Jordan trail: napříč zemí beduínů

Večer usínám s obrovskou žízní. Jazyk se mi lepí takovým způsobem na patro, že už si ani nepovídáme, jen na sebe se Sarah mlčky koukáme a snažíme se posunout hodinové ručičky o pár hodin dál, kdy se dostaneme ke zdroji vody. Mezitím nás ale ještě čeká noc plná halucinací a snů o koupání se v řece, nekonečných šumivých vodopádech a sklenici plné ledové vody. Balím se do spacáku, protože noc bude chladná. Aspoň že na nás chvilku nebude prát to pouštní slunce.

Jordan trail

Ani my jsme toho o Jordánsku moc nevěděly, tedy kromě toho, že je tu pořádné vedro, což byl důvod, proč jsme se chtěly vydat právě sem. Půl roku jsme s  americkou parťačkou Sarah strávily lezením po horách v nepálském Himálaji a nyní bylo načase se trochu ohřát. Rozhodli jsme se vydat na 675 km dlouhý trail, který začíná na severu u syrských hranic, vede přes písečně-skalnatou poušť napříč celým Jordánskem a končí až na jihu u Rudého moře. Nemáme moc času cokoliv plánovat, a hlavně to ani jednu z nás nebaví. Jen tedy rozhodíme sítě a bereme do party brazilského kamaráda Marcuse.

V zemi beduínů

Pozdě odpoledne opouštíme počáteční místo trailu Um Qais a míříme do vyprahlých hor. Už se značně stmívá a přítomnost lidí vnímáme jen podle hlasitého štěkotu pasteveckých psů. Za chvíli už cítíme jejich blížící se přítomnost a Marcus dokonce i pevný stisk na hýždích. Nutí nás zrychlit. Nechtěný adrenalin způsobuje, že místo noční procházky dáváme zbaběle přednost ustlání si na prvním možném místě.

Ani by nevadilo, že se ráno probouzíme ve vyprahlém korytu řeky, jelikož tu už několik měsíců nepršelo. Tedy za předpokladu, kdyby nás nevzbudila bouřka a obrovské kapky vody vpíjející se do našich spacáků. Zběsile začneme vytahovat tarpy a chránit poslední zbytky suchých věcí. Já to vzdávám a Sarah asi pět minut po mně. Ani jedna neumíme tarp postavit. Milujeme spaní pod širákem a nikdy nebyl potřeba. Já se snažím tuto tragédii zachránit a během pár sekund přelouskávám dvacetiminutové video na youtube. Po půl hodině nezdaru ležím vítězoslavně celá zablácená v přístřešku, který se zdaleka nedá nazývat reprezentativní. Venku už neprší. Vykouknout ze stanu mě donutí až zvuk píšťalky. Beduíni, pro které jsme poslední hodinu představovali zdroj zábavy, nám přišli uvařit oslazený mátový čaj. Za to představení jsme si ho rozhodně zasloužili. 

Není nad místní

Jordan trail je poměrně nová stezka, a přestože většina trailu vede  ovčími stezkami, úzkými wádí, jak místní říkají hlubokým zvlněným kaňonům, nebo pouštními dunami, musí člověk hodně improvizovat. Stezka, zejména na začátku, občas vypadá, jako by nějaký ministerský úředník od stolu propojil pár vesnic rovnou čarou, a tak přelézáme různé zídky, ostnaté dráty nebo putujeme po silnici.  Výhodou je, že se dostáváme na místa, kde by nás nikdo nečekal. Zejména místní. Někteří, po nás hází kelímky s džusem a jiní zastavují, že určitě máme hlad. A co by to teprve bylo za návštěvu Blízkého východu, kdybychom nedostali pozvání na svatbu. Několikrát i na tu vlastní. S díky odmítáme všechny nabídky.

Ze stezky odbočujeme za celou dobu jen jednou, a to kvůli bodu v mapě, který slibuje pivovar. V této muslimsky orientované zemi je to něco nečekaného! V těch děsných pařácích si nepřejeme nic jiného něž zchladit neutuchající žízeň orosenou sklenicí tohoto lahodného moku. Zamačkáváme slzu, když zjišťujeme, že pivovar je dnes pro veřejnost zavřený. Nechceme to ale vzdávat a snažíme se je přemluvit na jedno na stojáka. V tom se dozvídáme, že uzavřená společnost jsou vojáci, kteří se rádi podělí o pivo i o nejednu historku. Hledat večer ubytování už nezvládáme, a tak si steleme rovnou v pivovaru.

