Kangchenjunga – náročný trek bez turistů

Co však na treku asi láká nejvíce je jeho náročnost a osamělost. Na této cestě budeme jen sotva zakopávat o davy turistů na každém kroku, rovněž na populární čajovny a lodgie zapomeňme. Ne tedy úplně, ale místní nabídka je přece jen více zaměřená více na vandráky se stanem a s vlastní zásobou potravin. Ale vraťme se pěkně na počátek.

Adrenalin hned úvodem

Letecké spojení Kathmandu – Suketar, umožňující rychlý přesun pod horu, nebylo pro velkou oblačnost po několik dní možné a tak jedinou šanci, jak se do oblasti dostat byl autobus. Osobně tento způsob přepravy vyhledávám, neboť je to ideální způsob k poznání skutečného života dané země, ale strávit v nemilosrdné, doslova embryální poloze takřka 50 hodin bylo trochu silné kafe. Ale i to se ještě dalo skousnout, což však šlo již nad rámec chápání, byl stav silnic a sebedestrukční odvaha řidičů.

Jaký trek vybrat?

Trek, resp. dva treky – jižní a severní větev, trvají dle průvodců 4 – 6 týdnů, my jsme měli k dispozici pouhopouhých 14 dní a tak bylo hned jasné, že se vše stihnout nepodaří. Proto jsme zvolili variantu – výstup od jihu, přechod sedla Mirgin La a napojením se na severní trek sestup do výchozího bodu. Vodítkem na cestu se zdál na pohled seriózní trekový průvodce prestižního anglického nakladatelství Cicerone „Kangchenjunga“. Časy jednotlivých zde popsaných etap treku se zdály natolik krotkými, že jsme plánovali spojit některé dvě etapy v jednu výživnější. Ó jak grandiózní to byl omyl! Nejenže jsem nic nespojili, ale mnohdy jsme nestíhali splnit i zde popsané krátké trasy. Podezírám autora knihy, pana Reynoldse, že celou cestu absolvoval v sedle nějakého dobře „vytuněného“ jaka, neboť si to nikdo nedovedeme vysvětlit. Dokonce i s lehkým nákladem by člověk musel mít někde zaražený tryskový motor, aby se nedostal do časového presu. V duchu takto zjištěné skutečnosti musíme upravit program a je jasné, že až do obou základních táborů se jednoduše nedostaneme.

Startovním místem je Taplejung

Startovním místem je Taplejung, odkud se dá dle panujících podmínek vyjet terénním autem až do osady Suketar. Za normálních podmínek, takže tentokrát nic. Při pohledu na zablácenou strmou cestu, stoupající do kopce se ani nedivím. A tak těch úvodních 700 výškových metrů musíme pěkně po svých. Díky zdržení při pěším výstupu do Suketaru jsme rádi, když dojdeme navečer k malé chudé osadě Lal Kharka.

Několik následujících dní stezka překonává toky řek pomocí několika desítek mostů různé kvality – od bytelných ocelových až po hrubě otesanou kládu, porostlou hladkými mechy a položenou s velkou vírou v odvahu poutníkovu nad bouřícím kaňonem. Zajímavým a tak trochu nečekaným přírodním fenoménem cesty jsou nádherné vodopády, kterých je skutečně mnoho a svým zasazením do zeleného přítmí pralesa připomenou spíše putování Kostarikou, než v nejvyšších horách planety.

Pijavice, potvory slizké

Zvrat v počasí a v dalším postupu nastává dosažením poslední obývané vesnice na treku – Yamphudinu. Nedávné deště vážně poškodily původní trasu a tak musí náš průvodce improvizovat. A náhradní trasa rozhodně není nic pro slabé nátury. Cílem etapy sice zůstává stále vrcholek hory Lamite Bhanjyang (3520 m), ale přístup je skutečně drsný. Od rána prší, stezka a traversy ve strmých, trávou porostlých a náležitě kluzkých svazích jsou skutečně značně riskantní. Navíc se ke slovu hlásí pijavice. Je skutečně až k nevíře, kam všude se ty malé slizké potvory dostanou. V pohodě proniknout ke kůži vázáním na botě, nepozorovaně prolezou ponožkou a aniž by si toho člověk výrazněji všiml sají a sají. Sají tak dlouho, až se „přesají“ a jednoduše explodují vlastní přežraností. Díky enzymu hirudin, který zabraňuje srážení krve a který pijavice vypouštějí do rány se napadená kůže mění v jeden velký krvavý flek.

