Mount Kinabalu – vystoupit na nejvyšší horu Malajsie na Borneu lze i za jeden den

Vyrážím za hlavním cílem malajského Bornea – na jeho nejvyšší horu. Člověk se má prý předtím registrovat už ve městě na správě parku a rezervovat ubytování v hotelích na trase v parku (Sanctuary Lodges). Na hoře totiž panuje důsledný monopol a všechny 4 chajdy patří pouze jedné společnosti, která na nich rejžuje. Zatímco ještě nedávno byly za 40 babek, dnes už se to nakupuje v nějakých balíčkách se 4 jídly za desetinásobek. Nakonec z nich vylejzají i levnější varianty za nevytápěnou chajdu za 200 plus další poplatky v parku. No uvidíme na místě. K parku stačí chytit jakýkoli busík směr Ranau od nedalekého parkoviště. Pomalu šplháme do kopců a někde v mlze občas probleskne mohutná masa Mount Kinabalu. Bus nás vyhazuje před vstupem do parku a začíná nějaká ta domluva. S ubytováním štěstí nemám, tady na místě je to ještě horší. Něco možná za 360. Ale vrcholekje jenom 9 kilometrů, i když výškově teda dva a půl.

Úplně standardní procedura s Kinabalulandem je dvoudenním výstupem (někdy i třídenním). První den se leze pět hodinek k chatě Laban Rata ve 3200 m.n.m. V noci ve dvě je vstávačka a za tmy se s další stovkou (!) turistů leze nahoru, aby se tam vychutnal východ slunce. Na vrcholovou fotku si musíte vystát frontu. Pak po rozednění zase hezky všichni schází dolů, dají oběd. Navíc jsou v celém parku jen dvě trasy, na jiné výstupy se prakticky povolení sehnat nedá. Nicméně hora je to krásná a výhled na South Peak nezapomenutelný.

Zkouším možnost z jednoho cestopisu, a to ujít to celé v jednom dni. Je to prý složité a jenom pro zdatné turisty. Navíc to můžou to jít jen 4 lidi za den. Nakonec se to přes docela příjemnou paní na recepci povedlo zařídit. Dávají se nějaké časové limity, které když nedodržím, musím to stočit dolů. Nicméně zítra ráno v sedm se vyráží. Bohužel se k tomu musí kupovat ještě průvodce, i když byl zbytečný a sloužil akorát k dělání fotek. V tom cestopise to tehdy umluvilibez průvodce a jeden týpek, co nás předbíhal (doslova) ho taky neměl. Ale tohle přiznat asi nemůžou, protože je to aspoň nějaká práce pro kluky z okolí. Běhají tu i climbmaratón a celý se to dá vyběhnout i za tři hodinky.

Ubytování mi paní doporučila v hotýlku Homestay Buyu sotva kilometr před parkem (směrem ke Kejkej). Abych tam nemusel teď a zase zpátky do parku, rovnou mi tam zavolala a udělala rezervaci. Zatím si tady můžu nechat batoh a vyrazit na menší trasy kolem. Těch je tu asi 12 a dalo by se jimi den a půl zabrat. Dvě túrky vedou podle potoků, je tu i  botanická zahrada. Poslední trasu dávám trošku do kopců, kde se rychle ocitám v mracích a trošku sprchne.

Mount Kinabalu (4095 m n. m.)

Tak tu máme den D. Vstávám na šestou, nakoupím vodu a k snídani naprosto odporné buchty, které radši obětuju koši ještě před výstupem. Ráno je jasno, slunce pomalu začíná olizovat vrcholky a v sedm vyčkávám na základně mého průvodce. To je asi třicetiletej kluk jménem Francis, který dvakrát týdně dělá výstupy. Upozorní na časové stoplossy a skoro hodina se ztratí, než se to všechno nějak zpunktuje a sepíše, než jede bus k bráně Timpohon (asi 5 kilometrů od recepce, výška 1866 m.) a než ji otevřou. To zrovna optimismem nenavnadí.

Tak jsem začal trošku zostra. Každý půlkilometřík je tu značen, i když mám silné podezření na nějaký švindl, aby značky vycházely na pěkná místa s vyhlídkami a kulatými výškovými metry. První kilometr byl ještě skoro po rovince, míjíme i pěkný vodopád.

