Mallorca: přechod pohoří Serra Tramuntana po GR 221

Celou severní část ostrova Mallorca zaujímá téměř 90 km dlouhé vápencové pohoří Serra de Tramuntana, které bylo zařazeno na seznam přírodních památek UNESCO. Pohoří je protkáno desítkami kilometrů stezek, vedou od pomerančových a mandloňových sadů v údolích až po nejvyšší vrcholky. Nečekejte takové velikány jako v Alpách nebo Pyrenejích, hory se však zvedají přímo z moře a formují impozantní přírodní kulisy lemované divokým pobřežím.

Trasa GR 221 začíná v Sant Elm na západě ostrova Mallorca a sleduje severozápadní pobřeží ostrova v délce asi 120 km až do města Pollenca. Putující však s oblibou propojí oba břehy Středozemního moře a dojdou až k strážní věži za Port de Pollenca.

Poprvé sama na trek do hor!

Dálková turistická trasa GR221 na ostrově Mallorka se řadí mezi jednodušší přechody. Převýšení 5000 metrů tomu sice příliš neodpovídá, ale protože se během cesty prochází vesničkami nebo menšími městy, kde se lze dozásobit či přespat, tak je to ideální trasa pro otestování fyzické a také psychické odolnosti. A přesně to byl i můj cíl.

Byl to můj první trek hodně natěžko a poprvé také sama. Jedna kamarádka mi kdysi řekla, že zážitky nemusí být vždy pozitivní, hlavně když jsou silné. A silné často opravdu byly. Již v autobusu cestou z hlavního města La Palma do zapadlé, ale velmi malebné vesnice Sant Elm jsem si říkala, proč jsem si vybrala tak hornatý ostrov. V kombinaci s batohem, který vážil s vodou 19 kg, představovala cesta výzvu již od prvních metrů. Ale měla jsem na paměti, že to vezmu krok po kroku, a s tímto přesvědčením jsem první noc stavěla tarp za intenzivního deště na skálách u moře kousíček za Sant Elm.

GR221 se dá jít obousměrně, cílové město bylo pro mě Port de Pollenca. Trasa se dá také nastoupit z městečka s’Arracó, vzdálenost vychází zhruba stejná.

Sama na trek?

První noc jsem toho moc nenaspala. Byla to moje první noc, kdy jsem spala sama venku vůbec. Takže lehké obavy tam byly. Měla jsem vedle sebe připravený pepřák a také hole, co kdyby náhodou. Když jsem procházela Sant Elmem, tak jsem se ohlížela, jestli mě někdo nesleduje. Než jsem usnula, tak jsem stále poslouchala, jestli někdo nechodí kolem. Prostě takové ty klasické obezřetné manévry zcela neznalé trekerky, která od útlého mládí poslouchá dobré rady, co se může samotné holce stát. Ale protože pršelo a foukalo, což je poměrně hlučné, tak jsem si nakonec vzala špunty do uší a řekla si, děj se vůle boží, potřebuju se aspoň trochu vyspat. Ráno jsem vstávala s dost pyšným pocitem, že jsem to zvládla, nicméně jsem neměla pocit ohrožení ani tuto noc, ani ty další.

1. den Sant Elm – Finca Ses Fontanelles (12 km)

Tento den byl pro mě jedním slovem očistec. Nerozchozená, s těžkých batohem a s poměrně málem vody se začíná docela svižně výstupem k bývalému klášteru la Trapa. Turistické hole se staly mými blízkými kamarádkami. Ovšem výhledy byly impozantní a stály za to. Již během prvního dne se ukázalo, co bude hlavním problémem na této trase, a to voda, respektive její nedostatek. Šla jsem přechod na konci dubna a během prvního dne nebyla nikde venku voda. Cesta nevedla žádnou vesnicí, jen jsem občas míjela zcela uzavřené soukromé pozemky. A tedy když jsem na sklonku dne již úplně vyřízená a lehce dehydratovaná potkala místního pána, jak si seká zahradu, tak bylo jasné, že se s mou lámanou španělštinou pokusím získat vodu. Povedlo se, na což jsem byla také dost pyšná.