V průběhu treku Kanchenjunga musíme překonávat nespočet mostů, Nepál

Už vím, proč je tento trek jeden z nejtěžších

Rovněž další den není žádnou procházkou růžovým sadem a konečně chápu, proč se o tomto treku hovoří jako o jednom z nejtěžších na světě. Travers špičky hory Lamite Bhanjyang, který nedávný sesuv půdy připravil o značnou část své hmoty, byl jedním z nejhorších okamžiků na cestě. Více jak tisícimetrový, takřka kolmý úsek je nutno překonat velmi riskantním přechodem, kde jedinými jistícími prvky jsou obnažené pahýly kořenů stromů, které nestačila dravá síla přírody vzít s sebou do údolí. Adrenalin jako hrom, jediný chybný krok, jediné uklouznutí a… ahoj kamarádi. Pád do hlubin, navíc s těžkou krysou na zádech by zcela určitě nebyl schopen nikdo přežít. Nekonečnými traversy překonáváme boční doliny s desítkami potoků a říček. Mokro shora, mokro zdola. Cílem další desetihodinové anabáze je tábořiště Torontan. Večerní náladu pak večer trochu pozvedne pohled na první zaledněné velikány Himálají, kteří jsou již naštěstí doslova za humny.

Tři vysokohorská sedla

Pokud chceme dosáhnout severní trasy treku pod „Kanču“, musíme překonat celkem tři vysokohorská sedla. Jedná se pro nás o jisté vyvrcholení cesty a jako by to himálajští bohově věděli, věnují nám svou přízeň. Počasí sice není úplně ideální, ale po tom, co jsme zažili, je to hotový zázrak. Stezka je velmi dobře znatelná a mimo značného převýšení i pohodlná. Konečně, sice jen na chvíli, ale přece jen zahlédneme hlavní vrchol úchvatné Kangchenjungy. Ale také okolní velikáni nemají chybu, především gigantický trojlístek Talung, Kabru a Ratong nemá chybu. Prvním a nejvyšší sedlo nemá jméno (4720 m), ale další dvě na cestě Mirgin La (4675 m) a Sinion La (4660 m) jsou na tom lépe. Přestože jsme poměrně vysoko v horách a okolní hory v pohodě dosahují až šesti tisíc metrů, není to příliš vidět. Jedná se spíše o takovou tatranskou krajinu skal, luk a barevných lišejníků.

Zpět sevení trasou

Náš čas, vymezený na trek se již dávnou přehoupnul do druhé půle a pokud chceme stihnout letadlo z Kathmandu domů, musíme sebou setsakramentsky hodit. Severní trasa je o poznání snadnější než jižní větev a tak se sestupem vůbec nemažeme. Makáme od brzkého rána do pozdního večera a uznání nad naší rychlostí přichází dokonce i od místních lidí, což je skutečně vyznamenání (sami po horách totiž nechodí, ale spíše běhají). Nejdrsnějším dnem je den poslední, kdy musíme nejen vmáčknout dvě běžné etapy do jedné, ale ještě vystoupit znovu do obce Suketar, kde náš trek končí. Tvrdých 12 hodin chůze bylo skutečně na doraz, ale podařilo se. Nedostali jsme se sice do severního BC, kde je koncentrace velehorských krás údajně největší, ale i tak to byl zážitek, na který do smrti nezapomene nikdo z nás.

Praktické informace

Doprava: Letecky Kathmandu – Suketar, cena cca 100 dolarů, létá se pouze při příznivých podmínek velmi brzo ráno. Je to sice rychle, ale s velmi nejistým výsledkem. Doprava busem je možná běžnou linkou na trase KTM – Birathnagar – Taplejung.

Na treku není příliš možností. Pokud se pohybujeme po severním treku, tak je o to celkem postaráno (především prvních 4 – 5 etap). Pak už není nic. Jižní varianta má mnohem horší podmínky. Jen pár obchůdku s chudým, ale dostatečným sortimentem, ubytování skromné nebo spíše žádné. K dispozici je však dostatek dobrých tábořišť (placených extra, ale za pár peněz).

Podle toho kudy půjdete – stan, vaření… Jinak trekové vybavení

Taplejung