Kolem Menorky po GR 223 – Camí De Cavalls

Dokola kolem Menorky

Těšení se na jaro nás přimělo popřemýšlet o tom, kam mu jet naproti. Po loňské květnové cestě na Mallorku, kterou jsme prochodili a kde se nám náramně líbilo, jsem se začala poohlížet po dalším z Baleárských ostrovů a narazila na menšího souseda – Menorcu. Ale co tam? Je placatější a o dost menší než Mallorca. Sedám k PC a začínám pátrat. Nalezená informace je pro mě překvapivá a velice lákavá. Kolem celého ostrova vede takzvaná Koňská stezka GR 223 Camí De Cavalls. Její historie sahá podle některých údajů až do 14. století, kdy propojovala strážní věže a pevnosti. Je rozhodnuto, obejdeme Menorcu.

Kupujeme letenky na půlku dubna a hledáme ubytování na trase. Stanování je zde zakázáno a dubnové počasí spaní pod širákem pro časté přeháňky úplně nepřeje. Celá trasa měří asi 190 km a je rozdělena do dvaceti úseků. My ji musíme rozdělit na sedm dní, které máme k dispozici. Narážím na první problém – v dubnu ještě ostrov spí zimním spánkem a je těžké najít bydlení na trase tak, aby byly denní etapy přibližně stejně dlouhé a nemuseli jsme scházet z trasy. Nakonec se to podařilo, i když ne úplně podle původních představ.

Příruční zavazadlo o hmotnosti osm kilogramů nám musí vystačit, alespoň nenabalíme zbytečnosti, které by nás pak týden tížily na zádech. Ani spoj není ideální, v dubnu toho zatím moc nelétá. Vyrážíme z Prahy směr Barcelona už o den dřív a noc trávíme v dětském koutku na letišti.

Ostrov duchů

V osm ráno už přistáváme na malém letišti nedaleko města Maó celí natěšení na první den pochodu a první porci kilometrů. Venku to ale na outdoorové aktivity zatím nevypadá. Leje jako z konve a palmy mají horizontální polohu. Dáme ranní kávu a uvidíme. V dešti se přesouváme místním busem do města. Jen co v prvním obchodě kupujeme igelitovou pláštěnku, přestává pršet. Tak jdeme!

Trasa je bezvadně značena, vyvede nás z města a nám se vrací dobrá nálada. V té euforii si zapomeneme koupit vodu, ale podle mapy je po pár kilometrech další vesnice i s vyznačeným marketem. Realita, která nás bude provázet celou cestu, je ale taková, že nefunguje nic, obchody jsou zavřené a prázdninové domy prázdné. Místní zde na pobřeží snad už ani nežijí, přesouvají se sem asi jen s turisty na hlavní sezónu.

Zachraňují nás místní řemeslníci, kteří opravují jednu z výletních vilek a ochotně nám plní lahve vodou. Díky nim můžeme pokračovat k našemu prvnímu cíli, což je Arenal de Castell. Na jedné z pláží si každý nacházíme svou bambusovou hůl, kterou si poneseme až do cíle. Termín má ale i své výhody. Potkáváme minimum turistů, společnost nám dělají jen stáda ovcí, krav a občas i nějaké zatoulané prase, když procházíme přes soukromé pozemky. Důležité je za sebou vždy zavřít typická dřevěná vrata, aby se stáda nepomíchala!

Po 34 km přicházíme k našemu prvnímu bydlení (jeden z mála hotelů, který funguje nepřetržitě) a mezi hloučky navoněných německých turistů si na recepci vyzvedáváme klíč ke sprše a posteli. Máme toho po probdělé noci a náročném dnu dost. Naštěstí je zde v budově hotelu i market a tak kupujeme pár dobrot a lahev místního červeného k večeři.

Ráno je pod mrakem, a tak se nám hezky vyráží na druhou etapu. Ta vyšla kratší, 16 km nám ale po náročném úvodu vyhovuje. Vede přes opuštěné písečné pláže i vnitrozemím. Cesta rychle utíká a už stojíme ve vesničce Ses Salines u Hostal Port Fornells, jediného fungujícího ubytování v této lokalitě. Nepříjemný zápach desinfekce v pokoji nám sděluje, že jsme po zimě zřejmě první návštěvníci. Do večera daleko, jdeme se tedy ještě podívat do přístavního města Fornells. Všudypřítomné bílé fasády a velký olivovník před kostelem dotváří pravou středomořskou atmosféru.

