Na Kežmarský štít po stopách horolezeckých legend

Nástup u Skalnatého plesa

Jde se na věc! Hned v 8:30 ráno vyrazíte první lanovkou z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso. Můžete si to dát i pěšky po sjezdovkách, nebo přes Hrebienok a potom magistrálou na Skalnaté pleso, tuto variantu vám ale nedoporučuji!  Od stanice lanovky Skalnaté pleso se vydáte po červeně značené Tatranské magistrále směr Hvězdárna a hned u Skalnatého plesa zatočíte doleva po naučném chodníku do doliny. V místě, kde do plesa přitéká potok, chodník opustíte a pokračujete sice dobře viditelným, ale už neznačeným chodníčkem až na konec Skalnaté doliny. Stěna už se před vámi začíná jasně rýsovat…

Cesta Arna Puškáše

Nástup na „Puškáš“ se nachází v levé části stěny – pár metrů nalevo od výrazného koutu, který uvidíte už z dálky. Vertikálně protíná téměř celou 500 metrů vysokou stěnu. I v polovině léta můžete na úpatí stěny narazit na sněhová pole jako pozůstatek lavin. Hned v první délce dostanete od Kežmaráku „zpětnou vazbu“, v podobě typicky ohlazené a zároveň drsné žuly.

Možnosti jištění jsou tady minimální, nebo žádné. Stěna naštěstí není strmá, a tak nezbývá, než věřit tření lezeček a pozvolna stoupat. Cestou máte možnost zapnout jeden až dva postupové nýty, občas si pro dobrý pocit i něco založit. Klíčové jsou ale štandy, které je v tom žulovém moři potřeba najít. Druhou délkou se z plotny dostanete do nádherného, mírně doprava ubíhajícího kouta.

Úplnou raritou i na tatranské poměry, je výstup z koutu na obrovský plochý balvan, zaklesnutý blok žuly, který je úplně oddělený od mateřské skály. Z bloku přetraverzujte doprava na hranu a po plotnách pokračujte diagonálně doprava nahoru do dalšího výrazného koutu. Tam je žula opravdu poctivá – bílá, drsně hladká, zvlněná a kompaktní. Stačí pečlivě hledat štandy, které vás vyvedou na výraznou, šikmo doprava ubíhající rampu. Tady „Puškáš“ končí a přechází do cesty Wincenta Birkenmajera.

Birkenmajerova cesta

Tato nádherná, 200metrová rampa ubíhá diagonálně až na jihovýchodní žebro. Obtížnost je převážně III, pár kratších úseků IV. Užíváte si příjemné lezení, kdy můžete snadno minout erární borhákové štandy. Pokud je neminete, najděte si při štandování čas a zakloňte hlavu, nad vámi se rozprostřou monumentální strmé a hladké plotny. Právě na nich se začaly psát první řádky volného extrémního lezení v Tatrách. Dnes už se to za takový extrém nepovažuje, obtížnosti se pohybují okolo osmého stupně, ale patří mezi ty nejlepší cesty, co v Tatrách máme, a skvěle prověří lezcovu fyzičku i psychiku.

Rychle tedy pokračujete Birkenmajerovou rampou a z ní se přes hranu přehoupnete do suťového žlabu. A máte skoro vyhráno – lezecké výzvy tady v podstatě končí a začínají ty orientační. Žlab sice směřuje k vrcholu, ale úplně jednoduché to nebude, skládá se totiž ze série hřebenů a žlabů a cestu, zvlášť v mlze, není úplně snadné trefit. Držte se proto mírně vpravo, azimut severovýchod. V horní části přelezete nevýrazný hřebínek – a jste na normálce, nejlehčí cestě ze Skalnaté doliny přes Huncovské sedlo. Toto místo si zapamatujte pro pozdější sestup.

Napojení na normálku k vrcholu

Normálka už je dobře viditelný vysokohorský chodník, který vás dovede těsně pod hřeben spojující Malý Kežmarský štít s tím Velkým. Pod hřebenem se dáte doleva na severozápad a přes skalnaté výšvihy se dostanete na vrchol. Správnost orientace potvrdí či vyvrátí nerezová cedulka – Kežmarský štít, 2 588 m n. m.

Výhledy z vrcholu opravdu stojí za to. Přímo naproti je Lomnický štít (2 634 m n. m.) s charakteristickou budovou lanovky. Bude vás od něj dělit fantasticky ostrý Vidlový hřeben – nejdobrodružnější tatranská hřebenovka. Za Lomničákem uvidíte Pyšný štít (2 621 m n. m.) a na východě v hloubce Velkou Zmrzlou dolinu s temným Černým štítem (2 429 m n. m.) a mnoho dalších vrcholů… Sám Zeus by dal like!

Sestup

Po rychlém občerstvení je potřeba zahájit sestup. Nestihnout poslední lanovku ze Skalnatého plesa by bylo smutné divadlo. Chodník v horních partiích už znáte, prudce klesá a táhne se doprava k Huncovskému štítu (2 359 m n. m.). Při zhoršené viditelnosti dávejte pozor a nenechte se zlákat pseudochodníčky a žlaby uhýbajícími v sestupu doprava, ty totiž ústí do stěny. Cílem je neminout výrazné Huncovské sedlo.

Tam zatočíte doprava a dáte se na dlouhý, pro kolena nepříjemný, ale relativně jednoduchý sestup Huncovským žlabem. V první polovině léta můžete v jeho spodní části narazit na starý sníh. V tom případě je lepší držet se co nejdéle hřebene po jeho pravé straně. Huncovský žlab ústí do Skalnaté doliny, kde už můžete po známém nástupovém chodníku běžet na pivo. Chtěl jsem říct domů, ale mozek má po takové túře jiné představy. Jestli to zpátky na Skalnaté pleso stihnete do 16:00, pivo platím já!

Horám zdar!

Lezecké vybavení:

• přilba
• sedák
• lezečky (případně lehké nízké pohorky)
• jednoduché nebo dvojité lano 60 m
• sada menších friendů nebo vklíněnců
• ploché smyčky
• 5 expresek
• karabiny
• kyblík na jištění
• 2-3 postupové nýty na délku

Cesta je vybavená nerezovými štandy.

Další vybavení:

• láhev s vodou
• lehké jídlo
• větrovka
• rezervní zateplovací vrstva
• čelovka
• boty na nástup/sestup
• v nabitém telefonu uložené číslo 18 300 na HZS. Pro jistotu.