Carstensz Pyramid: Výstup na nejvyšší horu světadílu Austrálie a Oceánie na Papuy-Nové Guineje

Naše cesta vedla západní variantou z vesnice Sugapa (letistě Bilogai). Je to náročnější, ale v současnosti asi lépe průchozí varianta. Je tedy pravda, že i my jsme byli nuceni dvakrát vyjednávat o ceně za průchod vesnicemi. Jednou muž s mačetou „uzamkl“ cestu ve vesnici Mamba. Mačeta v rukou černocha, s typickými houpavými pohyby, kupodivu bleskově rychle vyvolala živé reminiscence na TV záběry z Rwandy … Doprovodné policii a armádě se podařilo s pomocí balíčku rupií kupodivu poměrně rychle (asi 30min) vyjednat naší výpravě volný průchod. V další vesnici Taigapa však už na nás čekalo asi 25 lučištníků. Tady se jednání zaseklo a v poledním žáru se obě strany v rámci jednání pravidelně střídaly ve čtvrthodinových projevech. Naše doprovodné ozbrojené složky byly zřetelně přečísleny proto i jejich verva do vyjednávání silně poklesla. Nakonec se po cca 2 hod podařil dojednat oboustranně akceptovatelný konsensus o výši poplatku za průchod ve výši 500 USD (původně byl požadován desetinásobek této částky). Je ovšem pravda, že další výprava po nás na stejné trase už tak rychle „odbavena“ nebyla a ztratili jednáním o povolení průchodu 3 dny.

Prales

Prales člověka prověří. Není moc s čím srovnávat. Podobně jako v Tatrách se nepřipravíte na ledovce, těžko přirovnávat cestu pralesem k něčemu nám známému. Neexistuje kousek rovné cesty. Ať prší nebo ne, uvnitř je pořád vlhko, kape se stromů, všude bahno. K dobrým zprávám ale patří, že prales poskytuje ochranu před spalujícím rovníkovým žárem, a že – možná díky nadmořské výšce a častým a vydatným dešťům – tam prakticky není obtěžující hmyz. Dá se najít i dostatek zdrojů tekoucí a celkem čisté vody, bez problému pitné po chemické úpravě.

Nicméně cesta pralesem je velmi únavná. Neustálé bahno, kluzké kořeny a kameny, pod- a přelézání kmenů, pořád nahoru a dolu a pořád dokolečka… takže celou dobu pochodu, těch cca 7-8 hod denně, člověk neustále stoupá a zase klesá. Holinky na kluzkých kládách kloužou, ale nakonec je člověk ještě rád, že může jít alespoň pár metrů po rovině. Někde se jde po celých vrstvách z kořenů, kdy slyšíte o 2 metry hlouběji pod sebou zurčet potok, který není vidět. Velmi nepříjemné je pak propadnout se nohou, nebo i celým tělem do tohoto meziprostoru.

Stezky jsou dobře viditelné, zabloudit se v pralese prakticky nedá, protože jinudy než po stezce to prostě nejde.

Visuté mosty jsou na slušné úrovni, horší je to tam kde se přechází jen přes kládu. Po dešti je nutné některé menší toky přebrodit, holiky pak už nestačí.

Domorodci

Místní lidé jsou pro úspěšnou expedici nezbytní. My jsme ve 3 účastnících (vlastně v 5ti, protože ještě jsme měli průvodce a kuchaře) najali 23 nosičů (18 bylo mužů a ti si s sebou vzali 5 manželek). Jsou to dobrosrdeční lidé, nesmírně houževnatí, s ohromnou výdrží. Drtivá většina z nich chodí bosí. A to nejen pralesem kde je ještě celkem teplo, ale až do výšky 4.300 m přes New Zealand pas a do základního tábora, kde již běžně bývá sníh.

