Hřebenovka na ostrově Madeira: z Pico do Arieiro přes Pico Ruivo do údolí Curral das Freiras

Kolem vesničky Machico

Machico je údajně nejstarší osadou na ostrově, leží v přirozeně chráněné zátoce v údolí vyhloubeném stejnojmennou řekou. Nádherně upravené městečko je od Funchalu vzdálené asi 30km, přesto to sem autobusem trvá asi hodinu a 15 minut. Vystupujeme před dlouhým (starým) tunelem do Canical.

Než se vydáme na sever, jdeme se podívat na vyhlídku z kopce Pico do Facho. Otvírá se parádní pohled na Machico, zátoku a mezinárodní letiště. Koukáme na letadla, jak startují z té krátké dráhy, která je z půlky postavena nad mořem na obrovských pylonech. První část výletu jsme šli podél levády do Canical. Jsme poprvé na venkově a koukáme na nekonečná terasovitá políčka vyplňující celé údolí Ribeira Seca.

Levádu ale záhy opouštíme a směřujeme do vcelku jasně viditelného sedla Boca do Risco. Hodinku stoupáme víceméně pustou přírodou po vyšlapané skalnaté stezce. Domky a políčka pomalu mizí za prohořelým borovým lesem. Když dorazíme do sedla, je počasí v jedné ze svých dnešních četných krizí. Pokračujeme v podstatě po vrstevnici stezkou vytesanou do útesů nad bouřícím mořem.

Protože jsme na severu, většinou se prodíráme hustou vlhkomilnou vegetací (kapradiny, přesličky) a ostružiním (ostružiny zrovna zrají a jsou tady naprosto vynikající). To se však několikrát změní a v jednom úseku naopak postupujeme po téměř holých skalách porostlých hlavně sukulenty, kde se cestička jen sype do hluboké propasti. Občas vykoukne i sluníčko, není to ale úplně ono. Stezka vede 300-400m nad mořem a prakticky pořád se otvírají kouzelné výhledy na pobřežní útesy. Turistů jsme tady potkali jen několik za celý den.

Po pár hodinách „útesovky“ jsme dorazili do vesnice Porto da Cruz, která leží v zátoce pod majestátní stolovou horou Eagle Rock (590 m n.m.). Další úžasné pohledy. Tady je i jedna z nejhezčích přírodních pláží, jaké jsme na Madeiře viděli. Krásný, středně náročný výlet zakončujeme po 6 hodinách nástupem na autobus zpět do Funchalu. Projíždíme opět Machicem a nechápavě kroutíme hlavami nad nádhernými domy vystavěných v tak složitém terénu.

„Hřebenovka“ Pico do Arieiro – Pico Ruivo – Curral das Freiras

Teď se vám pokusím přiblížit vysokohorský trek ze třetí nejvyšší hory Pico do Arieiro (1818 m n.m.) přes druhý nejvyšší vrchol Pico das Torres (1851 m n.m.) na nejvyšší horu Madeiry Pico Ruivo (1862 m n.m.). To samozřejmě není konečná, sem silnice naštěstí nevede, tudíž na závěr výletu na nás ještě čekal „sestup“ do údolí Curral das Freiras (místo tradiční cesty do sedla Encumeada). Nádherné výhledy pokládám skoro za samozřejmost, ale všechna ta různorodá prostředí, do jakých jsme se při této téměř 20 kilometrové túře podívali, to bylo úžasné.

Asi největším problémem je to, jak se vlastně dostat na výchozí bod túry, na Pico do Arieiro. Pokud totiž nemáte v týmu člověka, který by vás podporoval z týlu autem, je to trošku oříšek. Při plánování doma v Brně jsem nevymyslel nic lepšího, než si prostě zaplatit taxíka někde ve Funchalu (nebo na Monte). To by určitě nebyl problém, ale těžko říct, co by to stálo. Nám se ale naskytla docela ojedinělá příležitost, jak se tam dopravit prakticky zadarmo. Snail Travel nám jako kompenzaci za posunutý let o několik dní nabídl celodenní organizovaný výlet dle vlastního výběru. A toho jsem se chytil.

Místo okružní jízdy po východní Madeiře jsme se prostě jen nechali vyvést na Pico do Arieiro, kde jsme se s naší delegátkou rozloučili a pokračovali dál na vlastní pěst.  Všechno klaplo a v 10:30 jsme byli připraveni na startu. Je to tady docela hodně komerční, jeden autobus za druhým vyklápí skupinky turistů, ale na trek se jich vydá už jen menší část. Přesto mezi Pico do Arieiro a Pico Ruivo rozhodně sami nepůjdete. Většinou to není nepříjemné, přesto bylo několik kritických míst. Nikde jinde jsme tolik turistů už nepotkali, snad jen kolem levády z Ribeiro Frio jsme museli párkrát uhýbat skupinkám Francouzů a Němců. Zbytek cesty z Pico Ruivo do Curral das Freiras (10km) jsme nepotkali ani človíčka. Fakt je, že jsme tam byli dost pozdě.

Mraky ležely jako obvykle v 800 m n.m., takže nahoře bylo slunečno, neuvěřitelná viditelnost a údolí byla zakryta fotogenickou bílou peřinou. Teprve tady si uvědomíte, jak je ostrov vlastně malý. Už při prvním pohledu na stezku sestupující z vrcholu někam do údolí bylo docela zřejmé, že žádná hřebenovka se asi dnes konat nebude.