Druhá výzva na sebe také nenechala dlouho čekat, během covidového období je většina refugií (horských chat) na cestě zavřených a je dobré s nimi vůbec nepočítat. Ono jsem taky za celou cestu potkala zhruba 15 trekerů, kteří šli celou trasu. Ale naštěstí Finca Ses Fontanelles mě zachránila. Mohu vřele doporučit, refugio bylo otevřené a majitel mě rád ubytoval a připravil večeři i snídani, za což jsem mu byla neskonale vděčná.

2. den Finca Ses Fontanelles – Estellencs (15 km)

Než jsem vyrazila, tak jsem nemilosrdně vyřadila z batohu věci, které se mi zdály navíc, protože batoh se mým kamarádem do té doby fakt nestal. Ne že bych je vyhodila (u goretexových kalhot si to člověk opravdu rozmyslí), ale majitel mi je uskladnil a před odletem jsem se pro ně vracela. A od této chvíle se mi šlo nesrovnatelně lépe (batoh měl již „jen“ 15 kilo, no nekupte to).

Hned z Fincy cesta rychle stoupá úbočím a poté dost cestou necestou mezi kameny a křovím. Je dobré se držet offline navigace a kamenných mužíků, kteří ukazují trasu velmi poctivě. Během zhruba dvouhodinového převážně kamenitého stoupání ke Caseta de la Mola se otevírají úžasné výhledy, která vás nabíjí na další pokračování. Potkala jsem dalšího trekera, který měl stejnou cestou (Čech, jak jinak), a tak jsme společně pokračovali krajinou, kde se střídají dechberoucí pohledy jeden za druhým. Po příjemné písčité cestě jsme sešli až do vesničky Estellenc. Pitoreskní domy a úzké uličky určitě stojí za podívání. V době mé návstěvy měli Španělé nepříjemný zvyk zavírat nejpozději v pět odpoledne všechny služby. Zde krámek zavíral ve čtyři, ale nakonec jsme stihli dát kafe i koupit vodu. Spali jsme cca 2km za městečkem u vyhlídky na menším rovném plácku.

TIP: I v rámci EU doporučujeme sjednat si před cestou cestovní pojištění.

3. den Estellencs – turistický přístřešek Pla de l’Aljub (17 km)

Třetí den vedl hojně mezi olivovými háji. Doporučuji nesestupovat do města Banyalbufar (nic extra tam k vidění není a ušetříte si výškové metry) a jít vrstevnicovou cestou na jih od města (je značená). Jak bylo v Estellenc mrtvo, tak v Esporles bylo konečně živo a potkali jsme nejvíc lidí na jednom místě za celou dosavadní cestu. Supermarket měl otevřeno až do večera a obědo-večeře v restauraci na hlavní třídě neměla chybu. Po větším jídle se sice jde hůř, ale u mně platí že výrazně radostněji, tedy zbytek dne jsem si užila na maximum, i když cesta poměrně intenzivně z Esporles stoupá. Jde se psychedelickým lesem s neuvěřitelně zajímavou atmosférou, kde občas potkáte i bývalé pece na jíl. Spali jsme u turistického přístřešku, který taky vypadal jako pec, takže já si raději postavila tarp vedle. Hned vedle se nachází studna, ale asi ani s filtrem, který jsem s sebou měla, bych ji nepila. Ale na osvěžení unavených nohou to bylo ideální.

4. den turistický přístřešek Pla de l’Aljub – Deiá (17 km)

Na severu Mallorky moc roviny nepotkáte a nejinak tomu bylo i další den. Začali jsme kamenitým sestupem převážně v lese, aby mohl navázat pro změnu kamenitý výstup, po kterém se zase klesalo do kouzelného městečka Valldemosa. Na to, jak je to místo pěkné, tak tam příliš turistů nebylo, ale kafe a malé jídlo to jistily. Po nákupu vody a dalších drobností v místním supermarketu jsme pokračovali po zpevněné (rozumějte po kamenech) cestě vzhůru k Puig Gros. Shrnu to asi takto, kdyby nebyla mlha a intenzivně nefoukalo, tak by to bylo asi parádní.

