Ferratový okruh v srdci Dolomit s výstupem na Marmoladu

Předposlední srpnové pondělí 2019 jsme se synem Oldřichem vyrazili směrem k centrálním Dolomitům. V plánu jsme měli 105 kilometrů dlouhý hřebenový okruh protkaný ferratami včetně výstupu na nejvyšší horu Dolomit Marmoladu.

Ve snaze využít sucha před hrozící bouří k malé rozcvičce jsme před Lienzem odbočili k Dolomitenhütte. Piccola, Lazers a Panorama Klettersteig jsou hřiště klasifikace C až D. Panorama je hřebenový projekt s nádhernými výhledy. Těch jsme si moc neužili. Stáhly se mraky a v půlce jsme utekli. Začalo pršet. Déšť vydržel až do sedla Pordoi, kde jsme přespali v autě.

První den na Piz Boè

Využili jsme slunečné ráno, zhltli snídani, sbalili batohy a vyrazili. Pod Cesare Piazzetta (C/D) jsme dorazili jako druhá dvojka. Mladí Češi vypadali váhavě. Opět se sbíraly mraky a váhat nebylo nad čím. Vklouzli jsme do sedáků, zeptali se, zda můžeme, a začali ukrajovat první metry.

Dle průvodců je to jedna z nejtechničtějších ferrat našeho okruhu. Vzdušná klasika na svém místě. Bez ní by se danou linií vyškrábali jenom horolezci. Na vrcholu Piz Boè nás přivítal mrak upouštějící ze své vlhkosti. Než jsme svlažili hrdla točenými weissbiery, dorazili i mladíci. Měl jsem o ně trochu strach, skála začala dost vlhnout.

Jako logické pokračování na Passo Sella se nabízí Meisules vedoucí z Piz Selva. Nádherná ferrata vytvořená v roce 1912 oddílem Pössneck z DÖAV. Vylezli jsme ji v roce 2015. Bylo tam tolik lidí, že jsme se teď báli jít v protisměru. Chtělo to počkat, až bude klid, a pustit se dolů. Sejít údolím Lasties a vyškrábat se kolem silnice na sedlo byla vyloženě pakárna.

Na noc jsme zamířili na Langkofelhütte. Byla to špatná volba. Pokoj v pohodě, ale ta strava. Večeře nic moc a na snídani dvě housky s marmeládou a hrnkem kafe. Za dolomitské ceny to člověku trochu rozhodí sandál.

Den druhý – Plattkofel a cesta na Tierser Alpl refuge

Pošmourné ráno jsem Oldovi zpestřil malou rozcvičkou. Zapomněl jsem na chatě cepínohůlku. Zaběhl pro ni a dohonil mě před nástupem do ferraty Oscara Schustera (B/C) vedoucí na Sasso Piatto. Začalo poprchávat, ale to nás nemohlo odradit. V horní pasáži ji chrání Panenka Maria usazená ve skalním výklenku. Ta nás určitě hlídala a vrcholu bičovaného vichrem jsme dosáhli bez větších problémů.

Cesta na Tierser Alpl refuge byla nejjednodušším úsekem celého výletu. Tomu odpovídali davy hrnoucí se od Passo Sella. Kvůli hrozící bouřce jsme nechtěli jít dál. Nad chatou je krásná hřebenovka Maxmiliansteig (B), kterou jsme vyplnili zbytek odpoledne.

Tierser Alpl je soukromá chata. Ceny vysoké a neplatí slevy pro členy alpských spolků. Ale nestěžuji si. Nemám rád, když mě někdo okrádá a tady jsem ten pocit neměl. Slušný pokoj, teplá sprcha v ceně, kvalitní večeře a bohatý bufet na snídani. A nikomu nevadilo, když jsme si po vzoru Italů promázli lepeňáky na oběd.

Den třetí – Rosegarten

Ráno nás přivítalo rozesmáté slunce na vymetené obloze. Ocitli jsme se ve ferratovém ráji. S plnými břichy se krásně šlapalo na hřeben všelikých Molignonů. Vede přes něj Laurenzisteig. Klasifikována je C/D, ale nejedná se o cestu technicky srovnatelnou s těmi na Piz Boè nebo Piz Selva.