Vagabundi u moře

Co by to bylo za návštěvu Jordánska, kdybychom se po vzoru všech západních i východních turistů neošplouchli v Mrtvém moři. Trail vede kousek od jeho pobřeží. Cestou, kterou potřebujeme, nejezdí žádná auta, a tak se nám až po pár desítkách minut daří stopnout turistický autobus plný křesťanských Američanů. Fasujeme láhev vody a po 30minutové přednášce o Mojžíšovi vystupujeme uprostřed rezortového pekla, přes které tohle nejníže položené odkryté místo světa není ani vidět. Na pláž se dá dojít pouze přes recepci pětihvězdičkových řetězců, které za to chtějí tučnou provizi. Vystupujeme před jedním z nejluxusnějších hotelů v okolí, do kterého má shodou okolností Sarah kartičku s kreditem, který poctivě sbírala, když cestovala za prací. Bez ostychu vstupujeme do haly. Ostraha se na nás dívá dost z patra. Ani se nedivím. Jediné oblečení, co máme, je to na sobě, a to je spíše takové malé propocené fotoalbum všech našich zážitků za posledních 7 dní. Paní na recepci svůj udivený pohled ještě prohloubí, když zjistí, že tihle vagabundi na tu noc v hotelu opravdu mají, a že v rámci jejich titanového členství by měla pokoj upgradovat do prezidentského apartmá. Nebráníme se.

Voda nad zlato

Řekla bych, že dny na poušti utíkají jako voda. Voda je ale jedna z mála komodit, která tu není. Žádná. Na poušti jsme se ji naučili hledat v malých zelených oázách, které září na hony daleko. Je pravda, že v hledání nám dost pomáhají GPS souřadnice uváděné v naší offline navigaci FarOut. V hlubokých wádí je pak potřeba sledovat značky, kterými nomádi sdílejí informace o zdroji této životně důležité tekutiny. Jejich nalezení vyžaduje značnou dávku trpělivosti a pak velkou lopatu na vykopání dostatečně hluboké díry. My ale stejně nejvíc spoléháme na přilehlé vesničky, na které skoro každý den narážíme.

Petra – novodobý div světa

Jednou z nejhezčích částí celé stezky je pasáž z horské vesničky Dana. Cesta vede hlubokými wádí, hned v jednom z prvních se klikatí malá říčka. Nejdřív se ji snažíme přeskakovat, ale po několika hodinách to vzdáváme a užíváme si nezvyklého chladivého pocitu mokrých bot. Jakmile jsme vylezli z kaňonů protkaných palmami, čekali na nás spektakulární výhledy na pouštní krajinu. Po 80 km a čtyřech dnech putování tato sekce trailu končí vstupem do skalního města Malé Petry. Otvírá se před námi perla skalního inženýrství, skvostu biblického významu a neskutečně nádherného novodobého divu světa.

S rostoucím zájmem o tento trek roste i zájem místních si přivydělat. Přesto, že všude jinde by se lidé pro vás rozdali, tady se očekává postup zcela opačný, tedy že se rozdáte vy pro ně. Když si usteleme na hranicích národního parku v Daně, okamžitě nás budí běsnící strážci parku, že tady nemáme co dělat, a pod výhružkou vězení se domáhají pokuty. My ale víme, že jsme nic neporušili. Jen se pousměju a po vzoru domácích nabízím ze slušnosti pozvání na čaj, že ostatní probereme později. Strážce to tak rozněžní, že řešit už nic nepotřebuje, jen mi popřeje dobrou noc a pozve nás na ranní snídani k němu do stanu. Tady totiž platí jen jedno pravidlo „Pozvání na čaj vše vyřeší.“

Wadi rum

Navigace ukazuje rovnou čáru pro příštích 60 km. Duny rudého písku se opírají o skalní útvary barevného pískovce a jejich barvy ještě zesilují se západem slunce. Příštích několik dní strávíme v této měsíční krajině, kterou znám jen ze sci-fi filmů o postapokalyptických světech. V hlubokém písku se boříme po kotníky a písek z bot už ani nevysypáváme. Vnímáme jen projíždějící džípy s turisty, které kolem nás prvních pár kilometrů sviští jeden za druhým a snaží se dostat k nejvyšší hoře Jordánska, Džabal Umm ad-Dámí (1 854 m n. m.)

Kvůli těm úsměvům

Bez velbloudů by to nebyla ta správná poušť. A taky bez vedra, vody, jídla, vlků, psů, škorpiónů a nocí prospaných pod širákem. Tento trail nebyl taková pohodička, jak jsme čekaly. I tak mě na celém tom dobrodružství nejvíc dostala pohostinnost místních a jejich bezmezná radost z každého prohozeného slova. Ne nadarmo část treku z Dany do Petry patří mezi pět nejlepších treků na světě. Sem se musím ještě vrátit.

Umm Qais

Akaba

• Trek ve Wádí Hasa