Dobrodružná túra ve stěnách pyrenejského kaňonu Ordesa, aneb feraty po Španělsku

Ve více jak 400 km dlouhé bariéře Pyrenejí, mohutném valu hor oddělujícím Evropu a svérázný svět Pyrenejského poloostrova, najdeme mnoho jedinečných přírodních lokalit. Kaňon Ordesa, na španělské straně Centrálních Pyrenejí, je rájem turistů, horolezců, milovníků květeny i divoké zvěře.

Kolíky, z nichž zamrazí

Kaňon Ordesa lze poznávat mnoha způsoby. Můžeme se jen tak potulovat jeho nefritově zeleným dnem, žasnout nad stříbřitými vodopády Rio Arazas nebo se můžeme vydat do jeho kaskádových, až 800 m vysokých stěn. Jednotlivá patra doliny jsou od sebe odděleny visutými terasami, z nichž mnohé jsou zpřístupněny jedinečnými stezkami zvanými „fajas“ neboli římsami. A když se k již tak závratnému zážitku přidá další pyrenejská lahůdka „clavijas“ máme o zábavu, mrazení v zádech a tuhnoucí krev postaráno. Clavijas znamená česky „kolík“ a ve skutečnosti jde opravdu jen a jen o kolík. Hladkou ocelovou stupačku zaraženou do kolmé skály. Jinak nic – prázdno nad hlavou, prázdno pod nohama. Svérázná španělská odpověď na populární „železné cesty“, známé z mnoha evropských hor. K těm skutečně originálním pak patří především Clavijas de Cotatuero, instalované s velkou dávkou důvěry ve schopnosti turistů na okraji impozantního skalního amfiteátru. První kontakt s „clavijas“ mi tak trochu vyrazil dech. Scházeli jsme tehdy vlastní „diretissimou“ ve východních srázech kotle Cotatuero. Ranní koupel tehdy nahradilo brodění potoků s amputačními účinky a vzrušující traverz nad bouřícím vodopádem stejného jména. Konečně stezka, lákající k horizontálnímu přechodu ve stěnách kaňonu. Zpočátku se nic neděje, ale pojednou pěšina, mířící ke skalnímu zářezu, končí svislou stěnou. Pokračovat je možné pouze po ocelových hřebech. Vždy jeden pro ruku, jeden pro nohu. Nic víc, nic míň. O nějakém pomocném laně či řetězu, podávajícím alespoň elementární pocit bezpečí, si můžeme nechat zdát. Což o to, já jsem na podobné úlety (a především ve Španělsku) zvyklý, ale na pohled do vyděšených očí korpulentnější dámy s batůžkem na zádech, pozorující náš exlibristický přechod a očekávající uvolnění úseku, dlouho nezapomenu (jak jsem o něco později zjistil, kritický úsek lze obejít o něco níže položenou stezkou).

Kolíkové trasy

Chodníků „fajas“, vedoucích po vzdušných římsách ve stěnách kaňonu, je hned několik. Jsou situovány celkem ve třech patrech stěn údolí, a to obou jeho stranách. Pověst nejkrásnější trasy má nádherně vedená Faja de las Flores. Najdeme ji v severních srázech střední části kaňonu v jeho nejhornějším patře mezi cirky Cotatuero a Carriata. Tato španělská „boketka“ (podle slavné cesty Via delle Bocchette v italských Dolomiti di Brenta) je skutečně vzrušující a na mimořádné rozhledy bohatá cesta, splňující snad všechny horalovy tužby s několika skutečně úchvatnými momenty při překonávání vzdušných pasáží, tentokrát již zajištěných poctivým ocelovým lanem. Jižním protipólem této stezky je Faja de Pelay, která je o poznání snadnější, díky vegetaci mnohem více zelenější, ale neméně atraktivní. To bychom měli ty známé a často vyhledávané „římsy“. Podobných cest je zde však více, jen je třeba důkladně hledat. Skutečně skvostnou „fajas“ je pás, táhnoucí se o patro níže pod Faja de Flores ve střední výši severních srázů kaňonu Ordesa. Jedná se zajímavou „prodíranou“ trnitými ostrovy a mezi dvoumetrovými diviznami s nádhernými výhledy. Závěr obou cest pod zeleným, takřka „tichomořsky“ vyhlížejícím atolem zubu Tozal de Mallo a oblohou se desítkami kroužících supů patří k nezapomenutelným.

Mapy a průvodce

Pro oblast údolí Ordesa a Monte Perdido byla vydána úplná smršť turistických map. Jmenujme alespoň ty nejlépe zpracované. Katalánské vydavatelství vydalo hned dvě mapy – Monte Perdido/Vignemale 1:30 000 a Ordesa y Monte Perdido 1:40 000, baskické SUA Edizione pak mapu Bielsa 1:35 000 a Monte Perdido 1:15 000. Graficky nejpěknější a asi také nejpřehlednější je mapa Rando Edition – Gavarnie/Ordesa 1:50 000 (mnohé mapy lze koupit také u nás, např. KIWI Praha). Z knižních průvodců se oblasti věnuje titul Pyreneje 1. (Rother) a nový titul z produkce nakl. MIRAGO – Španělské hory.

Na území NP Ordesa slouží prakticky pouze jediná horská chata – Refugio de Góriz (2195 m, kapacita 96 míst, v sezóně většinou beznadějně obsazená). Táboření je povoleno v blízkosti chaty v době od sedmé hodiny večerní do osmi ráno, nad 2400 m pak na jednu kdekoli, v kaňonu Añisclo nad hranicí 1800 m. Dva kempy leží v blízkosti výchozího bodu Torla a v údolí Pineta (velké veřejné tábořiště a hotel Parador Monte Perdido).

Obvyklé věci na turistiku + pohyb na feratach (úvazek, feratový set, helma). V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.

Funkci vstupní brány do NP Ordesa plní vesnice Torla na jihozápadě oblasti. Dostat se do Torly není až tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Pro návštěvníky z ČR vede nejkratší cesta do francouzského Toulouse (dálnice A 61), potom po A 64 pokračovat na Bayonne a výjezdem Lamnemézan přejet po cestě D 929 tunelem Bielsa pod hřebenem Pyrenejí. Ve městě Aínsa odbočuje pyrenejská spojka N 260 přímo do Torly.

Výstup na vrchol Auñamendi nacházejícím se na střeše Baskicka v Pyrenejích

Přechod přes hřebeny Pyrenejí aneb od Středozemního moře k Atlantiku po GR 11

Túra ke klenotu Pyrenejí – jezero Ibones de Anayet

Výstup na nejvyšší horu Pyrenejí – Pico de Aneto

Přechod hřebene Serra del Cadí neboli Jalovcových hor v Pyrenejích

Výstup na krále pyrenejského hřebene Serra del Cadí – Pedraforca

Výstup na nekorunovaného krále východních Pyrenejí – Puigmal d´Err

Výstup na vrchol La Moleta v masívu Collarada v západních Pyrenejích

Výstup na často opomíjený pyrenejský vrchol – Tobacor

Trek zelenou džunglí kaňonu Añisclo v Pyrenejích

Výstup na Monte Perdido, ztracenou horu v Pyrenejích

Trek v Pyrenejích – okolo jezer v Národním parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici.