Mrazivý trek Laponskem v nejsevernějším koutě Evropy

Nejsevernějším krajem Norska je Finnmark, který je současně nejsevernějším územím pevninské Evropy. Nejsevernější osadou Finnmarku a tedy i Evropy je norský Mehamn. Přesněji řečeno je nejsevernější střediskovou obcí, pod kterou spadají další dvě přístavní minivesničky Gamvik a Skjanes, přičemž Gamvik leží asi jednu zeměpisnou minutu severněji nad Mehamnem a celý okrsek se jmenuje po něm. Jenže v Mehamnu žije většina obyvatel poloostrova Nordkyn, sídlí tady zdejší státní úřady a na důležitosti přidává Mehamnu přítomnost letiště. A právě u letiště začíná náš příběh.

Trochu jiná zima

Dřevěná deska bytelně upevněná řetězy mezi kamenné bloky sebou ve větru mlátí sem a tam. Při zemi se ženou sněhové jazyky prozářené sluncem, které zatím ještě svítí z nebe ne zcela pokrytého mraky. Pláň před námi svit odráží a zesiluje. Lyžařské brýle jsou nezbytné. Jsme zakukleni jako dva kosmonauti.

V táhlém svahu za letištěm brzy nacházíme prvního kamenného mužika. Svit slunce se stává mihotavějším, jak se přes něj převalují cáry mračen. Prostor kolem nás co chvíli plní oblaka zvířeného sněhu. Viditelnost se snižuje. Jak stoupáme, sněží hustěji.

Martin jde kus pode mnou, chvílemi ho úplně ztrácím z výhledu. Vždy, když se kolem zatáhne neprodyšná šedivá opona, trochu trnu. Nijak není zaručeno, že se zase zvedne, jako tolikrát před tím. Stoupáme proti větru, jde to pomalu. Nastává soumrak.

Když konečně ve svahu nacházíme dalšího mužika, rozhodujeme se utábořit. Výš by byl vítr silnější. Snažíme se vyhrabat plošinku pro stan. Bohužel ve větrné pláni není sněhu více než půl metru. Z vykutaných  sněhových hrud aspoň stavíme zídku proti větru. Vítr s námi lomcuje, ale stan se vztyčit podaří.

Sníh na sto způsobů

Co nás ale nejvíce zaráží, jsou povětrnostní podmínky. Teplota se drží na nule, což pro zimní táboření není ideální, mráz je lepší. Ale hlavně se nenápadně, ale překvapivě změnila konzistence sněhu. Je jemňoučký, větrné víry, točící se kolem nás, ho zanášejí do sebenepatrnějších skulinek či záhybů v oděvu, do kapes nebo pootevřeného batohu. Jenže je mokrý! Kam se dostane, tam se tvoří sněhové kapsle. Dokonce se dostal i do stanu skrz moskytiéru, než jsme stačili přetáhnout tropiko! Pozvolna nás promáčí.

Původní obyvatelé severu Norska, Sámové, mají ve své řeči pro slovo sníh sto různých výrazů, a žádný obecný. Začínám to chápat. Dnešní „sníh“ je něco úplně jiného, než co jsem dosud kdy poznal… Stan držím pevně, dokud v něm nemá Martin dost věcí jako závaží. Přestože ho máme ukotvený trekovými hůlkami a zčásti i zvenku naházeným sněhem, div neulétne. S nezmenšenou intenzitou fičí celou noc. Finnamark nám ukazuje svou nejdrsnější tvář.

Ráno fouká a větrem nesený sníh je opět mokrý, rozblencaný. Do toho občas sprchne! Takové počasí se rozhodujeme bojkotovat, odchod odkládáme na později. Jenže ono to trvalo v drobných obměnách celý den, který jsme tak proleželi nebo prospali. V pláni kolem vylézají skalky, jak na nich v teplém větru odtává sníh. Tohle jsme v této polární končině nečekali, i když víme, že celé Norsko oblévá Golfský proud, zmírňující polární klima.

Setkání s polární září

V podevečer se tedy chystáme na druhou noc na stejném místě. Setmělo se jako vždy brzy. V 17:20 je už tma. Jsme 500 km severně od severního polárního kruhu, dny jsou počátkem března stále ještě krátké. Později večer kontrolně vyhlížíme ze stanu a čeká nás velké překvapení. Je polojasno, v tmavých částech oblohy září hvězdy. Ale hlavně se přes některé tmavé oblasti táhnou pruhy lehounké světlounké „záclony“ – polární záře! To nás vzpružilo. Polární záře není každý den, a když je, nemusí být jasno.

Silně fouká, zaujímám s foťákem pozici v závětří stanu. Jinde by fotoaparát na stativu bez chvění nevydržel. Jak jsme se ve tmě rozkoukali, zjišťujeme, že záře se vyskytuje na velké části oblohy a divadlo právě začíná. Záře nenápadně, ale jistě přibývá na intenzitě, rozlévá se nám nad hlavami do šíře a zbylé mraky se jako zázrakem současně rozplývají. Díky mrazivému větru si mohu lehnout na sníh, nepromokat a pozorovat a fotit vše i přímo v nadhlavníku. Přesně tam se vyskytuje Velký Vůz, teď jemně zahalen do závoje nazelenalé polární záře.

