Camino del Norte: Severní cesta Svatojakubské cesty

Nejtěžší na celé této cestě bylo rozhodnutí. Rozhodnutí vyrazit. Rozhodnutí skončit v práci. Odhodlat se říci svým blízkým, že odlétám na více jak měsíc a plánuji přejít prakticky celé Španělsko po známé poutní trase Camino de Santiago nebo Svatojakubské cestě. V plánu byla Francouzská cesta, ta nejznámější z nich. Letenku jsem měla již koupenou. Ale na poslední chvíli mé rozhodnutí změnila kniha s názvem Nesmrtelná túra do Compostely. Týden před odletem jsem se nakonec rozhodla pro Camino del Norte. A tohoto rozhodnutí jsem nelitovala ani minutu.

Svatojakubská cesta je jednou z nejznámějších evropských dálkových tras, různé varianty tras jsme popsali v podrobnějším článku o Camino de Santiago. Dálkových tras je po světě celá řada, v tomhle článku jsme se o fenoménu poutí a dálkových treků rozepsali podrobněji.

Přílet

Naštěstí letiště Biarritz ve Francii, které jsem si zvolila, bylo nedaleko jak výchozího místa Francouzské, tak Severní cesty. Nebylo třeba tedy nic měnit, co se letu týče. Následná cesta autobusem se obešla bez sebemenších problémů. Jedním spojem jsem se dostala nejprve do města Hendaya, kde jsem přestoupila do spoje druhého. Ten mě převezl přes hranice do španělského města Irun, které se mělo stát mým výchozím místem Svatojakubské pouti, na kterou jsem se vydávala zcela sama.

Irun

Po příjezdu do tohoto města na francouzsko – španělských hranicích jsem šla hned hledat místní albergue, což je ubytovna pro poutníky. Obdržela jsem zde credencial, což je malá skládací knížečka, do které jsem měla během cesty dostávat razítka. Díky nim v Santiagu budu moci získat compostelu. Za dobrovolný příspěvek jsem také mohla obsadit jednu z postelí ve sdíleném pokoji.

Baskicko

Baskicko je jednou z autonomních společenství Španělska. Následujících devět dní jsem měla strávit v této oblasti, která se dá považovat za nejvíce kopcovitý úsek na Camino del Norte. Přestože je Severní cesta údajně nejnáročnější z možných variant, není třeba se jí přehnaně obávat. Neprochází se žádnými velehorami, pouze zvlněnou krajinou. Nečekejte také žádnou divočinu. Ne zřídkakdy budete procházet kulturní krajinou a chůzi po asfaltkách se člověk také nevyhne. Radost vám však bude nepochybně dělat velké množství eukalyptových lesů. Nejvýznamnějšími městy byl San Sebastián a Bilbao. V obou těchto místech můžete začínat, jestliže nemáte dostatečné množství času nebo se vám jednoduše nechce jít celá trasa. První třetina cesty vedla podél pobřeží a následně se stočila mírně do vnitrozemí. K moři jsem se dostala znovu až za Bilbaem.

Kantábrie

Za Bilbaem jsem přešla do druhé autonomní oblasti, Kantábrie. Oproti Baskicku zde bylo podstatně více úseků po silnici a krajina byla místy i trochu fádní. Cestovala jsem bez stanu a tak jsem byla zcela odkázaná na poutnické ubytovny albergue. To však nebyl sebemenší problém, jelikož jich bylo dostatečné množství v rozumných vzdálenostech. Člověk ale nesměl přijít pozdě. Mohlo se stát, že by byly již všechny postele obsazeny, jelikož jejich kapacita se nejčastěji pohybovala kolem 15 – 40 lůžky. Veškeré informace o ubytování jsem zjišťovala na stránkách gronze.com. Největším městem Kantábrie je Santander. Jedná se tedy o další ideální místo vhodné k zahájení cesty do Santiaga de Compostela.

Asturie

V Asturii jsem měla možnost navštívit albergue v obci Pendueles, které jsem vyhodnotila jako jedno z nejlepších, které jsem navštívila na celém Caminu del Norte. Bylo pouze pro 14 osob a tato kapacita byla hned po otevření zaplněna. Hostitel nám vypral naše oblečení a následně usušil v sušičce. To nebylo zrovna standardem. A aby toho nebylo málo, čekala nás společná večeře, ke které se podával těstovinový salát a čočková polévka. Příspěvek za tento luxus byl „donativo“, tedy dobrovolný. Kus za obcí Villaviciosa se Camino dělilo na dvě větve, z nichž jedna vedla do Ovieda, kde se následně napojovalo na Camino Primitivo a druhá pokračovala jako klasické Camino del Norte. Já jsem pokračovala stále po Severní cestě. Opět nebyla nouze o dech beroucí výhledy na útesy a moře. Největším městem v Asturii, kterým Camino prochází je Gijón.

