Alta Via 1: úžasný přechod přes Dolomity

Den 1: Start u jezera Braies

• Trasa: Lago di Braies (1500 m) – Forcella Sora Forno (2388 m) – Seekofelhütte – Sennes hüte – Pederu (1550 m) – Refugio Fanes (2070 m) – Lago di Limo
• Délka: 21,5 km
• Převýšení: +1776 m / -1117 m

Parkuju ve vesnici Villabasa u hřbitova. Beru bus, na který jsem si (asi 15 min) předem musela koupit jízdenku online. Asi by se k výchozímu místu – Lago di Braies (německy Pragser Wildsee) dalo i v pohodě dostopovat.

Za 20 min jsem u populárního jezera, vycházím společně s nemalým množstvím turistů. S přibývajícími kilometry turistů ale ubývá. K mému překvapení Alta via 1 není moc dobře značená na ukazatelích. Jsou tam jen dílčí cíle. Musím tedy trochu víc koukat do mapy. Alta via 1 je na Mapy.cz značená modro-červenou značkou, která ale barvě na trailu neodpovídá.

Když jsem po telefonu zjišťovala, jestli na chatách berou Alpenverein a jestli můžu opravdu u chat kempovat, na jedné chatě totálně nerozuměli, co po nich chci, a na první chatě na trase – Seekofel hütte mi řekli, že neví co je Alpenverein, ale kempovat prý mužů a zadara. Dál jsem se tedy neobtěžovala volat a předpokládala, že to tak bude na většině chat. Nebylo. Na Rifugio Fanes, kam jsem první večer došla, mi bylo řečeno, že to možné není, jelikož jsem v národním parku. Ale když se prý schovám někde u jezera nebo ve křoví, tak snad dobrý.

Provedu tedy dle rozkazu a zamířím k jezeru Lago di Limo, kde v poklidu kempuji. Už první den jsem nadšená. Dolomity miluju a nejsem tu poprvé. I tak mne překvapila jejich obrovská rozmanitost. Za každým rohem mě dnes padala brada (Spoiler – a bude to tak každý den až do konce!)

DOPORUČUJEME: Nejširší nabídku průvodců a map treku Alta Via 1 (turistických, cyklistických a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo na e-shopu KnihyNaHory.cz

Den 2: K symbolu Dolomit – pěti skalním věžím Cinque Torri

• Trasa: Lago di Limo – Forca d Lago (2486 m) – Forcella Lagazuoi (2572 m) – Forcella Travenanzes (2507 m) – Passo di Falzarego (2105 m) – Cinque Torri (2200 m)
• Délka: 18,4 km
• Převýšení: +1141 m / – 1110 m

Spinkám do růžova, s nějakým brzkým vstáváním se ani neobtěžuji. Sluníčko zase svítí, avšak vedro není. Po nemalém stoupání a ještě větším klesání přes sedla Forca d Lago (2486 m)  a Forcella Travenanzes přicházím k jedné z nejturističtějších oblastí Dolomit. Falzarego, nedaleko Cortiny d´Ampezzo, kam jezdí obrovská lanovka pro 50 lidí. Nechávám se tu zmást davy a v posledním sedle scházím z trasy. Návrat znamená zpět do kopce – to žádném případě. Jsem ve zkopec modu. Beztak ta trasa vedla trochu oklikou, vezmu to alespoň přímo. Lituji toho celkem brzy. Je tady tuna turistů. Každá oklika na trase má svůj důvod. Ať už je to chata, zbytečné stoupání či klesání, vyhnutí se silnici, příliš turistickému místu, nebo jen hezčí výhledy. Příště každou zkratku opravdu pečlivě zvážím.

Rychle odsud utíkám. Čeká mě další stoupák, ale krásné souskalí Cinque Torri, (kterému mezi horolezci říkáme jednoduše Činky) čnící z cílového kopce mě motivuje. Přímo pod skálami nacházím roztomilou dřevěnou boudu. Jdu jí okouknout z blízka. A jako vážně? Je otevřená! Prázdná, akorát připravená na to rozložit tam karimatku. Nemůžu tomu uvěřit. A ten výhled. To bude západ! (Bohužel, když jsem o rok později boudu znovu hledala, už tam nebyla).