Následoval sestup, na který nevzpomínám ráda, zhruba 800 výškových metrů na 7 kilometrech bych už podruhé jít nepotřebovala. Chtělo to navíc dávat dost pozor kam šlapete. Deiá je moc pěkná vesnička, pro unaveného turistu to úplně není, neb je ve svahu, ale já jsem v předtuše únavy měla zamluvený hostel, takže už mi bylo všechno jedno. Vládní covidová nařízení se změnila, takže krámek byl sice už večer zavřený, ale restaurace se zase v osm večer otvíraly.

5. den Deiá – Port de Soller (10 km)

Tento den jsem si naordinovala odpočinkovější, tedy jsem šla „jen“ 10 km a cca 1000 výškových metrů. Cestou jsem se kochala nádhernými výhledy jak na moře, ke kterému jsem se konečně blížila, tak na nejvyšší hory, do kterých jsem se chystala následující den. Port de Soller mě i přes různá doporučení nijak neoslovil, připadal mi jako klasické snobské přístaviště, ale konečně jsem se dotkla moře. Na konci dubna to pro mě na koupání nebylo, ale to mi nevadilo. Pár restaurací bylo večer otevřených.

6. den Port de Soller – Font des Prat (17 km)

Dopoledne jsem se historickou tramvají dopravila z přístaviště do města Soller. Cesta stojí 7 eur a pěšky by byla poměrně nudná, takže doporučuju. Soller je ideální na doplnění zásob, i sport se tam dá najít. Po malém nákupu a obhlédnutí místního historického centra jsem se již vydala na cestu do hor. Tento den byl asi nejkrásnější z celého treku. Po několika kilometrech se začne stoupat roklí vzhůru podél říčky pramenící v horách. Na konci dubna byla voda jen v nejvýše položené části. Jak jsem se propracovávala vzhůru, tak jsem se postupně mohla kochat jak nádhernými výhledy směrem k Solleru a moři, tak k horám. Tato cesta na člověka dýchne svou svobodou a klidem.

Následuje cca hodinu a půl trvající sestup pohodovou cestou k jezeru Cúber. Původně jsem plánovala se u něj utábořit, ale jednak je to přísně zakázáno a také je kolem hodně zvěře, tak mi to nepřišlo úplně bezpečné. Rozhodovala jsem, zda se nevydat až k refugiu Tossals Verds (které je jako jedna z mála otevřené i v covidové době), ale protože už jsem se cítila unaveně, tak jsem šla vrstevnicovou cestou s výhledy na druhé jezero Gorg Blau a zakempila u pramene Font des Prat. Další den jsem se od dalšího trekera dozvěděla, že cesta k refugiu vede lehkou ferratou, což by bylo s lehkým batohem v pohodě, ale s mou náloží na zádech bych se na to necítila. Přenocování ale je prý bezproblémové a dá se doporučit (je lepší udělat předem rezervaci).

7. den Font des Prat – Lluc (12 km)

Noc proběhla v klidu, ale přece jen bylo znát, že je člověk v téměř 900 metrech nad mořem, chlad jsem cítila. Zároveň jsem se tam cítila lehce osaměle, ale stále bezpečně, což je pro mě hlavní. Ono když je člověk zcela sám na kilometry daleko v lese v horách, tak se mu nic moc stát nemůže. Po doplnění vody v prameni jsem pokračovala vzhůru ke druhé nejvyšší hoře Mallorky – Puig de Massanella (1364 m). Lze se na ní dostat pozvolně stoupající cestou úbočím, ale tu já minula a navíc přicházela mlha. Takže jsem ji obdivovala pouze zespodu (cca 150 výškových metrů nade mnou).