Pobřežní kochání

Další den je dlouhý, musíme dojít až do Cala Morell, což je 34 km. Se zastávkami trávíme na cestě deset hodin. Trasa je opět krásná, pláže jsou oranžové a střídá se sluníčko s děšťovými mraky, pár kapek nás osvěžuje a popohání k cíli. Tím je pronajatý apartmán v přízemí prázdninové vilky. Majitel nám napsal mail, že je mimo ostrov a klíč že najdeme vzadu na domě v černé skříňce. Myslel i na to, že obchody jsou tuto dobu zavřené, a tak je milým překvapením, že nás čeká plná lednička a ceník potravin, podle kterého na konci pobytu zaplatíme, co spotřebujeme. Dopřáváme si tedy bohatou večeři zakončenou lahví vína. Ráno ještě míchaná vajíčka a jde se dál.

Dnešní trasa je značená jako lehká, měří jen 22 km, ale nohy nás večer bolí víc než obvykle. Cesta je z velké části tvořena kameny, i když výhledy z náhorní plošiny, po které vede, na otevřené moře, jsou velmi zajímavé. Pak procházíme velkým a nijak zvlášť pěkným městem Ciutadella po asfaltu a konečně docházíme do dnešního sympatického hotelu Cala Bona Mar Blava.

Další den míříme do prázdninového centra Cala Galdana. Cesta vedoucí kolem majáku Cap d´Artrutx a nádherných tyrkysových zátok měří téměř 30 km. Večer nás ale čeká odměna – ubytování v luxusním hotelu Artiem Audax Spa. Mám totiž dnes narozeniny, a to se večeře s nepřeberným množstvím dobrot prostě hodí! Po stejně bohaté snídani vyrážíme na předposlední etapu, tentokrát s cílem ve městě Cala en Porter. Tato trasa je velmi rozmanitá, pobřeží se střídá s vnitrozemím, potkáváme skupinku na koních i zbloudilé prase, které se k nám na chvilku přidává. V cíli máme naměřeno 27 km a opět problém s doplněním zásob, tentokrát nás zachraňují akční Vietnamci se svým nepřetržitě otevřeným obchodem, kde se dá koupit téměř všechno.

Do cíle v Maó

A jdeme do finále. Poslední etapa je nejméně zajímavá a nejdelší (37 km), a tím pádem nejnáročnější. Obloha bez mráčku nám finiš neusnadňuje… Ale to už přeci dáme! Když vidíme sochu holčičky s květinami, u které jsme před týdnem zahnuli doleva a ke které dnes přicházíme zprava, dostavuje se radost z uzavřené cesty i úleva, že už nemusíme dál. Zbývá už jen přiťuknout si vychlazenou plechovkou vítězného piva, odložit bambusové hole v parku a vydat se busem na cestu na letiště.

Menorca nás velmi mile překvapila. Chvíli si při procházení skrz opuštěnou pláž připadáte jako Robinson na pustém ostrově, chvíli na rozkvetlé louce jako u nás na Vysočině. S přibývajícími kilometry se pomalu stupňuje i únava a program se potom vlastně zúží na dvě zásadní činnosti. Člověk buď jde, nebo leží a odpočívá. Z trasy se prakticky nedá sejít. Celou cestu značí dřevěné kolíky, kde je štítek s číslem úseku a pořadovým číslem kolíku. Některé úseky kopírují pobřeží, jindy se cesta zatočí i do vnitrozemí, aby se před vámi za pár kilometrů opět objevil nekonečný modrý obzor. Podle podloží jsme střídali i obuv, občas se hodily plné boty s pevnější podrážkou, které jsme chvílemi rádi vyměnili za prodyšné sandály. Náš původní záměr letět jaru naproti nevyšel. Dnes můžu napsat, že naštěstí nevyšel. U nás v ČR bylo tou dobou nadprůměrných cca 20 stupňů a jasno, my pochodovali v příjemných cca 15–18 stupních.

Sedíme na letišti a sčítáme nachozené kilometry. Suma sumárum 199 km. Jsme si jisti, že po letišti v Barceloně ten dvoustý nachodíme.

DOPORUČUJEME: Nejširší nabídku průvodců a map Menorcy (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo na e-shopu KnihyNaHory.cz 

Stanování je zde zakázáno, spát se dá za příznivého počasí pod širákem, jinak je potřeba najít si penzion či jiné ubytování na trase.

Jídlo je možné dokoupit cestou, pozor ale na to, že mimo sezonu je hodně obchodů, restaurací a podniků zavřených.

Letecky do Maó, odtud autobusem do centra města

1. den: Maó – Arenal de Castell
2. den: Arenal de Castell – Ses Salines
3. den: Ses Salines – Cala Morell
4. den: Cala Morell – Ciutadella –
5. den: Ciutadella – Cala Galdana
6. den: Cala Galdana – Cala en Porter
7. den: Cala en Porter – Maó

Pro nezávislé cestovatele, kteří si svoje cesty plánují rádi sami, je určený portál www.spain.info. Na něm je možné si stáhnout podrobné mapy, průvodce, naplánovat trasu nebo získat informace o dopravě.