Náročný traverz čtyřtisícovek Schreckhorn a Lauteraarhorn

Štěstí přeje připraveným

Pár týdnů po traverzu Grandes Jorasses mi volal Honzány s tím, že mu někdo dával skvělý tip na túru – traverz dvou ne moc známých čtyřtisícovek Schreckhorn (4 078 m) – Lauteraarhorn (4 042 m) v Bernských Alpách. Prý by to mohlo ukonejšit naše choutky na sebetrýznění v horách. Mrknul jsem do průvodce a zaklepal si na čelo. Vzhledem k velmi živým vzpomínkám z Grandes Jorasses se mi opravdu nechtělo podstupovat túru odhadovanou na 15-18 hodin. Tuhle túru jsme nechali u ledu, ale vloni nějak COVIDová situace chtěla, aby bylo dost času na trénink. Za místo, kde otestuji svou připravenost, jsem si vybral Grossglockner – nejprve Glocknerwand, celý na mačkách ve skoro zimních podmínkách, a o dva týdny později, již v letních podmínkách, Stüdelgrat se startem z Lucknerhütte. Honza se mezitím během probíhající letní sezóny rozhýbával v traverzu Weisshornu s Jendou Mokříšem.

Vyrážíme na cestu

20. srpna se s ním potkávám v Grindelwaldu s vidinou okénka dobrého počasí na příští 2,5 dne. K chatě Schreckhornhütte, což je mimochodem místy moc vychytaný osmikilometrový pochoďáček se skoro 1 300 m nahoru, stoupáme za neuvěřitelného vedra. Na druhou stranu, výhledy jsou tady opravdu velkolepé a divokost Bernských Alp úžasná.

Na chatu dorážíme před pátou večer a hned jak se zabydlíme, rovnou balíme věci na zítřek. Honza ještě věnuje pozornost fotkám s nákresy sestupu z Lauteraarhornu a od prima chataře Urbana dostává pár cenných rad pro ranní nástup. Po výborné večeři už okolo osmé jdeme na kutě, protože vstávat se bude v 1.30.

TMA ZKRACUJE VZDÁLENOST

Snídaně je na poměry švýcarských chat překvapivě skvělá a ve 2.15 již sestupujeme prudkou stezkou v suťovišti směrem k ledovci. Následuje asi půl hodiny chůze po ledovci, než zabočíme vlevo do prudkého svahu ve směru Schreckhorn. Kočičí oči, jak nazval Urban odrazky na kamenech, vidíme už zdálky a kličkování po sestoupení z ledovce je výrazně jednodušší. Až odpoledne si uvědomíme tu dálku, kterou jsme tmou tak nějak samozřejmě urazili. Máme nasazeno pěkné tempo, když si asi po hodině kontroluji hodinky, zjišťuji, že stoupáme více než 500 výškových metrů za hodinu. Přibližně po hodině a půl dorážíme k dalšímu ledovci, kde si nasazujeme mačky. Teplo a zurčení vody hluboko v ledovci pod našima nohama Honzu uprostřed noci nenechávalo klidným, a tak nás hnal k pevné skále. Po další půl hodině jsme u odtrhovky, kterou s pomocí cepínů přelézáme.

Úvodní skalní pasáž s lehkým, ale pěkným lezením, snadno překonáváme. Začíná svítat. I další lezení je celkem jednoduché a rychle postupujeme vzhůru. Cesta je docela dobře odjištěná. Okolo sedmé ráno dáváme pauzu na malou rychlou sváču v sedle před závěrečnou strmější částí výstupu. Po osmé pak dorážíme na vrchol – s ostatními spolulezci si gratulujeme k výstupu, kocháme se úžasnými výhledy, zároveň však tušíme, že jsme na rozdíl od nich asi ve třetině a to nejlepší nás teprve čeká.

POCTIVÉ LEZENÍ

Na hřebeni, spojujícím Schreckhorn a Lauteraarhorn, vidíme ještě dvě dvojice před námi, jinak to všichni otáčí zpět a stejnou cestou se vrací na Schreckhornhütte. Spokojeni s časem z prvního checkpointu vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství na hřeben, i když Honza dumá nad tím, proč bychom na něm měli strávit dalších 5-6 hodin.

První část sestupu z vrcholu až skoro k sedlu Schrecksattel ubíhá překvapivě rychle. Až závěrečná pasáž sestupu do sedla je trochu náročnější. Ale to nejlepší teprve začíná. Na celém hřebenu jsou asi pouze dvě místa s erárním jištěním, jinak si musíme poradit sami, a hlavně snad ani jedna z mnoha věžiček nejde oblézt, takže je všechny poctivě přelézáme vrchem. Lezení je krásně exponované a o něco těžší než při výstupu na Schreckhorn. Naštěstí nám přeje počasí a je celkem příjemná teplota. Okolo 14. hodiny konečně zdoláváme poslední z nekonečného množství věžiček a vystupujeme na Lauteraarhorn. Honza si na hřebenu docela dost zavodil.

