Ze zalesněných kopců vyčnívají odkryté hřebeny, v létě poseté stády ovcí, v zimě bílé a opuštěné. S prvním sněhem se hory vylidňují a život se do nich vrací až na jaře, kdy jsou hřebeny opět přístupné. Vydejte se na sněžnicích na přechod pohoří Maramureš.
Maramureš – Rumunsko
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Venku klesají teploty hluboko pod bod mrazu a my akorát vystupujeme z parního vlaku ve stanici Paltin uprostřed maramurešských hor. Dalo nám hodně práce přesvědčit průvodčího, že zpáteční lístek nevyužijeme, a ať na nás nečekají. Vydáváme se po kolejích dál do nitra tajemných, zasněžených rumunských hor na sněžnicový přechod v pohoří Maramureš.
V minulých stoletích vyřešili rumunští dřevorubci problém, jak dostat z hor dřevo dolů do údolí důmyslnou sítí úzkokolejné železnice. Ta v nezměněné podobě stále funguje, i když pouze jako turistická atrakce. Romantická krajina a čoudící parní stroj jsou jedním z řady lákadel pro turisty. Původní parní vlaky s vagony, které zažily nejednu jízdu, každý den vyrážejí do nitra hor. Dostat se tam ale vyžaduje čas a značné úsilí, proto jsme zvolili strategii mnohem zábavnější, dostat se z hor ven!
Divoké pohoří na hranici Rumunska a Ukrajiny je právě tím místem, kde člověk potká maximálně pastevce nebo ospalého medvěda. Není to Transylvánie opředená mýty o upírech, ale i tak má toto pohoří na hranicích Rumunka a Ukrajiny svoje kouzlo. Po výstupu zalesněnými svahy se člověk jen kochá výhledem na hřebeny plné horských luk, majestátní linii pohoří Rodna a na druhé straně poloniny Zakarpatské Ukrajiny.
Doufáme, že medvědi spí
Vyrážíme chvilku podél železnice, jelikož vlak v zimě nejezdí až do poslední stanice Bardau, kde se napojujeme na červeně značenou stezku. Cesta se klikatí dubovými lesy a jedinou překážkou je potok, který na začátku vypadá nevinně. Kameny pokryté neviditelnou krustou ledu představují past, do které se hned vzápětí chytám. Nebo spíše se chytám všeho okolo, když mi podjíždí nohy a já padám na zem, abych se o týden později v nemocnici dozvěděla, že ta ruka je zlomená. V té době to ale nevím, a tak mi nic nebrání pokračovat dál. Cesta stoupá pozvolna vzhůru. Jediné, co vzbuzuje náš neklid, jsou všudypřítomné medvědí stopy obtisknuté do sněhové krusty. Je to už pár dní, co tu medvěd procházel. Je sice konec ledna, ale ani tak bychom nechtěli potkat žádného méďu, co zrovna dostal chuť na zákusek. Držíme se tedy pohromadě a přidáváme do kroku, než se dostaneme nad hranici lesa. Pokud by mělo medvěda něco odradit, je to náš neustávající smích, jak se snažíme po zledovatělém povrchu vyškrábat nahoru.
Svoboda pohybu
Jak se dostáváme do vyšších nadmořských výšek, stoupá i množství sněhu. Nasazujeme sněžnice a snažíme se odhadnout, kudy se vydat. Jestli na zimních horách něco miluju, je to právě volnost pohybu, kterou se člověk vydává na vrchol. Nikde nevede vyšlapaná cestička, která by naše hlavy sváděla a omezovala k pohybu po nich. Nyní je to jen o úsudku, kde to bude bezpečnější, ale hlavně hezčí cesta.
Hvězdná noc
Zimní výpravy na více dní s sebou vždy přináší radost a překonání sebe sama, stejně jako nekomfort a zimu, a to je pravou podstatou takových dobrodružství. Nám se zima zakusuje hodně hluboko pod kůži. Teploměr v jednu chvíli ukazuje -15°C. Ani to nás ale neodradí první den spát pod širákem. Bereme lopaty, které máme v rámci lavinového setu, a kopeme si půlmetrový záhrab. Spíme kousek pod sedlem a podle navátého sněhu to tu občas musí pěkně fičet. To nás ale neodradí. Obloha posetá hvězdami slibuje daleko lepší zážitky. V noci, když mi začne omrzat špička nosu, o tomto dobrém nápadu trochu zapochybuji, ale velká zima mi nedovolí vylézt ze spacáku a něco s tím dělat. Když ale ráno všichni vstávají a začínají balit zmrzlé stany, já si jen spokojeně hovím v teplé žluté housence pokryté vrstvou ledu a pozoruju ruch okolo. Nakonec mi to nedá a vylézám taky. Na velké zimě je dobré, že všechna vlhkost na povrchu vymrzne a stačí ji seškrábat dolů. Já ji nemám čím dolů dostat, ale vzhledem k tomu, že nepředpokládám, že by se přes den oteplilo a led roztál, balím spacák do batohu tak, jak je. Ono to nějak dopadne.
