Kazbek – sněhem a ledem na třetí nejvyšší gruzínský vrchol

Vesnice Stepantsminde leží přibližně tři hodiny od Tbilisi. Přes osadu Gergeti se propleteme na cestu ke kostelu. Máme prý dvě možnosti, buď jít po cestě, po které se dokáží vyšplhati auta, je mírnější, ale delší, nebo to napálit do kopce na přímo. Chvíli jdeme tak, chvíli onak. S těžkým báglem mě moc nebaví soukat se prudkou cestou, tak pak raději přejdu na sice delší, ale podstatně mírnější cestu pro auta.

Na úroveň kostelíka, asi do 2200 metrů, dorážíme o půl páté. Trvá nám ještě asi hoďku než se rozhodneme najít si plac na postavení stanů. Není moc z čeho vybírat, ale nakonec se zadaří. GPSka praví, že první noc máme přečkat v 2460 metrech.

Posun před ledovec

Probíráme se kolem půl osmé, ale vycházíme až kolem půl desáté. Potkáváme dva skialpinisty bez skialpů, vykládají, že si jdou jen kousek vyšlápnout a že na Kazbek se pokusí zaútočit příští týden.

Po krátké pauze u druhého kříže pokračujeme dál, je poledne. Před sebou máme zasněžený traverz. Já vyrazím suverénně první, ale po chvíli je jasné, že bez maček traverz neprojdeme, je docela prudký a pod sněhem je místy led, takže po zastávce další zastávka.

Před druhou hodinou zastavujeme v necelých 3000 metrech na sympatickém plácku, kde není moc sněhu, a dá se posedat na kameny. Je jasné, že k meteostanici za ledovec dnes nedojdeme. Zítřek jsme plánovali jako aklimatizační den, takže nám zpoždění nijak nevadí. Mačky měníme za sněžnice, Tomáš se propadá hluboko i s nimi a řádně u toho hudruje.

Procházíme kolem palouku, který je podle všeho možné tábořiště. Plac je celkem rovný a občas jsou kameny ohrazené čtverce po stanech. My ale ještě kousek popojdeme a zakempíme o něco výš.

Výstup k Bethlemi Hut

Na dnešek jsem nařídila budík, buď ale špatně, nebo jsem ho zalehla a neslyšela když zvonil. Vstáváme tak až v půl sedmé. V noci se mi zdálo o teplé sprše, není se čemu divit, ve stanu bylo kolem pěti stupňů pod nulou.

Před ledovcem se do sněžnic cvakáme i my a vážeme se na lano. Po šílených 45-ti minutách jsme na druhé straně ledovce. Teď už se jen dostat na vršek k bývalé meteostanici. No, jen… Kluci se vydávají nepřímější cestou, která ale vede po suťovisku a kamenech. Přemýšlím nad každým krokem, abych nešlápla špatně nebo na uvolněný kámen.

Meteostanice je prapodivná stavba z roku 1941, ve které je několik pokojů, jejichž náplní jsou jen palandy. Pak je tu recepce a něco jako společenská místnost křížená s kuchyňkou. Dveře v čele stavby jsou zamčené, ale dá se do ní vlézt z boku.

Nastává diskuze, jestli jít na vrchol přímou cestou, což má být 45–50 stupňový svah, na který se ze zdola díváme, nebo jestli půjdeme normálkou.

Po jídle se vydáváme na začátek zítřejší trasy, normálky. Budeme vyrážet potmě, tak abychom aspoň trochu měli představu kudy tudy. Moc nastoupáme, tak se musíme přes suťovisko zase sklesat.

Vrcholový den

Budík zvoní před půl čtvrtou. Velká část cesty se má jít po ledovci, hůlky proto nechávám na chatě, stejně se budu bránit cepínem, tak jsou zbytečné. Směr máme správný, jen cestu po tmě nechytneme tak, jak bychom chtěli a těsně míjíme bílý kříž, který jsme měli obejít zprava.

Kamenitá cesta přejde ve zmrzlý sníh. Teploměr ukazuje deset stupňů pod nulou. Ze sněhu přejdeme opět na kameny. Opět chvíli po sněhu, pak zase po suťovisku, pěkně se nám to střídá. Ze stěny Khmaura, kterou máme po pravé ruce se neustále sype drobné kamení, zní to jako když prší. Naštěstí je štěrk dost daleko od nás, a tak nás nijak neomezuje. Pokračujeme dál po ledovci Gergeti. Teď už nás čeká jen sníh, žádné kameny a štěrk, tak nasazujeme mačky, aby se nám šlo lépe.

První chyba nezkušených – když se chceme napít, zjišťujeme, že máme z vody celkem slušnou ledovou tříšť, jen příchuť chybí. Na ledovci jsou občas zapíchané větve s fáborky, které určují směr. V horní polovině ledovce je i několik záhrabů na stany a spousta žlutých flíčků všude okolo, hádejte od čeho asi.

Nejhorší je pak přechod kolem vyčnívajících kamenů, okolo kterých je snad jenom led. Už nějakou dobu je nám všem jasné, že tohle opravdu není normálka, že jsme na jiné cestě. Větvičky s fáborky ale ukazovaly sem, tak jsme jim důvěřovali. Kdybychom se podívali do fotek cesty, které mám s sebou vytištěné, věděli bychom kudy jít.

To, kde se sápeme, je západní Kazbek. Po dlouhém výstupu se rozhodujeme co dál, lézt to celé zpátky a snažit se dostat na normálku je nesmysl, jednak by to nemuselo vyjít časově a jednak to je to pro sestup dost prudké. Další možností je vyjít na vrchol západního Kazbeku a doufat, že se přímo napojí na Kazbek, to zavrhujeme, protože stoupat se nám nechce a kdoví, jak se na sebe kopce napojují. Tak že tedy půjdeme traverzem. K napojení se na normálku má podle GPSky chybět asi 180 metrů, výškových pak 150 metrů.  Nemusíme ujít ani oněch 180 metrů, stačí jen kousek a už vidíme náš cíl. K nástupu na vrchol musíme kousek sejít. Přesto, že je jasné, že jsou tu trhliny.

Po půl dvanácté stojíme u zapíchnutého cepínu na vrchu, sláva! Na vrcholu je dost místa, žádná špice. Batoh dolů a fotím tu nádheru co se dá, celý Kavkaz za jasného počasí jako na dlani, a to včetně Elbrusu. Na vrchu zjišťuji, že nejvyšší bod, který je vidět odevšud ze zdola není skutečně nejvyšším bodem Kazbeku, ten je pro pohled zdola schovaný.

Sestup z Kazbeku

Povrch pod námi je dost potrhaný, jak se trhají a sunou sněhové desky, navíc nás čeká další prudký svah, naštěstí už ne zledovatělý. Není čas na hrdinství, vážeme se na lano a nejprudší úsek pod platem se jistíme-

Pod námi je vidět vyšláplá cesta, ta je ale místy přerušená sesuvy sněhových desek. Z normálky teď můžeme posoudit, jak moc mimo byly větve s fáborky. Ten, kdo cestu značil, musel myslím značit skutečně cestu do vrchu a ne normálku, jak jsme čekali, fáborky jsou úplně mimo.

V zimě můžete na Kazbek vyrazit také na skialpy.

Aktuálně se dá spát v Betlehemi hut za 35 Lari za osobu. Meteostacnie je v soukromém vlatsnictví. Doporučujeme provést rezervaci.

Vybavení na ledovec, stan, teplý spacák, dostatek jídla a pití, lékárnička.

Možno i skialpy nebo sněžnice.

Z vesnice Stepantsminde