Greater Patagonia Trail

Žádný maják jako na Te Araroa, monumenty jako na terminálech treků v USA nebo jen rezavý rozcestník jako na SNP. Na začátku jihoamerického Greater Patagonian Trailu, resp. GPT, stojíme před černou kovovou bránou s ostnatým drátem a nevíme jak dál. Zkouším se vracet, odbočit k potoku, ale navigace vždy ukazuje na cestu za překážkou, kterou s Annou, mou manželkou, určitě nepřeskočíme. Jak máme ujít 3 000 km, když nám hned na začátku v cestě stojí plot?

První (skoro)přechod v jedné sezoně

Po chvíli sem přijíždí auto a vystupuje z něj urostlý chlapík. Rychle k němu přibíhám a konverzaci začínám otázkou: „Mluvíte anglicky?“ Chyba. Náš rozhovor končí dříve, než začal a za bránu jít nemůžeme. Brzy se na cestě objevuje další auto a namísto otázek vrážím chlápkovi do rukou připravený papírek s vysvětlením španělsky, co děláme a proč mu chceme projít po zahradě. „El Chalten?“ podívá se na mě se zvednutým obočím, a já na chvíli lituji, že jsem tam nenapsal nějaké bližší město než to na druhém konci trasy, 3 000 km odsud. „OK!“ Nečekaně prohlásí a otevírá nám bránu dálkovým ovladačem.

Už v tomto okamžiku jsme tušili, že GPT bude jiná než ostatní thru-hiky. Faktem je, že GPT není oficiální trail, ale projekt nadšeného turisty Jana Dudecka, který se do Patagonie vrací již více než deset let, aby mapoval její různé kouty. Poprvé svou síť tras publikoval v roce 2013 a později ji v roce 2016 rozšířil do současných rozměrů, sahajících od chilského hlavního města Santiaga po vesničku El Chalten pod známou skálou Fitz Roy.

Špatná cesta!

„Camino mal!“, v překladu špatná cesta, byla nejčastější odpověď od místních, když zjistili, kudy jdeme. A měli pravdu, i když ne vždy. Nečekejte žádné turistické značení a místy ani žádné chodníky. Také si o vás domácí budou častěji myslet, že hledáte cenné kovy na případnou těžbu, než že jste na nějaké túře. To odráží i množství turistů. Vůbec první jsme potkali po 800 km na trase, a pokud nepočítám těch pár turisticky oblíbených destinací, viděli jsme jich tak deset. Většinu oblastí, kterými trail prochází, nenajdete na žádných turistických mapách, proto jedinou možností navigace je turistická GPS s nahranými trasami přímo od tvůrce. Ten každý rok pravidelně sbírá od všech zúčastněných nahrané soubory a informace a vydává nové aktualizace. K tomu jen poznámka na okraj – GPT najdete i na mapách Mapy.cz. Je to však jedna z prvních verzí trasy, kterou někdo ukradl, a z větší části se už s novými verzemi neshoduje. Nedoporučuji to riskovat.

Neumíme španělsky

„RUTA! RUTA! RUTAAA!“ Řval na nás zavalitý náčelník policejní stanice a já jsem až v tom momentě pochopil, že chce, abych mu ukázal cestu, kudy chceme jít. Tužkou už stihl udělat na mapě díru v místě, kde je policejní stanice. Mapa vypadala, jako by ji nakreslilo dvouleté děcko a všech pět vyznačených cest na ní vedlo do Argentiny. My však pokračujeme dále podél hranice, a tak jsem mu ukázal na díru v mapě a pokračoval od ní dolů na stěnu, mimo mapu. Pár vteřin to vypadalo, že nás zastřelí, ale nakonec nás pustil dál. Pokud byste se podobným situacím chtěli vyhnout, alespoň bazální znalost španělského jazyka je zde nutností.

Bude se vám hodit i prvních 600 km při setkání s kovboji, takzvanými Arieros, kteří jsou prakticky jedinými lidmi, na které v této části trailu narazíte. Většinou usměvaví, zvědaví, a hlavně s dokonalou znalostí svého revíru. Na pastviny vyrážejí s dobytkem brzy na jaře a scházejí po sezóně na podzim. Jsou to právě jejich chodníky, které formují většinu ze severních částí GPT. Opatrnost je však na místě večer, když se ve svých chatkách věnují zejména alkoholu, ale také v momentě, kdy vás pozvou na polední barbeque. Hluboko v Andách chladničky příliš nefrčí, a tak maso zavěšují jen tak ze stromů v síťkách proti hmyzu. Nic pro žaludek průměrného Evropana. Tomu v této oblasti může uškodit i voda. Dobytek, živý či mrtvý, zde najdete i v nadmořské výšce 3300 nad mořem, což je nejvyšší bod GPT. Úprava vody je zde nutností.