K mému úžasu, za chvíli přichází tři Italové, vytahují stany a každý svůj staví vedle chatky. Tady!  Vedle skály, za kterou přes den míří stovky možná i tisíce turistů? „Není náhodou kempování v Dolomitech zakázané?“ Ptám se. „Technicky ano. Prakticky? Nikoliv“. Culí se Ital. Super, tak se aspoň příště nemusím nijak extra schovávat. (Pozor ale! Už jsem potkala pár lidí, co dostali pokutu, takže bych se snažila být nadále nenápadná a mít na paměti, že je stále potřeba respektovat přírodu)

Den 3: Přes italské Yosemity

• Trasa: Cinque Torri – Pian del Pantan (1700 m, Rù Corto) – Rifugio Croda da Lago (2040 m) – Forcella Ambrizzola (2277 m) – Forcella di Col Duro (2302 m) – Forcella Roan (1999 m) – Forcella de la Puina (2034 m) – Rifugio Città di Fiume (1910 m) – Forcella Staulanza (1773 m) – Pecol (1400 m)
• Délka: 24,1 km
• Převýšení: +826 m / – 1641 m

Zase obří stoupání i klesání. Panoramata jak někde v Yosemitu. Zase úplně jiný, než všechny dny před tím. Jezero Croda da Lago je vážně boží. Dál přes sedla Roan a de la Puina. To klesání je ale hnus, kousek i po betonu a tak si vytvářím vlastní „zig zag“, kterej se mi ale vůbec nevyplatil. Trochu jsem si ale zvrtla kotník a cítím to v klenbách. Další stoupání už lezu pomaleji, a v následujícím kopci bolí ty klenby natolik, že jsem ráda, že se doplazím do kempu v Pecolu. Jediný místo, kde za celý trail platím pár euro za ubytko. Tady mají i krámek, jediný po cestě, kde se dají dokoupit zásoby. Já s ním ale nepočítala, zásob mám dost.

Den 4: Kolem Monte Civetta

• Trasa: Pecol (1400 m) – Forcella Coldai (2191 m) – Forcella di Col Rean (2107 m) – Rifugio Vazzoler (1720 m) – Forcella del Camp (1933 m) – bivak Vecchia casera del Camp
• Délka: 20,8 km
• Převýšení: +1749 m / – 1291 m

Když se ráno postavím na nohy, málem si rozbiju hubu. Sotva lezu. Asi to vzdám, tohle nemůžu dát. Hrozně to bolí. Jenže já mám palici tvrdohlavou, kousnu se, a kousek to zkusím. Po chvíli to nějak rozcházím. Jsem ale neskutečně vděčná za to, že jsem se kousla a nevzdala to. Ten trail totiž stál za to úplně celý!

Dneska, jako každý den, hlásí bouřky, nicméně jako každý den je hezky. Trasa obchází ze západu masiv třítisícovky Monte Civetta (3220 m) a hřebene Moiazza. Jdu kolem božského jezera Lago di Coldai, který má z určitého místa tvar srdce. Itálie je prostě láska. Překonávám sedla Coldai a Rean.

Večer to ale vypadá, že jim ta předpověď konečně vyjde. Honí se to kolem mě, nejsem sice na hřebenech, ale úplně nízko taky nejsem (cca 2000 m n.m.). Přemýšlím, kde to zakempím, když něco přijde, a v tom  se naskýtá příležitost v údolí pode mnou. Je tam evidentně prázdná chata a má hezkou předsíňku. Tam mě bouřka snad nedohoní. Scházím tedy k ní, v předsíňce budu muset asi trochu uklidit ale jinak dobrý. Bez naděje, ale přeci jen po nějaké době zkouším vzít za kliku a světe div se, chata je otevřená. A je úplně parádní. S pecí, několika místnostmi a skvělým výhledem. Zdá se to až neuvěřitelné. Zatímco se mi na peci vaří véča, užívám boží západ.  Možná už název chaty mi mohl napovědět. Vecchia casera del Camp. Tohle byl objev dne.

Den 5: Traverz pod štíty Dolomit nad městem Agordo

• Trasa: bivak Vecchia casera del Camp (1850 m) – Rifugio Carestiato (1810 m) – Duran Pass (1601 m) – Forcella Dagarei (1642 m) – Rifugio Sommariva al Pramperet (1850 m) – Portela Del Piazedel (2097 m)
• Délka: 15,9 km
• Převýšení: + 836 m / – 868 m

Ráno si ještě náležitě užívám a vycházím docela pozdě. V poledne si poprvý dávám oběd v restauraci. Burger po Italsku. Poprvý (a naposledy) za celej přechod jdu kousíček po silnici. Navečer se zase okolo honí bouřky a já zase potřebuju nějakej příbytek. Po cestě potkávám další pasteveckej „bivak“ Malga Moschesin , ale je moc brzo abych se tu zabydlela. Ráda bych zítra přechod došla a dneska jsem toho ještě moc neušla.

Další bivak už mě ale podle mapy nečeká a od chaty Rifugio Sommariva al Pramperet pokračovat do hřebenů? Když to dnes už vypadá, že to konečně po 5 dnech hrození bouřkama těm meteorologům vyjde? Blbost. Na chatě se trochu zdržím u piva a bouřka se stále vzdaluje. Stavím plachtu na krásném místě s hezkým západem, ale stále schovaná, nedaleko chaty. S důvěrou ve Vesmír, že zůstanu v suchu, nechávám plachtu rozepnutou a usínám s výhledem na hvězdnou oblohu.

