Apeniny tvoří skoro 1200 km dlouhou páteř Itálie, tyčící se do výšky až 2900 m. Toskánsko-Emiliánské Apeniny jsou místem, kde o turistu zakopneme spíše výjimečně, a jejichž týdenní hřebenovka je trek hrající na podzim všemi barvami.
Apeniny – Itálie
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Apeniny se za těch skoro třicet let, kdy do nich poměrně pravidelně jezdím, staly mou velkou láskou. Může za to především jejich relativní opuštěnost, místy vskutku až asijské rozlohy, hnízda horských vesnic s milými lidmi a takřka nekonečné možnosti pro přechody, výstupy a jiné kratochvíle.
Do nitra Toskánska
Dostat se do některých skupin Apenin veřejnou dopravou nemusí být vždy snadné. Mnohá nástupní místa jsou totiž příliš daleko od civilizace, řada horských vesnic zůstává odříznutá a bez vlastního dopravního prostředku špatně dostupná. Existují však i výjimky, především v horských pásmech v provinciích Toskánsko a Emilia-Romagna. Za hodinku (a za pár korun) lze z Prahy doletět do historické Pisy, která je ideálním výchozím místem do hor. Tak jsem před léty odfrčel na přechod mramorových Apuánských Alp (také součást Apenin) a stejně tak nedávno na parádní trek přes „Appeninno Tosco Emiliano“. Vlakové nádraží v Pise leží jen deset minut pěšky od letiště, a tak stačí nasednout na některý z „regionale“ a při vhodně zvolené strategii po pár hodinách vystupujeme v malé horské vesnici Pracchia (přestup v Pistoii).
A bez dlouhého otálení (ostatně otálet ani není kde) vyrážíme rovnou do kopců. Čeká nás úvodní stoupačka skoro výškový kilometr lesem k chatě Rifugio del Montanaro, která je prvním záchytným táborem na treku. Chata je v říjnu dávno uzavřena, malý prostor s krbem je tak pro tři čtyři sedící osoby, ale jsou zde místa na postavení stanu i pramen vody.
Pozdního odpoledne využíváme ještě k výstupu k blízkému vrcholu Poggio dei Malandrini (1665 m), ležícímu již nad hranicí lesa a poskytujícímu navečer parádní výhledy na celý hřeben, který nás čeká v následujících dnech. Říjnové treky se vyznačují povětšinou stabilním, ale chladným a díky otevřenému terénu i větrným počasím. Dny jsou již výrazně kratší a noci mrazivé. To vše je ale vyváženo dokonalou samotou s výhledy přes půl Itálie, o čemž se přesvědčujeme hned následující den. Ten sice není zdaleka zcela jasný, zato až extrémně větrný – místy nás to doslova sráží na kolena.
Po páteři hor
Travnaté a široké hřebeny Apenin na první pohled neslibují žádné technické problémy, ale některé úzké hřebeny a traverzy jsou ve vichru malou zkouškou odvahy. Úvodní etapa vede přes několik vrcholů ve výši 1700–1800 m, sem tam se přes hřeben převalí oblačná peřina, a především v oblasti pyramidy Cornaccio (1879 m) je to trochu boj. Blízká chata Ducca degli Abruzzi je samozřejmě zavřená, ale nedaleko odtud najdeme u břehu skoro zamrzlého jezírka Lago Scaffaiolo bivakovací boudu Musiani. Není to žádný zázrak, studené a zanedbané stavení není místem, kde bych chtěl strávit noc, ale jako dočasný úkryt s pauzou na svačinu to ujde.
Naše cesta totiž pokračuje dál po hřebeni k vrcholu Monte Spigolino (1827 m), kde scházíme do závětří západní strany hor. Mapa hovoří o malém lyžařském středisku Doganaccia, v jehož blízkosti nacházíme parádní místa pro stany s vydatným pramenem vody. A přestože je skoro půlka října, funguje tu k našemu velkému překvapení horská chata Le Grande Baita. Příjemný večírek ve společnosti pivka, ke kterému je vždy servírován talíř místních pochutin, představuje nečekaný bonus na treku.