Díky za salaše
Druhý den nás už čeká krásný hřebínek. Výškové metry jsme nabrali den předtím a dnešek by měl být za odměnu. Hodinu po vyražení není za odměnu vůbec nic. Počasí, že by psa nevyhnal, nulová viditelnost a silný vítr jen způsobí, že se na našem prvním vrcholu Pietrosu Bardāu (1 850 m n. m.) ani nevyfotíme. I se sněžnicemi se ve sněhu brodíme po kolena a všudypřítomná kleč, kde se propadáme až po zadek, nám v pohybu taky moc nepomáhá. Ve chvíli, kdy skoro začínám natahovat, že tohle zamrzlé peklo už nikdy neskončí, objeví se před námi otevřené pastevecké salaše. Dneska už nebudu spát pod širákem. Sice tu není žádné dřevo, ale když se v celé skupince nasoukáme do malinkého příbytku, hned je nám teplo. Nálada stoupá společně s rostoucí rtutí na teploměru. Dnešních 7,5 km z nás vysálo všechnu energii, a tak skoro usínám ve stoje.
Pohostinnost místních
I přesto, že se svět mění doslova před očima, zde to vypadá, že svět tady zůstal nezměněn. Drsné přírodní podmínky a kopcovitý terén znemožňují intenzivní hospodaření, a tak místní vesničané řeší vše pěkně po staru. Když napadne sníh, zemědělci vymění vozy za saně, aby se mohli dostat do hor. My po cestě nepotkáváme ani živáčka. Až se trochu začínáme obávat, aby byly otevřené hospůdky ve vesničce Luhei, kam akorát scházíme. Otevřené nejsou, ale místní nás nenechají na holičkách a musíme navštívit jejich magazín, takový koloniál se smíšeným zbožím. Než se všichni nasoukáme dovnitř, už doprostřed obchodu nosí stoly a plastové židličky. Hostina může začít. Po třech dnech začínáme trochu rozmrzat a ani se nám nechce ven. Zatínáme zuby a zhruba po hodině vyrážíme dál. Čeká nás ještě kilometrové stoupání pod vrchol Mihailecu (1 916 m n. m.).
Zasloužené vrcholy
Vše už začíná být mokré a zima leze za nehty. My už zkušeně rozkládáme kempoviště. Dost tu profukuje a budování větrných zábran okolo stanu se brzy začíná podobat soutěži ve stavění iglú. Ještě že jsme ve vesničce dokoupili zásoby ohnivé vody a zima nás nezaskočí. Co nás ale zaskočí, je strmost svahu, který musíme další den překonat. Chtělo by to mačky, ale ty nemáme, a tak se snažíme předními drapáky sněžnic, a hlavně silou vůle udržet na kluzkém povrchu připomínající toboganovou dráhu. Všichni se s tím nakonec popereme a na vrchol Mihailecu dorazíme jen s omrzlým úsměvem ve tváři. Kempujeme přímo pod nejvyšším vrcholem naší trasy (Farcău 1 961 m n. m.). Počasí se ale zhoršilo natolik, že nejde poznat, kde je nahoře a kde dole, a tak se nahoru z bezpečnostních důvodů nevydáváme. Čekáme, jestli se do rána počasí neumoudří, ale nakonec volíme ústupovou variantu. Dole nás navíc čeká vyhřívaná baňa a místní kamarád Vlado s jeho po domácku pálenou kořalkou. Je čas se rozmazlit.
Není nad tradice
Ještě než se vydáme domů, nesmíme opomenout navštívit místní lidovou architekturu, dřevěný kostelík v Borse, který je jako jeden z pouhých osmi kostelů zapsaných na světovém seznamu UNESCO. Díky, parto, za skvělé zimní dobrodružství!