Stezka možná není to správné slovo, protože téměř celý úsek mezi hlavními vrcholy (8km) je docela udržovaný chodník. Snad jen výstup a sestup na Pico das Torres (2-3 km) je divoký. Vítr zdejší červeno-šedé vulkanické skály rozhodně nešetří, přesto i tady sem tam něco docela hezky kvete. Zejména endemické madeirské hadince jsou už zdálky nápadné svými velkými fialovými květy. První část treku (2km) víceméně pořád klesáme dohromady o dobrých 250 výškových metrů do sedla pod Pico do Gato. Krajina je zatím stejná, ostrá sopečná skaliska, sem tam nějaká ta bylina, tráva nebo lišejník. V sedle se to ale pomalu začínat měnit.

Objevuje se kleč a skály jsou čím dál víc porostlé. Krátký mokrý tunel pod Pico do Gato se dá zvládnout i bez baterky. Na druhé straně nás čekala první velká změna. Jako kdybysme sestoupili do tropického skleníku. Okamžitě schováváme bundy, vítr ustal, teplota se zvýšila aspoň o 10 stupňů a cesta je tak zarostlá, že se prakticky pořád musíme prodírat vysokánskými keři a bylinami. Naštěstí bez ostnů. Všechno tady kvete, voní a hmyz bzučí, no úžasné.

Tady nás ale čekalo nemilé překvapení. Tunelová cesta pod Pico das Torres je definitivně uzavřená, zarostlá a na druhé straně (zjišťujeme o pár hodin později) zamčená na petlici za železnými vraty. Tato varianta zkracuje cestu skoro o 3km a hlavně vynechává vrchol Pico das Torres. Nedá se nic dělat, musíme to zvládnout přes sedlo.

Začínáme pomalu stoupat. Nejdřív cik-cak v džungli z jakýchsi vysokých kapradin a pak…pak musíme zvládnout asi 1000 (přeháním) schodů vytesaných do kolmých skal. Zábradlí je většinou už rozbité, na jednu stranu skála, na druhou propast, zrovna jak na potvoru davy turistů z obou stran. Nepříjemné, nepříjemné. Proděláváme krizi. Katka se necítí nejlíp, ale pomaličku-polehoučku se blížíme k vrcholku. Ve stresu jsem tu parádu úplně zapomněl vyfotit. V sedle pod štítem Pico das Torres s pěkným výhledem na Pico Ruivo si dáváme oběd, chvíli regenerujeme a v podstatně lepší náladě pokračujeme dál. Máme už docela špatný čas, je už 13:00 a jsme tak ve třetině cesty…

Protože jsme vystoupali zase do 1800 metrů a skály tady nejsou chráněny před větrem, objevují se zase červeně zářící pustiny. Čeká nás další sestup (200 výškových metrů) do údolí, kde se k nám zleva připojuje zavřená tunelová cesta. Poslední úsek/výstup na Pico Ruivo prochází nejprve vzrostlým borovým lesem, který postupně přechází v kleč. Tady už žádné krkolomné výstupy naštěstí nejsou. V 15:00 jsme u chaty pod Pico Ruivo.

Katka si dává pauzu a já se jdu rychle podívat na nejvyšší vrchol Madeiry. Teprve tady se otvírá ničím nestíněný pohled na všechny světové strany. Díky mrakům ale není vidět ani moře ani města na pobřeží. Perfektně je vidět, jak pásma mraků ze severu naráží na hřeben centrálního masívu, jak se mraky rozbíjejí a vypařují. Jen občas se některému podaří překulit, ale i tak jen na chvilku. Autobusy jezdí z Curral das Freiras až do 23:00 a to přece musíme stihnout. Opouštíme poslední turisty, kteří se z Pico Ruivo buď vrací zpět nebo pokračují k silnici do Achada do Teixeira a zahajujeme setup.

Sestup „fantasy world“

Po upravené stezce ani památky, bujná vegetace cestičku téměř pohltila, i tak nelze zabloudit, protože všude jinde je to ještě horší. Postupně se dostáváme do pásma vavřínových třetihorních pralesů (laurissilva). To ale ještě nic není. Po krátkém výstupu se přehoupneme z jižní strany na severní, kde se zachytávájí mraky a kde je tím pádem 100% vlhkost. Ne, to neprší, to jen vysrážené mraky neustále zavlažují zdejší „fantasy world“.

Pokroucené větve vavřínového pralesa jsou porostlé až půlmetrovými mechy a lišejníky, bohatý kapradinový podrost je zpestřen o právě kvetoucí madeirské orchideje, mlha, sluneční paprsky deroucí se skrz…asi nejkrásnější úsek cesty, protože toto nemáte moc šancí vidět někde jinde.Cesta se vlní nahoru a dolů, ale pořád se držíme v nadmořské výšce kolem 1500 m. Jdeme přesně podle průvodce, takže první odbočku dolů do Curral das Freiras míjíme a pokračujeme ještě asi třičtvrtě hodiny po hřebeni. Je to sice zacházka, ale stojí to za to.

Po třech hodinách konečně přicházíme do sedla Boca das Torrinhas (1440 m n.m.), kde je křižovatka několika cest. Dál do Encumeady, napravo dolů k severnímu pobřeží a taky naše cestička nalevo, do Údolí jeptišek, jak se mu v překladu říká, kde musíme chytit autobus do Funchalu. Teprve tady zahajujeme ostrý sestup. Taky to není žádný med, ale jde to o něco rychleji než do kopce. Vavřínový les přechází o několik set metrů níže v ohořelý eukalyptový, který nakonec mizí taky a závěrečných 200 výškových metrů sestupujeme mezi terasovitými políčky. Vesnice už je na dohled.

Nutností je v létě a na ledovci opalovací krém a sluneční brýle.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

BuĎ vlastním autem , anebo taxíkem.

Přechod Madeiry ze západu na východ