Pak už jsem se pustila do klesání do klášterního městečka Lluc. Sestup probíhal v mlze a je poměrně dlouhý (kameny už nezmiňuji). Takže jsem se dostala dolů až navečer. V Llucu kromě kláštera, restaurace a kempu vůbec nic není. Něco málo se dá koupit v bistru v areálu kláštera. Já tam pořídila kafe, zároveň je tam kohoutek s pitnou vodou a kašna pro unavené nohy. A s tím jsem byla maximálně spokojená. Do kempu se mi nechtělo, tak jsem prošla městečkem a spala v olivovém háji u pramene Font des Puig Ferrer. V Llucu je kupodivu i otevřené refugio.

8. den Lluc – Pollenca (18 km)

Poslední den treku jsem měla už tak vyklidněnou mysl, že jsem prostě jen spokojeně šla. Až tento den jsem ocenila, že jsem šla ze Sant Elm a ne obráceně, protože bych mohla být během prvního dne trochu zklamaná, nic specifického během cesty nepotkáte. Zato v Pollence jsem potkala výborný pozdní oběd. Zároveň jsem opět narazila na jeden český pár a docházela do Pollency s trekerem, co jsme se cestou různě potkávali, bylo milé, že jsem mohla závěr treku s někým sdílet. Z Pollency do Port de Pollenca sice GR221 značená je, ale vede podél hlavní silnice, proti minulým dnům by to byla dost nuda, takže jsme jeli autobusem. V přístavu jsem měla zamluvené zasloužené ubytování.

Další zajímavosti ostrova

Ještě doporučuji se podívat na poloostrov Formentor k majáku, akorát tam kromě letních měsíců nejezdí autobus, takže jsem tam jela taxíkem (je to cca 20km). Noc jsem strávila v tarpu na vyhlídce u krásné zátoky Cala Murta. Bohužel tam bylo mnoho medúz, které jsou podle místních jedovaté, takže koupání nepřipadalo v úvahu. Zato jsem vytvořila celoživotní přátelství s oslí rodinkou, která tam žije. Zpátky do přístavu jsem stopovala a po Palmy jela autobusem. Večerní Palma mě vysloveně zklamala, za dob španělského nouzového stavu byly otevřeny jen restaurace s rychlým občerstvení, ale když je hlad, tak je i pizza dobrá.

Duševní relax

Celý trek mě vyloženě nadchl, překvapilo mě, jak velký je to duševní relax. Příroda na Mallorce mě hodně bavila, střídají se sušší místa s nižšími porosty a lesy či olivové háje, každá část cesty má něco do sebe. Stoupání ze Solleru do nejvyšší centrální části hor bylo vysloveně úžasné. Místní lidé mi přišli sympatičtí, poprvé v životě jsem sama stopovala a dost se mi to líbilo. Bezpečně jsem se cítila celou dobu, úvodní noc byla trochu divočejší, což bylo způsobeno mými obavami, ale dál už to bylo jen a jen lepší. Snažila jsem se vybírat na noc zapadlejší místa, abych nebyla moc na ráně. Akorát jsem byla obezřetná při střetu se zvířaty, ale například oslové jsou prostě oslové. Je to výborná zkouška fyzické a psychické odolnosti a tak nějak tuším, že to nebyl můj poslední trek.

DOPORUČUJEME: Nejširší nabídku průvodců a map Mallorcy (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo na e-shopu KnihyNaHory.cz 

Celou trasu je možné jít se spaním na horských chatách zvaných refugio, v době covidu ale byly některé zavřené. Ačkoli není stanování a bivakování oficiálně povolené, není s ním sebemenší problém, pokud se člověk drží mimo civilizaci. Večeře a snídaně jsou možné na chatách. Potraviny lze dokoupit ve všech městečkách. Vody je potřeba nést zásobu, doplnit se dá ve městech, pramenů je v horách minimum.

Na začátek i konec treku se snadno dopravíte místní dopravou, vyhledávat se dá tady: www.tib.org/en/web/ctm

Výstup na Mulhacén – nejvyšší horu pevninského Španělska v pohoří Sierra Nevada.