Zkratka po vrstevnici nás dovedla k další lahůdce. Ferrata přes Catmaccio d’Antermoia (A/B) je vstupenkou do růžové zahrady Rosengarten. Nenáročná, ale impozantní. Klasický přechod s nádhernými výhledy. Rifugio Passo Principe vrostlá pod skalní stěnu vypadala shora i přes obležení davy turistů přímo romanticky. Mýdlová bublina zblízka praskla a raději jsme běželi vstříc jedné z největších ikon Dolomit. Vajolet je vedle Tre Cime nejčastější skalní model nakrucující se na dolomitských pohlednicích.

Kousek údolím k chatě stejného jména jako velikán nad ní a pak prudce nahoru. Olda se zakecal s českou rodinkou a dal mi šanci být nahoře první. Včas si své chyby všiml a ke Gartihütte doběhl pár sekund přede mnou. Přesto před mým výkonem smekl a pozval mě na oběd. Minestrone s weissbierem neurazila.

Oběd jsme mohli nechat na Santnerpasshütte. Rád podporuji malé chaty. Za ní začíná stejnojmenná ferrata. Klasifikace B/C nám umožnila vyhnout se volným lezením davům proudícím proti nám. Jedná se o jednu z nejčastěji guidovaných tras. A guidové se chovali zhovadile. Páni hor nerespektující, že tady nejsou sami. Když jsme jim šli z cesty, měli hloupé řeči, že máme lézt po drátech. To nešlo. Dráty byly plné jejich klientů.

Náladu nám nezkazili. U Rifugio Fronza alle Coronelle jsme chvilku váhali. Počasí vypadalo, že vydrží, tak jsme zamířili k Rotwandu. Ferrata je jednoduchá (B), ale krásně upravená. Dřevěné schody a mosty a nahoře pár stovek metrů drátů. Vrcholový kříž při západu slunce celou krásu jen dokresloval. Za ním je potřeba překonat soutěsku. V ní se na nás spustil májový deštík, který postupně houstl. Rezignovali jsme na ferratu Masare nad Rifugio Roda di Vael a zamířili rovnou dolů na chatu. Poslal jsem Oldu napřed. Hrozilo zavření kuchyně a nemuseli jsme zmoknout oba.

Odměnil se mi wiessbierem čekajícím ve dveřích. Večeři už nepodávali, ale dostali jsme gulášovku. Byla uspokojivější než celá úterní večeře.

Den čtvrtý – Vigo di Fassa, nejnižší bod okruhu

Snídani servírovali až o půl osmé. To už jsme chtěli být půl hodiny na cestě. Tak jsme sáhli do vlastních zásob.

V názvu kapitoly je poprvé jméno obce. Původně jsme tam chtěli začínat a končit. Budete-li trasu po nás opakovat, doporučuji se toho držet. Sejít dolů a vyškrábat se nahoru v jeden den je slušná dřina. Je to jediná hluboká proláklina v kompaktním prstenci hřebene. Odměnou za její překonání nám byl opuštěný hřeben táhnoucí se od Sasso delle Dodici.

Jeho součástí je ferrata Bruno Federspiel (B/C). Pozitivní zážitek nám pokazila až podvečerní průtrž. A vylepšil chatař na Rifugio Passo delle Selle. Byli jsme jedinými hosty, přesto zatopil ve všech kachlových kamnech. Večeři nachystal na míru. A ta snídaně. Požádali jsme o hamandeggs místo obloženého talíře. Na stole nám přistálo oboje. K tomu marmelády, med, kafe, čaj a džus. Vše doplňováno, dokud jsme byli schopni požívat.

Den pátý – výlet do historie

Když se v květnu roku 1915 Itálie přidala na stranu Dohody, vznikla na hřebenu sledovaném naší trasou nečekaná frontová linie. Pod rozehřívajícím se sluncem jsme o její pozůstatky zakopávali na každém kroku.