Rozmanitost trailu

Situace se mění s přibývajícími kilometry směrem na jih. Zemi sice stále dominují masivní sopky a díky přibývajícím srážkám polopoušť střídá les. A ne jakýkoliv. Valdivijský deštný prales je jedno z nejúchvatnějších míst celé trasy. Obrovské stromy a husté bambusové porosty si budete užívat až do momentu, kdy chodník skončí. I krátké úseky, které je nutné projít přímo buší, dokážou pořádně okořenit den.

V nejtěžších místech je třeba počítat s maximální rychlostí 200 m za hodinu či dva kilometry za den. Nemění se však jen obraz krajiny, ale i lidé. Kovboje zde nahrazuje původní kmen Mapuche. Většina lidí z tohoto kmene je k cizincům nedůvěřivá. Netřeba se divit, v minulosti byly roky pronásledováni přistěhovalci, v některých částech dokonce lovení za odměnu. Proto je k nim třeba přistupovat co nejcitlivěji a v případě špatné atmosféry se raději pobrat dále. Mapuche, na rozdíl od Arieros, žijí ve svých chatrčích s celou rodinou. Zatímco se muži starají o dobytek, ženy pečují o domácnost, připravují sýr či chleba a často jsou ochotny tyto produkty i prodat. Na trase jsme neměli lepšího jídla než špagety s olivovým olejem a čerstvým kozím sýrem. Obměnit jinak fádní turistický jídelníček mohou také vejce, a pokud máte čas i celá koza, kterou vám pomohou i připravit.

Doplňování zásob na trase je náročné a záleží jen na vás, jak moc se chcete uskromnit. V malých vesničkách uprostřed And někdy nakoupíte jen tuňáka v konzervě, mouku a čajové sušenky. Čím menší vesnice, tím je jídlo dražší. V těch nejzapadlejších koutech zaplatíte i třikrát více než v supermarketu, ale cesta do něj v některých případech trvá i 4–7 dní. Autobusové zastávky s vytápěním nepoukazují jen na povětrnostní podmínky v Patagonii, ale i na přesnost místní hromadné dopravy. Jak jsme se přesvědčili na vlastní kůži, ani to, že s vámi na autobus čeká někdo domácí, neznamená, že jede.

„GPT odměňuje skromných a ponižuje hrdých.“

Jan Dudeck

Skoro v cíli

V nejjižnějších částech trailu sopky střídají ledovce. Třešničkou na dortu je ten největší z nich – Jihopatagonské ledovcové pole. Je světově druhým největším extrapolárním ledovcovým polem po Národním parku Kluane v Kanadě. Výhled na něj z Paso del Viento byl pro nás jedním z největších zážitků a možná nejlepší výhled v živote vůbec. Počasí v téhle části treku je ještě o něco proměnlivější a doplňuje atmosféru zdánlivě nedobytné země, kde přežijí jen nejsilnější. Důkazem nám byla hlavně sekce s názvem „Ruta de los Pioneros“, v překladu Trasa pionýrů. Ta spojovala města Cochrane a Villa O’Higgins dávno předtím, než v roce 2006 dokončili hlavní tah, známý jako Carretera Austral. V nejdelší 200 km dlouhé sekci je potřeba překonat vysoká sedla, několik brodů ledovcových řek a husté lesy s jen náznakem málo používaného chodníku. Tady, uprostřed ničeho, v malých chatrčích nadále žijí potomci původních pionýrů, kteří sem kdysi přišli hledat lepší život. Po většinu roku osaměle žijící jsou rádi za každou návštěvu, i když zrovna nemluví španělsky.

„GPT odměňuje skromných a ponižuje hrdých,“ rád prohlašuje její tvůrce Jan Dudeck. Po 2 660 km na trailu s ním mohu souhlasit. Byli jsme už asi příliš pyšní, když jsme překročili poslední sedlo, které nás mohlo zastavit a před námi už bylo „jen“ 450 km lehčího terénu, a tak se objevila korona. Náš sen o prvním světovém přechodě GPT v jedné sezóně se ve vteřině rozplynul a my jsme rádi, že můžeme být opět doma a trail na „toho pravého“ stále čeká. Zkusíte to?

STATISTIKA THRU-HIKU

• Dní celkově: 112
• Dní chůze: 95
• Vzdálenost: 2 662,4 km
• Průměrná vzdálenost denně (celkově): 23,8 km
• Průměrná vzdálenost denně (bez dní volna): 28 km
• Celkem nastoupáno: 100 061 m
• Celkem naklesáno: 98 934 m
• Průměrné stoupání denně: 1 053,3 m
• Čas chůze: 996,5 hod / 41,5 dne
• Průměrná doba chůze na den: 10,5 h
• Průměrná rychlost: 2,7 km / h
• Nejdelší den: 15 hod, 1 min, 14 sek
• Největší vzdálenost za den: 42,9km
• Největší stoupání za den: 2 054 m
• Ostatní: 278 konzerv tuňáka a 760 tyčinek (společně), 3 páry tenisek (každý), 6 287 fotografií a celkově 1,3 TB souborů