Cesta se rychle mění ve schodišťové martýrium mezi kořeny stromů. Postupně mizí stromy nad hlavou, ale kořeny zůstávají. První dva kilometry sice zmizely rychle, ale ty výškové dva zůstaly skoro netknuté. Žulový masiv stále vzdáleně okupuje obzor, občas problesknou solidní výhledy do údolí. Zezačátku je dost odpočívadel se záchody a barely vody. Ty samozřejmě končí v místech, kde by se teprve hodily. Na pátém kilometru se překonal třítisící výškový metr. Poprvé míjíme několik skupinek, které scházejí z kopce. Směrem nahoru jdou dnes jenom dva další lidé (osamocený rychloběžec a jeden, co jsem ho párkrát míjel, ale nahoru se nevyplazil). O něco dál je chajda Laban Rata s restaurací a hotelem (výška 3270), kam jsem dolezl za dvě a třičtvrtě hodinky, což by celkem šlo. Dal jsem si tu pauzu, přichomejtl se asi k obědu, který tu bufetově debužírovali vícedenní turisti, kteří mají za sebou ranní výstup. Nasosal jsem od nich aspoň vodu a džus a vyrazil dál. Od těchto metrů už jsem měl horu jenom pro sebe. V 3600 m.n.m zmizely poslední kousky vegetace a začíná šikmá žulová stěna. Po celé trase dál je nataženo lano, kterého by se sice měl člověk držet, ale jeho praktické využití je asi jenom v mokru a mlze. Já mám úžasný počasí, sluníčko ideálně drží „teplotu na triko“ a vítr si dal taky pohov.

Nahoře už je skoro měsíční krajina. Vrchol Kinabalu je rozsáhlý s množstvím nejrůznějších vrcholků nejroztodivnějších tvarů od oslích uší po fantastický South peak (3933 m). Ten úplně nejvyšší ,pojmenovaný logicky Low´s, má 4095 metrů (někde je uváděno i 4101). Je pojmenován podle prvního turisty, který na horu vylezl – siru Lowovi. Můj průvodce nějak nezvládá a poslal mě napřed, čímž důležitost svého poslání v těchto v podstatě nejdrsnějších podmínkách korunoval. Né, že by to vadilo. Poslední půlkilometřík už byl náročnější, už to nevypadalo jako chůze po chodníčku, vydýchávacích pauz přibylo, ale hnalo mě být na vršku před pátou hodinou výstupu, což se s 5 minutovou rezervou povedlo. Odsud krásná panoramata na všechny strany, i když z jedné už přicházelo pár mraků. Francis dolezl se čtvrthodinovým mankem, prošmejdil skuliny skály, asi jestli Japončíci nezapomněli nějaký foťák. Dali jsme nějaké výstupové fotografie a on vyrazil šupando dolů dokázat, že mě taky trhne.

To se mu tentokrát povedlo. Mě došla voda, tak jsem šel na sucho až k Laban Ratě. Přišla nějaká krizička, tak se směrem dolů už zrovna rychlostní rekordy netrhaly. Naštěstí se našla konečně pořádná hůl, která dobrotu udělala. Ale i tak jsem předběhl přes desítku lidí, co vyrazili dolů ráno a vzhledem k jejich rychlosti „krok, dlouho nic, podpěra průvodce, krok“ se dolů za světla tutově nedostanou. Nakonec jsem to lezl dolů skoro stejnou dobu jako nahoru.

Za branou jsem se přichomejtl do jednoho odvozu místních. Francis se mně snažil ještě vnutit nákup barevného diplomu (10R) o zdolání hory, ale černobílý (1R) stačí bohatě. Stejně ho čeká pěkný boj o přežití na dně batohu. Pak už jen zbývá dojít do hotýlku na žvanec s curry nudlema, stopluskou a ice-lemon-tea, který tady už piju všude a vlez do sprchy a před bednu. Tak nám den D vyšel na jedna(minus).

Osobní stránky autora: www.miras.cz. Článek je z roku 2009.

Výdaje (2015/2016):

Momentálně nejlevnější varianta se vším všady přijde na 1400Rm! Pod tuto cenu se nedostanete i když jsme hledali skulinu kde se dalo. Všechny ubytka vlastní jediná společnost, s výjimkou Jungle Jack, přes kterého bylo ještě nedávno možné lézt mnohem laciněji, dnes bohužel výše uvedený ranec. Celé to moc nedávalo smysl, poplatky za povinného průvodce, vstup i předražené ubytko nedávaly dohromady tuto sumu, ale ubytko nedostanete bez povolení, povolení dají jen 130 lidem denně atd. Údajně některé dny je možné lézt za 800Rm, ale kdy nebo podle čeho se to určuje nikdo netuší.

(autoři: Miloslav Lébl, Pavel a Pavla Wilhelmovi)

Laban Rata, Gunting Lagadan Hut a další

dostatek vody, čelovku a hodně peněz za zaplacení vstupu, průvodce atd.

Autobusem, který jede ve směru Ranau

Hodně

Běžne se na vrchol chodí ve dvou dnech. První den dojdete do chaty, kde přespíte a brzy ráno vyrazíte na vrchol. Následně sestoupíte zpět k parkovišti, popřípadě můžete zůstat ještě jeden večer na chatě a sestoupit až další den.