 2003) či Ladislav Jirásko a kol. – Jugoslávské hory (Olympia 1987)

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Doprava do Žabljaku – taxík z Bijelo Polje (přes 100km za 50€/5os. bez smlouvání v r. 2010), autobus z Mojkovace s pravděpodobným přestupem u mostu přes řeku Tara

Výstup na nejvyšší vrchol Černé hory – Zla Kolata