Napříč pohořím Jakupica

Jakupica (makedonsky Јакупица) je jedním z nejrozsáhlejších makedonských pohoří, ideálním pro všechny, kterým není cizí toulání v opuštěných horách. Táhne se na jih od makedonské metropole Skopje až k městu Veles a skládá se z několika masivů (Karadžica, Dautica Jakupica, Golešnica, Kitka), které na sebe souvisle navazují a nejsou výrazně odděleny. Celé pohoří je liduprázdné, je možné, že krom několika pastevců a vojenské posádky na vrcholu Solunské Glavy na popisované trase nepotkáte ani živáčka.

Centrální část pohoří je vápencová, což sebou přináší zajímavou květenu, množství závrtů, prohlubní a jeskyní, ale také fakt, že zde není voda. Jedinou možností jsou zbytky sněhu (na sněhové pole narazíte ještě i v červenci) anebo napajedla pro ovce a koně, těch ovšem není mnoho a je proto nutné si při každé možné přiležitosti nabrat „plnou polní“, protože je možné, že i více než den na další nenarazíte. Připravte na to, že neexistují žádné turistické mapy této oblasti, jedinou alternativou jsou staré vojenské mapy z 80.let (viz odkaz pod článkem), podle kterých však nedoporučuju příliš plánovat trasu, protože většina cest či napajedel na nich vyznačených už není aktuální.

Orientace v centrální části Jakupicy je docela obtížná, vzhledem k členitosti terénu a množství bočních hřebenů a hřebínků či rozlehlých závrtů. Trek začíná ve vesničce Jabolci, tvořené mešitou a několika rozpadlými domky, s možností zakoupit zde potraviny nepočítejte. Za vesnicí se dejte na polní cestu, která postupně noří do hustého porostu a začíná víc a víc stoupat. Po několika hodinách, v místech, kde začne ubývat porostu a krajina se začíná otevírat, narazíte na starou studnu- neváhejte a naberte vodu- poté dlouho nebude možnost.

Brzy nad studnou se cesta začíná ztrácet, brzy vyjdete na travnatý hřeben, po kterém pokračujte dále. Orientačně nejobtížnější je asi úsek mezi Mirskou vodou, odkud je nádherný výhled směrem na východ a vrcholem Karadžicou . Údolíčka střídají vrcholy a sedla, spousta hlubokých závrtů a jeskyní. Z vrcholu Karadžica (2472 m.) je poprvé vidět výrazný bílý vrchol zářící do okolní krajiny- Solunskou Glavu, nejvyšší horu celého masivu a třetí nejvyšší horu Makedonie. Vypadá blízko, ale zdání klame- cesta zabere téměř půl dne, pochod přes kamenité pole není příliš pohodlný.

Až na samý vrchol se však bohužel nedostanete, zastaví vás několikerý ostnatý drát a ozbrojení vojáci, střežící radarovou a meteorologickou stanici. Při následném sestupu do sedla Grob se otevírají nádherné výhlídky na prudkou tisícimetrovou stěnu Solunské Glavy, padající do kaňonu řeky Babuna. Ze sedla je možno sesoupit k planinarskému domu Čeples anebo zvolit méně tradiční cestu-pokračovat dále po hřebeni a uačít klesat až dále, po bočním hřebenu divokým bukovým pralesem do vesničky Oreše a odtud již po cestě do Bogomily.

Vlastní stan a jídlo s sebou, možnost zakoupení sýra od pastevců, ale počítejte s tím, že k salaším (makedonsky bačilo) je mnohdy třeba značně klesnout a že ne na každé salaši je voda!

Běžná trekingová výbava, vhodná buzola (obtížná orientace v nepřehledném terénu s minimem cest), větší množství lahví na vodu .

Vesnička Jabolci (taxi ze Skopje pro 4 osoby 10 euro, vzdálenost cca 20km).

Z vlakového nádraží v Bogomile jezdí několik vlaků denně do Skopje a Bitoly, jízdné je zde neuvěřitelně levné.

1. doprava ze Skopje do vesničky Jabolci- Žitin
2. Žitin- Mirska voda
3. Mirska voda- vrchol Karadžica
4. vrchol Karadžica- Solunska Glava- sedlo Grob
5. sedlo Grob- Oreševo-Bogomila

Začátek treku je možno spojit s návštěvou kaňonu jezera Matka, odtud přes vrchol Sitoica do vesnice Nová Breznice a odtud začít stoupat na hřeben Karadžicy.