Galicie

Posledním autonomním společenstvím je Galicie, ve které se nachází samotný cíl Svatojakubské cesty. Kromě klasických žlutých šipek, které směřují právě k tomuto poutnímu místu, se zde začínají také objevovat kamenné patníky informující o počtu kilometrů zbývajících do Santiaga de Compostela. V Ribadeu se Camino del Norte od pobřeží stočilo do vnitrozemí a již více se k němu nepřiblížilo. V obci Arzúa se Severní cesta napojila na Francouzskou cestu, která mě následně měla dovést až do Santiaga. Konec cesty se blížil. Já z toho měla ale pramalou radost. Mělo skončit putování, které si budu nepochybně pamatovat až do konce života.

Santiago de Compostela

Po 33 dnech jsem došla do Santiaga de Compostela. Nejprve jsem se ubytovala, abych si mohla užít město bez krosny. Navštívila jsem místní dominantu, katedrálu, ve které je pohřben sv. Jakub, k jehož ostatkům Camino celou dobu směřuje. Je také zapsána do seznamu UNESCO. To s sebou přináší i značné množství lidí. Nejen poutníků, ale také klasických turistů, kterých jsou tamní úzké uličky plné. V místní Pilgrim’s office jsem si byla vyzvednout svoji compostelu. Jedná se o dekret ztvrzující to, že jsem absolvovala celé Camino. Abych ji obdržela, musela jsem předložit svůj credenciál, do kterého jsem v průběhu cesty sbírala razítka, která stvrzovala to, že jsem celou cestu skutečně absolvovala.

Fisterra

Naštěstí jsem měla ještě nějaký čas k dobru a mohla jsem se vydat také do pobřežního městečka Fisterra. Dříve se věřilo, že jde o konec světa. Za tři dny jsem stanula u ikonického majáku s výhledem na nekončící moře.

Muxía

Ale ani ve Fisterra nebylo poslední místo mé pouti. Pokračovala jsem ještě do poklidného městečka Muxía. Zde jsem svoji cestu měřící necelých tisíc kilometrů zakončila u kláštera, který se nacházel přímo na útesech. Strávila jsem zde ještě pár dní, během kterých jsem měla čas, aby se ve mně zážitky z uplynulé pouti ustálily. Nemusela jsem se hned zapojit do každodenních povinností a mohla si ještě užít pár chvil absolutní svobody. Poslední den mě čekal už jen přejezd autobusem zpět do Santiaga, odkud jsem měla koupené letenky domů.

UBYTOVÁNÍ / SPANÍ

Poutnických ubytoven, kterým se ve Španělsku říká albergue, je podél Camina velké množství. Jsou od sebe vzdáleny většinou do 10 kilometrů. Značně se však liší jak cenově, tak kapacitou a úrovní ubytování, kterou můžou nabídnout. Jedná se zpravidla o sdílené pokoje s menším či větším počtem lůžek. Stejně tak koupelna a záchody jsou společné. Cenově se pohybují nejčastěji mezi 10 – 20 € za noc.  Pokud dáváte přednost soukromí a většímu pohodlí, není nouze ani o penziony a hotely. Skvěle vám poslouží internetové stránky gronze.com, kde se dozvíte potřebné informace týkající se ubytování. Existují také albergue, kde je poplatek dobrovolný, takzvané donativo.

JÍDLO

Svatojakubská cesta prochází vysoce zalidněnou oblastí, díky čemuž budete každý den procházet několika vesnicemi nebo městy, kde o restaurace a obchody není nouze. Mnoho restaurací nabízí také zvýhodněná poutnická menu. Není tedy třeba si brát více jídla jak na jeden den. Jediné, na co je třeba nezapomínat, je siesta, která je většinou mezi 13 a 17 hodinou, kdy mají obchody a mnohdy i restaurace zavřeno. Na vesnicích bývá často zavřeno i celou neděli.

VODA

Vodu lze doplňovat v ubytovnách, v restauracích nebo z veřejných kohoutků, které se nacházejí ve většině měst. V případě nouze vám ji do lahve natočí kterýkoliv místní, kterého poprosíte. Dostatečný pitný režim, je skutečně důležitý. Předejdete tím nepříjemnostem, které můžou nastat z důvodu přehřátí organismu.

Není třeba žádné speciální vybavení. Postačí pohodlný batoh, tenký lehký spacák potřebný v ubytovnách a věci každodenní potřeby. Čemu je ale potřeba věnovat pozornost, je výběr bot. Rozhodně si vystačíte s nízkými lehkými trekovými botami. Pohorky nechte doma. A nezapomeňte si je před cestou prošlápnout, pokud jsou zcela nové. Případné puchýře dokážou chůzi pěkně znepříjemnit.