Dle průvodce jsme v časovém limitu. Po krátkém průzkumu Honza vybírá ten správný ze tří hřebenů vedoucích z vrcholu dolů. Začínáme sestupovat – volíme variantu přes Gneisgrat s pozdějším traverzem jižní stěnou zvaným Schraubengang na jihozápadní hřeben. Zpočátku je kvalita skály dobrá, ale postupně se výrazně zhoršuje. Je důležité zůstat na hřebenu a orientovat se podle nejpevnější skály a občasných škrábanců maček. Také netušíme, že to nejhorší nás teprve čeká.

KDO HLEDÁ, NAJDE

Hlídáme nadmořskou výšku, abychom nezapomněli včas nastoupit do traverzu stěnou a přejít na druhý hřeben. Schrabengang trefujeme, podbíháme celou jižní stěnu Lauteraarhornu a následuje hledání sestupové cesty v jihozápadním hřebeni. Postupně zjišťujeme, že po hřebeni to nepůjde a budeme muset sestoupit trochu níže do stěny. Kvalita skály je tu mizerná a co chvíli nám zůstane něco v ruce. Hledáme slaňovací tyče, které nám postup tímto nepříjemným terénem aspoň trochu ulehčí. Tady se ukazuje klíčové, že si večer Honza sestupovou cestu z Lauteraarhornu studoval a zároveň nafotil na mobil. Ani tak nebylo hledání snadné. Pod sebou vidíme ranní výstupovou trasu po ledovci a jsme celkem rádi, že jsme ji absolvovali za tmy. Je na ní spousta rozšklebených trhlin, mezi nimiž se klikatí naše stopa.

HORSKÝ VŮDCE DOPORUČUJE:

Všichni zájemci o Schrabengang by si měli na chytu vyfotit umístění slaňovacích tyčí. Stěna je neuvěřitelně rozbitá a sestup po celodenním lezení v nádherné skále může dělat potíže.

Ze stěny se opětovně vracíme na hřeben. Trvá nám snad dvě hodiny než dorazíme do suťoviska, kde tušíme, že to nejhorší už je za námi. Ale ještě nemáme vyhráno, musíme sestoupit 800 metrů dolů na ledovec, přes něj pak půl hodiny k závěrečnému výšvihu na chatu, který má asi 200 výškových metrů. Na to vše nám zbývá jen malá lahev Coca-Coly. Po delším hledání místa se signálem volá Honza na chatu, ať o nás nemají strach a nezapomenou s večeří – je jasné, že na 18.30 to nestíháme.

Sestup na ledovec je nekonečný, metry ubývají pomaleji, než by si naše prázdné žaludky představovaly, a tak si občas trochu zanadáváme na výškoměr v hodinkách a suneme se z kopce dál. Sem tam uděláme nějakou fotku, protože výhledy v kombinaci s počasím tvoří neskutečnou nádheru. Okolo půl osmé dorážíme na ledovec a o půl deváté se pak doslova vyplazím závěrečným stoupákem na chatu, kde už na mě povykuje Honza s plechovkou piva v ruce. Hotovo!!! Za chvíli sedíme u kompletní čtyřchodové večeře a spíše, než pivo popíjíme, tak ho spokojeně cucáme.

VÝSTUP KONČÍ V LANOVCE

Druhý den pak vyrážíme směr údolí. Ten nahoře nám další půl den hezkého počasí nedopřál, takže za skoro gore-texového počasí sestupujeme do Grindelwaldu. Obzvláště opatrní musíme být hlavně v pasážích s hladkými a mokrými plotnami, protože řetězy a kramle jsou na několika místech opravdu exponované. Uklouznutí by znamenalo náš konec. Nakonec se v bezpečí kabinkové lanovky do Grindelwaldu v nás rozlévá úžasný pocit ze včerejší túry.

NA CO SI DÁT POZOR:

• Túra je opravdu velmi dlouhá. Klade velké nároky na fyzičku, technickou připravenost a sehranost dvojice.
• Velkou výhodou je, že se při sestupu v odpoledních hodinách již nedostáváte na rozbitý a děravý ledovec. Ten,po kterém dojdete pod chatu, je odkrytý a bez větších trhlin.
• Je potřeba být připraven na rozbitou pasáž za Schraubengangem.

PRŮVODCE: kombinace více zdrojů (Daniel Silbernagel, Stefan Wullschleger: Berner Alpen, Hochtouren Topoführer, Topoverlag)

Chata Schreckhornütte

1x jednoduché lano 40 m, vybavení na ledovec, 4x friend, 3x expreska, smyčky na hroty a smyčky “zdrhačky” pro všechny případy.

Grindelwald, Švýcarsko

1. 1. den – Grindelwald – Schreckhornütte
2. 2. den – Strahleggpass – Schulter – Schreckhorn – Lauteraarhorn – Schraubengang – Strahleggpass – Schreckhornütte
3. 3. den – Schreckhornütte – Grindelwald

• Výstup na alpský vrchol Urirotstock nedaleko Lucernu ve Švýcarsku
• Výstup na snadnou čtyřtisícovku Breithorn ve Walliských Alpách
• Výstup na švýcarskou čtyřtisícovku Weisshorn přes jižní skalnatou hranou
• Výstup na Lagginhorn – nejnižší švýcarskou čtyřtisícovku
• Výstup na pyramidu Niesen