Nalezení správné zastávky odjezdu autobusu směr Zapotitlán není vůbec snadné. Dotyčný spoj totiž nejezdí z „autobusáku“, ale z jakési zapadlé ulice na druhém konci města Tehuacan.
Sierra Madre Oriental – Mexiko
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Dokonce policisté, prohánějící se městem na bicyklech, jsou z dotazu na adresu poněkud vyvedeni z konceptu. Díky vysílačkám však rychle řeší situaci a tak v doprovodu usměvavých strážců v pořádku nacházíme zelený kostitřas, držící pohromadě snad jen díky mnohokrát provedenému nátěru.
Nápad navštívit zajímavou oblast pohoří Sierra Madre Oriental (oblast Valle de Tehuacan), padl v okamžiku, kdy nás „Hvězdná hora“ – Orizaba, nejvyšší to špička Mexika k sobě nepustila. Vytrvalé sněžení, nulová viditelnost a zima nesmírná vyhnala naší malou skupinku z výše cca 5000 m, kde jsme čekali na „lepší zítřky“. Ty, jak to ostatně známe z naší nedávné minulosti, jaksi nepřišly a tak následoval útěk do tepla a do sucha. A oblast kaktusových hor v blízkosti vesnice Zapotitlan de Salinas teplá a suchá skutečně byla.
Rozhrkaný bus plný usměvavých a nesmírně zvědavých Mexičanů nás po hodině jízdy vyhazuje u brány velké botanické zahrady (Jardin Botanico), umístěné v údolí obklopeném horami, které se kaktusy doslova ježí. Třebaže se o tomto místě moc neví, jedná se o lokalitu zcela mimořádného významu. Již v r. 1998 byla celá oblast pod záštitou UNESCO vyhlášena za biosferickou rezervaci (La Reserva de la Biosfera Tehuacán-Cuicatlán). Na ploše 490 107 ha najdeme nejen největší koncentraci kaktusů na světě (údajně 300 druhů), ale také jinde nevídané horské scenérie. Prohlídka samotné rezervace je pěkná a jistě poučná, ale zajímavé a vizuálně atraktivní trnité poklady leží ve volné přírodě všude okolo. Hory, dosahující výšky kolem 2900 m, jsou doslova posety statnými kaktusy Neobuxbaumia tetetzo, které v podobě vzorně seřazených telegrafních sloupů zaujímají největší plochy hor. Tyto kaktusy, jejichž výška může být i 15 metrů jsou nápadné takřka pravidelnými rozestupy mezi sebou a působící dojmem vzorně vysázeného lesa. Původ symetričnosti je však zcela prozaický – boj o přežití. Prostor rozvětvení kořenů je přesně vymezen možnostmi k získání zde tolik vzácné vody. O mnoho pozadu nezůstávají další obří kaktusy Cephalocereus hoppenstedtii s nápadně dlouhými „fousy“. Ve vyprahlé krajině působí nesmírně dekorativně další zástupci zdejší flory – žlutě kvetoucí „megakoule“ echinokaktusů, které zde mají zajímavé pojmenování – La silla de la suegra, což znamená něco jako Židle pro tchýni. Při pohledu na obrovské a velmi ostré trny bych tedy rozhodně mexickou tchýni být nechtěl.Celou tu všelijak chlupatou, trnitou a značně pichlavou krásu doplňují solitérní palmy yuky, agáve (např. poněkud bizarně obtloustlá Beaucarnea gracilis) a množství keřů.
Nedaleko samotné zahrady objevuji tajemně se tvářící kaňon, vyhloubený snad přívalovými dešti v měkkých bělostných píscích. Po vzoru indiánského zvěda sledují stopy koňských kopyt a vydávám se do nitra hor. Suché vádí se všelijak kroutí a láká ke stále hlubšímu ponoru do nitra kaktusového království. nezbývá než žasnout nad úchvatnými scenériemi kolmých srázů, nad nimiž jako zelené vykřičníky balancují další a další prsty velkých kaktusů. Nejistota správného vymotání se z labyrintu soutěsek vrcholí v okamžiku, kdy se vydávám do jednoho z bočních kaňonů. Stále užší a strmě stoupající koryto je vyplněno hustými keři a prodrat se bariérou trní je útrpně bolestnou anabází. Ale konec dobrý, vše dobré. Po dvou hodinách mámivého bloudění v útrobách kaktusových hor je zde opět otevřený terén a tak nalezení správné cesty zpět již není problém.
Potřebné vybavení
Přístup na začátek
Autobusem
Základní trasa
Další možnosti túr v okolí
Výstup na třetí nejvyšší bod Mexika – Iztaccihuatl