Na hlavní hřeben Apenin se další den vracíme po staré vojenské cestě v sedle Croce Arcana, kde stojí památník obětem 2. světové války v podobě několika děl. Sedlo je proslulé svými silnými vichry, které zde dosahují rychlosti až 200 kilometrů za hodinu. Tolik to sice v této chvíli není, oproti včerejšku vítr dokonce ubral na síle, což je vzhledem k následující etapě více jak příznivé.
Čeká nás jeden z nejkrásnějších úseků na hřebenovce Apenin. Podzimem nádherně vybarvenou krajinou stoupáme k pyramidě Cima Tauffi (1798 m) a pak perfektně, místy i dost závratně vedeným chodníkem překonáváme několik dalších vrcholů. Nejvyšší vrchol této části hor – 2164 m vysoké Monte Cimone je již na dohled, ale leží v boční rozsoše, a tak není na programu přechodu (stejně to na vrcholu nevypadá nijak povzbudivě – několik vysílačů, stavení).
Pro nás je však v této chvíli nejvyšším vrcholem Monte Rotondo s výškou 1937 m s naprosto dokonalým kruhovým rozhledem. Hory doslova hoří barvami – rudé vřesy, medové hřebeny s bílými hnízdy skal, temně modrá obloha s cáry mraků, neskutečná vizuální pastva. Naše trasa v dalším úseku klesá až k silničnímu sedlu Abetone, kde funguje obchod a kavárna. Kousek dál v lese lze nalézt perfektní místo pro stany i se stoly a s lavicemi.
Podzimní paleta barev
I následující den se podzim předvádí ve vrcholné formě. Je dokonale jasno a bezvětří, a tak opět vyrážíme vzhůru do hor. Velmi strmý a nekompromisní výšlap končí na vrcholu Monte Gomito (1890 m). Celá oblast je součástí lyžařského střediska Abetone, ale jedná se spíše o skromnější komplex a krajina není nijak výrazně znásilněna.
Hřebenovka pokračuje přes několik až 1900 m vysokých a místy dosti skalnatých vrcholů, které v závěru opouštíme sestupem k jezeru Lago Santo. Stojí zde hned dvě turistické chaty. Jedna prochází rekonstrukcí, ale na druhé (Marchetti) nám chatař nabízí něco teplého do žaludku a pivko. Dokonce osobně vybírá místa pro postavení stanů, jelikož chata se právě dnes definitivně uzavírá. Mrazivým ránem se pak vracíme na hlavní hřeben k vrcholu Cima dell´Omo (1859 m). Následuje opět luxusní etapa přes mnoho a mnoho víceméně travnatých vrcholů kolem hranice 1800 m s cílem na poutním místě San Pellegrino in Alpe.
Apeniny pokračují dále na sever a vstupují na území národního parku Appennino Tosco Emiliano s vrcholky dosahujícími výšky až 2122 m, ale to necháme zase na jindy. Týden putování dokonale opuštěnou krajinou je za námi.
Poslední nocleh v horách je po domluvě přímo v noclehárně poutního místa, což vzhledem k blízkému obchůdku s bohatou nabídkou místních pochutin a vína nemá chybu. Poslední etapou je sestup do civilizace, který v tomto případě zabere ještě celý den a jeden nocleh v lese v údolí. Z města Castelnuovo di Garfagnana pak odjíždíme vlakem do města Lucca, odkud je to již jen skok do Pisy a na letiště.
TIP: Tuto část Apenin je možné prozkoumat po celý rok. Ideální čas pro trek je od června do konce října. Ovšem i se sněhovou pokrývkou to bude zajímavý cíl jak pro zimní přechod, tak pro skialpy. V oblasti funguje několik skromnějších lyžařských středisek.
Mapy a průvodce: Trasu najdete vyznačenou v aplikaci Mapy.cz. Papírová mapa oblasti Kompass 2452 Appeninno Tosco Emiliano (1:50 000). Průvodce Rother (červená řada) – Severní Toskánsko (česky). Z široké nabídky map a průvodců lze vybrat na e-shopu www.KnihyNaHory.cz.
Ubytování a jídlo
- horská chata Le Grande Baita
- horská chata Marchetti
Přístup na začátek
Letecky z Prahy do Pisy a pak vlakem do/z hor. Jízdní řády i s ceníky na www.trenitalia.cz. Vše rychlé, pohodlné a cenově přijatelné.
Další možnosti túr v okolí
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
