Náročná ledovcová túra na Monte Adamello

Elementárním bodem úspěchu je zde především počasí, které výstup doslova limituje. Nekonečné rozlohy ledovce Mandron a okolní vysoké štíty, dělají z vrcholu Monte Adamello stoprtocentní, atraktivní cíl, žádající si ale po svých pokořitelích výborné vybavení a skvělou fyzickou kondici.

Na Adamello jsme se chystali již několikrát, ale z důvodu špatného počasí byla akce vždy přesunuta někam jinam. Nyní vypadalo vše dobře, předpověď byla skvělá a sestava silná. Po velikých peripetiích se zapomenutím bot a vichřicí na nejen Liberecku, nakonec odjíždíme až v 20:00 hod. Cesta je dlouhá a po celých 900km nám pomáhají bdít tři Redbuly a termoska s kávou. Rozhodli jsme se vystoupit na chatu Rif. Mandrón(2449 m). Cesta od parkoviště ještě chvíli pokračuje ve své sjízdné podobě až k chatě Rif. Bédole (1641 m). Zde vcházíme do lesa a začínáme prudce stoupat lesem v serpentinách. Všude mraky much a komárů, nebyla šance uniknout. Jedině co nejrychleji vzhůru. Nevěděli jsme ale, že nás čeká v jednom kuse se táhnoucích 60 serpentin, jež nemilosrdně překonávají 500 metrů vysokou skalní stěnu. Cesta je velmi prudká a nesmlouvavá. Vedro, něco kolem 40°C na slunci a stále komáři. Dále stezka č. 212 pokračuje táhlým asi 2 km dlouhým traversem nad stěnou spadající strmě do údolí. Po cestě je několik laviček s pěkným výhledem ke spočinutí.

Takto pozvolným stoupáním dojdeme nejprve k muzeu glaciologie Adamella, Julia Payera a po 5 minutách také na chatu Rif. Mandrón (2449 m). Na terase dáme pivko a pozorujeme šňůru lidí na ledovci Madron, který již odtud vypadá obrovský a to vidíme zhruba jeho desetinu. Nic to ale není oproti vstupu na něj. Ještě týž den scházíme dolů od chaty k jezeru Lago  Madron, kde nikým nerušeni a neviděni stavíme stan a vegetíme v odpoledním slunci. Výhledy od bivaku zejména na čelo ledovce s vytryskávajícím obrovským pramenem řeky Sarca di Val Genova byl velmi působivý. Rovněž rozkvetlé louky kolem nás a malá jezírka dodávaly místu alpskou malebnost.

Ráno přes nařízený budík na 5:00 zaspíme a nakonec vycházíme až v 8:00. Zase je to výhoda, že všichni již jsou pryč na trase a my jdeme sami. Od jezera jdeme po cestě č. 236, z které po chvíli nevědomky sejdeme a po hodině dojdeme do výšky 2900m a koukáme na ledovec dolů. Minuli jsme odbočku na něj a bědujeme. Po chvíli docházíme na rozcestí (stále jdeme po značené cestě (není na mapě) s cestou vedoucí na sedlo Passo della Valleta (3191 m). Scházíme tedy na férovku po obrovských nestabilních balvanech zpět na ledovec hluboko pod námi. To trvá dalších min. 20 minut. Na ledovci obouváme mačky a navlékáme se do sedáků. Lano je samozřejmostí, i když v tomto místě není ledovec příliš rozpukaný.

Pokračujeme pochodem směřujícím na jih do středu obrovského glacieru Mandron (30 km²). Jít tu za mlhy bych opravdu nechtěl. Rozměry jsou obrovské, všude daleko, nekonečné pláně a stupně jeden za druhým. Po hodině a půl pochodu se dostáváme pod vrchol Corno Bianco (3434 m), který vystupuje z ledovce napravo od nás. Obcházíme ho velkým obloukem až k výrazné ledové rampě, odkud již spatřujeme náš cíl, tyčící se z ledovce ještě asi 2,5 hodiny od nás. Překonáváme strmý buben (asi 75 metrů výšky) a opět po mírně nakloněné pláni docházíme pod nevýrazný vrchol Monte Falcone (3456 m), který je jakýmsi předvrcholem Adamella.

Držíme se u skály a stále po okraji ledovce vycházíme do plytkého sedla mezi vrcholy. Zde ještě kousek prudčeji pod skálu vrcholové pyramidy Adamella. Zde se zouváme z maček a lana a pokračujeme po skále podél fixního lana k vrcholu. Je to asi 100 metrů výškových a v té výšce a po tak dlouhém pochodu dají pěkně zabrat. Těsně pod vrcholem přecházíme ještě malé, nakloněné sněhové pole a po chvíli již stojíme na malinké plošince u křivého, malého kříže. Výhled obsáhne blízkou Presanellu, hory Ortleru, ale i vzdálené Walliské Alpy. Nejvíce však pozornosti upoutává ledovec Mandron, který odsud vypadá vskutku Himalájsky a celá krajina okolo jakbysmet. Rozměry jsou obrovské. Lidé na ledovci se nicotně ztrácejí. Jeho šířka v nejširším bodě dosahuje 5 km a délka 7,5 km.

Sestup vedeme stejnou cestou až na střed ledovce, kde se odpojuje trasa vedoucí k chatě zasazené do skály – Rif. Lóbbia Alta  (3040m) připomínající chatrč na muří noze. Ještě kousek (asi 20 min) sejdeme níže spíše při západním okraji ledovce, stočíme se doprava k východu a travesujeme v pásmu trhlin celou šířku ledovce. Zde je rozlámaný dost. Za tímto zlomem prudce klesá na plošinu a asi za 10 minut jsme již na „pevné zemi, na vstupu na ledovec pod Torre Belvedere. Již máme za sebou přes 12 km po ledovci a klopýtáme k bivaku. Po nutném odpočinku se rozhodujeme ještě pro neuvěřitelný sestup k autu stejnou cestou. Opět na závěr nekonečných 60 serpentin a po dnešních 13,5 hodinách pochodu jsme u auta. Tentýž den dorážíme ještě až k Mnichovu, kde zaspíme na tři hodinky a pelášíme domů. Jedná se o opravdu fyzicky náročný výstup.

Technicky poměrně jednoduchý. Pozor na trhliny ve spodní části ledovce. Vrcholové pyramida představuje lezení max. 1-2 UIAA.

Chata Mandrón

Jedná se o náročné VHT, takže budete potřebovat téměř vše, co horská výbavá nabízí. Tedy lano, jistící prostředky či helmu a mačky s cepínem. Dále se pak můžou hodit trekové hůlky. Nutností je v létě a na jaře opalovací krém a sluneční brýle.

Brzy ráno, někde kolem páté hodiny přijíždíme do doliny Val Genova, která je 22km dlouhá. Vyjíždíme až do horního parta na parkoviště k salaším Malga Bédole (1584 m). Zde může organizovaně zaparkovat až 140 vozů. Dole u vstupu do doliny je napsáno na tabuli, že průjezd na Bédole je zpoplatněn mýtem 8 EUR a že vjezd je díky průjezdu autobusu omezen pouze před 9:45 a po 18:00 hod. My jsme ale nikomu nic neplatili, nebylo totiž komu, všichni jezdili free a nikdo nic nevybíral. Časový harmonogram průjezdu však díky uzounké silničce funguje.

1. den – Malga Bédole – chata Mandrone

2. den – chata Mandrone – Monte Adamello – chata Mandrone

3. den – sestup k parkovišti

Výstup na vrchol Cima Tosa