Hned u chaty je pomníček upomínající chrabrost vojáků. Nad ním se zvedá ferrata Bepi Zac (C/D). Reálně je jednodušší, náročné jsou jen krátké úseky. Potkáte zákopy i ve skále vystřílené palebné posty a tunely. Jedna z ubikací je krásně zrekonstruovaná. S výbavou v ní lze i přespat.

Skvostem je velitelské stanoviště vystřílené ve věži pod Castello di Costabella. Vyšplhat nahoru se vyplatí. Vrchol nabízí krásné výhledy a okna velitelství pohled na bunkry křížového krytí. Uvnitř je výstava dobových fotografií s komentáři.

Mapa začala být trochu nepřesná. Po chvilce jsme došli na sentieri alpinistico per esperti. Ferratka odhadem B/C, ovšem bez zajištění. Jediný drát byl natažen v místě, kde to bez něj už nešlo. Nakonec jsme ztratili i tuto jistotu. Směr byl jasný. Vrchol Ombretta Orientale s další ferratou byl jasně identifikovatelný. Jen cesta pod něj nevedla. Vzali jsme to suťoviskem. Olda se co chvíli zohnul a sebral kulku. Než jsme došli k nástupu na Ombretta – Vernale, měl jich plné kapsy.

Začala smršť. Za chvilku z kopců padaly vodopády. Pozorovali jsme je ze sucha jeskyně kousek od nástupu na ferratu. Než se počasí umoudřilo, bolely nás zadky. Ferrata byla nezpůsobilá, tak jsme šli rovnou na Rifugio Contrin. Je to velkokapacitní ubytování, které ničím neoslní ani neurazí.

Den šestý – Marmolada nakonec

Šestý den nás čekal útok na nejvyšší vrchol Dolomit. Vyrazili jsme opět před snídaní. Bylo radno nic nepodcenit.

Do sedla Forcella Marmolada to bylo ťapání s kouskem drátu a pár kramlemi. Napojili jsme se na Cresta Occidentale (B), která je součástí klasického výstupu. Jedná se o soustavu úseků vybavených kramlemi vedoucí k okraji ledovce. Ten ustoupil natolik, že na vrchol lze dojít po suti. Mohlo by se zdát, že se jedná o jednoduchou túru. Určitě to tak není. Nahoru je to vždy kus a jen zde popsaná trasa míjí ledovce.

Vrchol Marmolady jsme dobyli před jedenáctou. Chatku Capanna Punta Penia jsme podpořili každý jedním pivem. Nejdražším, jaké jsem kdy pil. Za třetinku Forstu v plechu si chatař vzal šest eur.

Sestoupili jsme přes hlavní ledovec. Kousek hřebínkem, pak po fixu dolů skalním žlábkem. Pod ním začíná ledovec končící nad chatami. Je roztrhán několika trhlinami. Ale cesta skrz byla dobře prošlapána. Guidi nahoru vlekli neskutečné množství klientů.

Pod ledovcem jsme zamířili dolů k jezeru a přes kopeček zpátky k autu. Chtěli jsme přidat i Eternu a Trincee. Ale začalo zase pršet a nemělo se to lepšit.

Co s načatou dovolenou?

Měli jsme za sebou první týden z třítýdenní dovolené. Přidaly se k nám dcera s manželkou. Lenošili jsme u moře, lezli v Brentě a zdolávali další ferraty. Ale to už byly jiné příběhy. O tom až někdy příště.

Ubytování na horských chatách, slevy pro členy Alpenvereinu.

• boty (nástupovky vhodné na ferraty),
• sedák a ferratový set,
• 2x karabina s pojistkou,
• jistítko s karabinou HMS,
• 9mm lano dlouhé 25 m,
• plochá sešitá smyce 70 mm,
• lehký cepín a mačky,
• batoh 25 l,
• další vybavení: foťák, nůž a mini multitool, čelovka, láhev 0,8 l, lékárnička, repair kit (kousek ducktapu, lavinovka, režná nit s jehlou, nepromokavé záplaty), hedvábná vložka do spacáku na přespávání na chatách.