Centrum zelenavého mihotání po celé obloze se později přesouvá nad západní horizont, což je z mého pohledu přímo za stanem. Vytváří to atraktivní kompozici stanu v ledové pustině s pulsující světelnou výzdobou v pozadí. Záře je velmi aktivní. Někdy bývají přesuny pomalé, okem sotva postřehnutelné. Dnes se vlní a mihotá přímo před očima, jako kdyby nějaký obr z velké výšky naléval do zemské atmosféry fosforeskující tekutou látku…

Náhle mě Martin upozorňuje na vzácný jev, vznikající, když částice slunečního větru dopadají do atmosféry přímo do nadhlavníku pozorovatele. Vzniká tzv. korona, jakýsi vějíř rozprostřený do 360 stupňů přímo nám nad hlavou. Korona brzy zaniká. Celý mysteriózní vesmírný úkaz trvá přes dvě a půl hodiny, příroda nás chce asi odškodnit za předchozí mizerné počasí. Usínáme zmoženi, ale spokojeni.

Bílé peklo

Další ráno opět fouká, teploty se ustálily pod nulou, takže po dlouhé snídani se konečně odhodláváme strhnout stan. Počasí se podobá prvnímu dni. Silný vítr rychle mění viditelnost z pěti kilometrů během chvíle třeba jen na několik set metrů. Přecházíme dvě zamrzlá jezírka, místy je sníh vyfoukaný až na ledovou plochu a dostáváme se do zvlněné krajiny kompletně pokryté sněhem. V malém údolíčku je i trochu závětří, později v dalším údolí pod velikou sněhovou převějí nastává úplné bezvětří a neskutečný klid. Všemi směry se rozprostírá snové sněhové království.

V podvečer jsme sešli z cesty podruhé, když jsme špatně odhadli naši polohu, respektive vzdálenost dosud prošlé trasy. Ušli jsme mnohem méně, než jsme mysleli. To ale zjistíme až při zpáteční cestě. Když se dostáváme blíže k moři, vítr citelně sílí, a to až na samou hranici únosnosti pro pohyb.

Vracíme se rychle do vnitrozemí a v dolince, která nás částečně chrání před hlavními nápory větru, vykopáváme plošinku pro stan. Ještě postavit sněhový větrolam a zalézt do „pohodlí“ do stanu. Vítr začal hrozivě sílit i zde, ve zdánlivém závětří. Jak to asi teď vypadá na planinách, které jsme dnes přešli? V mysli se mi vynořuje jindy banální otázka: „Jaké bude zítra počasí?“

Ráno venku panovalo nefalšované bílé peklo. Vichřice. Z tepla spacáků není kam spěchat. Na stan se tlačí navátý sníh, něco odstrkávám ramenem, něco hlavou a na něco rezignuji. Martin je na tom podobně. Na stěnu stanu dopadají krupičky sněhu intenzitou, že to až rachotí. Ležíme, posloucháme mp3, pospáváme, termoskou podpírám stěnu, aby se nesnižovala pod nově navátým sněhem. Bojím se prasknutí stanové tyčky. Když jdu na velkou, musím si vykopat skoro metrovou jámu, abych mohl vykonat potřebu. Problém není zima, ta se dá vydržet, ale vítr roztrhá papír v ruce na cucky, než dojde na místo potřeby…

Rychlý návrat

Fičí celý den. Stan je zdeformovaný, prohýbá se na návětrné straně pod navátým sněhem. Sníh je těžký, mokrý, větrem upěchovaný. Odhrabávat jsme zkoušeli dvakrát, vždy po chvíli bylo všechno zpátky. Naštěstí se návěje tak nějak ustálily a další sníh už nepřibýval. Stan s navátým sněhem asi vytvořil aerodynamický tvar a vítr další sníh přenášel přes nás dál. I tak nám navátý sníh zabral minimálně třetinu obytného prostoru. Divím se, co stan vydrží. A věřím, že výrobci by se divili taky.

Dohodli jsme se, že následující den zahájíme cestu zpět. Od cíle nás dělí pár kilometrů, ale už nemáme zásoby na případné další několikadenní uvěznění vichřicí. Budím se za svítání (to není začátkem března zde na severu nijak brzy) do překvapivého klidu! Na východě je náznak slunečních paprsků, jinak zataženo. A hlavně nefouká. Vyhrabáváme zpola zasypaný stan. Od severu se zase mračí, ale vypadá to na vysoký tlak a trochu stabilnější počasí…

Cesta zpět uběhla rychle. Táhlé svahy sjíždíme na bobech. První pohled na Mehamn se nám otvírá po několika hodinách pochodu po trase, která nám předtím zabrala, včetně celodenních ležení ve stanu, čtyři a půl dne! Máme pocit, že jsme se při cestě tam ocitli nějaký záhadným způsobem mimo čas i prostor. Zdá se nám nepochopitelné, že to předtím trvalo tak dlouho! Snad je to dostačující důkaz, jak extrémní podmínky panovaly během našeho pobytu v nejsevernějším cípu Evropy. A další důkazy se na nás sesypaly hned po příchodu do Mehamnu.

Tato „jarní“ varianta postupu je samozřejmě extrémem. Mnohem vhodnější, z pohledu podmínek, je návštěva Laponska v teplějších měsících. Přesto budete potřebovat teplé oblečení, věci na spaní a vaření. Důležitá je kvalitní a pevná obuv, mohou se hodit trekové hůlky.

Letiště v Mehamnu, odkud už po svých

Nenáročná Túra za vodopády v norském NP Rago