Zatímco my jsme se po 6-8 hodinách pochodu pralesem potáceli po kmenech a kořenech a ploužili bahnem s našimi lehkými batohy, oni s několikanásobně těžším nákladem kolem nás jen proběhli a čekali na nás na příští zastávce nebo v táboře, kde již zpravidla měli rozdělaný oheň. A ještě stihli cestou lovit.

Podobně jako k nepálským a tibetským nosičům nezbývá než k těmto lidem chovat hluboký respekt pro jejich schopnosti pohybovat se a přežívat v drsných přírodních podmínkách, kde se moderní člověk západního světa bez jejich pomoci na svých výpravách neobejde…

Výstup

Výstup z BC začíná obvykle mezi 2 a 3 hodinou ráno. To proto, že dopoledne je ještě jakás-takás šance na dobré počasí, je tedy záhodno se vrátit zpátky do BC před polednem. Výstup je technicky poměrně snadný, v kolmých partiích je možno spolehnout na fixní lana.Komplikace může způsobit právě počasí, kdy se nám fixy tak obalily námrazou, že nebylo skoro možné použít jumary. Jak už to tak bývá, na několika lehčích místech jsou fixy úplně zbytečně, zato na několika těžších chybí. Cesta je poměrně dobře zřetelná, ani ve výrazně horším počasí by neměl být významný problém s orientací. Nástup do stěny je asi hodinu pochodu z BC. Po cca 3-4 hod kolmého postupu vzhůru se ocitnete na hřebenu, kousek předproslulým tyrolským traverzem. Je široký jen asi 15 m a za dobrých podmínek je to zpestření jinak ne příliš adrenalinového výstupu. Poté následuje ještě asi hodina poměrně zdlouhavého a únavného postupu po hřebenu na vlastní hlavní vrchol. Není to technicky náročné, jen dlouhé a únavné, s překonáním dalších 2 až 3 „malých“ tyrolských traverzů.

Rizika

Kromě obvyklých rizik spojených s každou výpravou do hor jsou zde navíc speciální rizika:- jen hodinu před námi přilétalo na letiště Bilogai letadlo s Timiky. Malá místní letadla však nejsou vybavena radary a tak kvůli špatnému počasí letadlo havarovalo nárazem do kolních hor (letiště je ve výšce 2.300m, okolní hory jsou až 4.000m vysoké)- kromě zdržení způsobených vyjednáváním o cenu za průchod může být cesta komplikována i skutečnými problémy s domorodci. V BC je pamětní deska (z roku 1987) na počest zahynulým horolezcům. Nevím o jiné hoře kde by byl takový pomníček horolezcům kteří nezahynuli při pokusu o zdolání vrcholu v důsledku laviny, pádu, blesku apod. ale kteří byli cestou do BC zabiti domorodci...- cestou v pralese i banální zranění – nemluvě o zlomeninách a vážnějších zdravotních komplikacích – může mít poměrně vážné a nepříjemné následky z důvodu absence jakékoliv možnosti rychlé lékařské pomoci. Při pochodu pralesem je nemožné se dostat na místo letecké pomoci dříve než za několik dnů. A i potom je přílet letadla nebo helikoptéry nejistý, závislý na počasí. Tím pádem zánět slepého střeva, (otevřená) zlomenina nebo hnisající rána může být mnohem závažnější záležitostí, než za jakou jsme si ji za normální situace zvykli považovat.

Osobní stránky autora: http://www.praha.cz/karel/

Z lezeckého vybavení je potřeba pouze: čelovka, helma, sedák, 2x jumar + 2 dostatečně dlouhé smyčky, kladka na traverz, odsedávačka, osma nebo něco takového na slanění (slaňuje se na jednoduchých fixech), 3 karabiny, z toho jedna se zámkem. Všechno navíc je jen zbytečné závaží. Jedině pro dobré svědomí bych si vzal jeden delší tenčí špagát na slanění pro případ, že by někde chyběl fix. To se může stát: v případě potíží si někdy horští vůdci vypomáhají tím, že si odříznou a použijí lano tam kde zrovna stojí.

I když jste jen 3 stupně pod rovníkem, nahoře může být poměrně chladno a větrno. Měl jsem goratexy a pod nimi dvě termo vrstvy a bylo mi tak akorát, zvláště při čekání u traverzu jsem byl rád za každou vrstvu. Výborně se mi osvědčily obyčejné pogumované pracovní rukavice asi za 30Kč. V záloze ale byly i fleecové rukavice a palčáky, a kromě čepice ještě kukla.

Pro cestu pralesem jsou absolutně nejlepším obutím obyčejné holinky! Výhodou je provedení se stahovací objímkou aby do nich svrchu nepadala špína, listí, bláto apod. Na sebe snadno osychací oblečení, určitě i košili s dlouhým rukávem a výhodou jsou kalhoty s odepínacími nohavicemi.

Vzhledem k tomu ze většina treku se odehrává vy výšce nad 2000 m, nehrozí tu prakticky žádné riziko nakažení malárií. Pokud tedy neplánujete další pobyt v nížinách, není nutné brát na cestu antimalarika a těch pár dnů cestou dole u moře se dá přežít s repelenty a vhodným oblečením.

Carstensz Pyramid (nazývaný také Puncak Jaya či Mount Carstensz) je se svými 4 884 m nejvyšší horou ostrova Nová Guinea, státu Indonésie a celého světadílu Austrálie a Oceánie. Přístup je možný 3mi způsoby:
– trek
– pozemní cestou autem přes Freeport
– helikoptéra do BC
1. Začnu odzadu – helikoptérou – z Nabire nebo Timika. Je to nejrychlejší, ale také nejdražší možnost. Dá se doletět do základního tábora (BC) ve výšce 4.330m. A to je zároveň také největší riziko – rychlé získání výšky může být hlavní překážkou zdolání vrcholu. Ceny se pohybují – podle počtu účastníků, sezóny a vyjednávacích schopností – od 15 do 20 tis USD.
2. Autem – resp. džípem – je možné se dostat do blízkosti základního tábora přes povrchové doly pro těžbu zlata a mědi společnosti Freeport. Tato cesta je však ilegální. Cenově vychází někde mezi cestou vrtulníkem a pěšky. Rizikem je odhalení a následné komplikace při zadržení. Horolezce prý obvykle zavře ochranka dolu na několik dnů do kontejneru bez vody a jídla a pak je čekají ještě oplétačky s policií ve městě Timika.
3. Pro pozemní cestu pěšky jsou dvě varianty přístupu: východní z vesnice Llaga a západní z vesnice Sugapa. Obě začínají ve výšce okolo 2000 m a trvají cca 5-6 dnů pochodu do BC. Cesta z Llagy je tradiční, ale poslední dobou se tam vyskytly problémy s blokováním průchodu vesnicemi místními s požadavkem na placení „mýtného“. Požadované částky nebyly malé, údajně okolo 2.000 USD za osobu. Jinak tako cesta je o něco méně fyzicky náročná, neboť se jde asi o den méně pralesem.

18.4. Sugapa (2.300m) -> Suangama (2.300m), cca 5 hodin19.4. Suangama -> River cam 1 (2.500m), cca 6 hod20.4. River camp 1 -> River camp 2 (3.200m), cca 8 hod21.4. River camp 2 -> View camp (3.500m), cca 6 hod22.4. View camp -> Nasodome (3.800m), cca 7 hod23.4. Nasodome – jeden den přestávka kvůli špatnému počasí24.4. Nasodome -> Base camp (4.330m), cca 7 hod25.4. Výstup, vrchol (4.884m), cca 9 hod26.4. Base camp -> Nasodome, cca 7 hod27.4. Nasodome -> River camp 2, cca 8 hod28.4. River camp 2 -> River camp, cca 7 hod29.4. River camp -> Sugapa, cca 6 hod