Den 6: Rozloučení s Dolomity rozhledy z Cima de Zita Sud

• Trasa: Portela Del Piazedel (2097 m) – Forcella De Zita Sud (2540 m) – Rifugio Pian de Fontana (1610 m) – Rifugio Furio Bianchet (1260 m) – zastávka autobusu La Pissa na silnici mezi městy Agordo a Belluno (cca 450 m)
• Délka: 19,7 km
• Převýšení: + 1264 m  – 2649 m

Snad poprvé za celý přechod vstávám ještě před východem a těsně po východu už jsem nasnídaná, zabalená a vyrážím. Wow. To je rekord. A vyplatilo se. Hory prázdné, přes cestu mi skáčou kamzíci a svišti. A ty ranní výhledy ze sedla De Zita Sud! Ach. Jsou tak boží, že dokonce dobrovolně vylezu na stejnojmenný vrchol nad sedlem, který je mimo trasu. Je to druhý nejvyšší za tenhle trail (2540 m).

Když po dlouhé době vcházím do lesa, užívám si kopec dolů tak, že seběhnu z trailu a musím zase do kopce. Díky tomu, ale objevuju další pastevecký bivak Casera Dei Ronchi, na kterém je v rámci tohoto trailu možné přespat.

Na chatě Rifugio Furio Bianchet dávám podruhé na tomto treku restaurační oběd, který nenadchne, ale ani neurazí a potom pokračuju během z kopce dolů. Obcházím tak jedinou ferratu, kvůli které se mi nechtělo tahat celou dobu vybavení. Trasa má totiž ještě alternativu přes via ferratu ve svazích Monte Schiara (2565 m), odkud se dá sestoupit do města Belluno.

Za půl dne docházím už dolů k silnici, kde na mě čeká vodopád a nádherně ledová řeka Torrente Cordevole. Po koupeliházím palec u silnice. Čeká mě asi 120km k autu. Celý to zvládám asi za 2,5 hoďky se dvěma auty a jedním kamionem. Využívám angličtinu, základy španělštiny a dokonce i ruštiny! Ukrajinec v kamionu mě krmí vším co má a nemůže uvěřit, že jsem ušla 120km za 5 dní přes hory a sama! Stále nad tím kroutí hlavou, stejně jako já nad tím, jak byly ty hory rozmanitý a každej den úplně jinej. Tohle byl rozhodně jeden z těch nejkrásnějších treků, který jsem kdy šla. Už se těším, až si projdu variantu Alta Via 2, která obsahuje několik ferrat, což jí dělá technicky mnohem náročnější.

Reportáž pro nás připravila Michaela Hrdá, kterou můžeš sledovat na blogu misketravels.cz či Facebooku a Instagramu. Podrobněji se o svých zážitcích z přechodu Alta Vía 1 rozepsala na blogu.

Srovnání Via Alta 1 s Tour du Mont Blanc (TMB)

Stejně jako TMB je Alta Via 1 nominována dle některých zdrojů na nejkrásnější trek Evropy, dokonce i světa! Prošla jsem si oba tyto traily a neustále měla tendence je srovnávat. Jsem si vědoma toho, že to je jako srovnávat zadek s prsama. Někdo je holt horňák, někdo dolňák. Ale dle mého, skromného názoru Alta via 1 stále ve většině aspektech vede. 

Ten hlavní je, že je velice dobře vymyšlená a téměř nevede po žádné silnici (až na jedu výjimku). TMB vede hodně přes města a po asfaltu toho člověk našlape celkem dost. Pro někoho to může být výhoda v tom, že je zde často možnost doplnit zásoby. Já ale radši volím přírodu i za cenu těžšího batohu. Na TMB jsem z 160 km a 10 000 m převýšení asi 20 km jela stopem, protože nevím, proč bych měla chodit po silnici s nudnými výhledy, když jsem se vydala do hor.

Z těchto dvou tralů je TMB rozhodně populárnější a možná i díky tomu je lépe značený. Možná by to na něm šlo i bez mapy, což ale rozhodně nedoporučuju! Na Altě si jen těžko bez mapy poradíte. Na obou trailech je možnost přespat na chatách. TMB má tu výhodu, že ve Francii je až na výjimky od 19:00 do 9:00 povoleno kempování. Ve Švýcarsku ani v Itálii ne. Stejně tak je to na Alta via 1. Já jsem ale za celý týden na TMB kemp zaplatila jen jednou ve Švýcarsku. Jinak jsem kempovala, stejně jako v Dolomitech, s respektem k přírodě a bez problémů. 

I díky preciznímu natrasování mi přišlo, že na Alta via 1 se mnohem více mění scenérie. Na TMB byly ty výhledy také dechberoucí – obsahovaly ledovce, což je jediná věc, která na Altě není, což jí ale na kvalitě neubírá. Ovšem ty výhledy na TMB mi přišly stále podobného rázu, jakkoliv byly krásné. Měnily se trochu se zeměmi. Tedy 3x. Itálie podle mě byla ta nejlepší část – je to prostě srdcovka. V Dolomitech se ale ty scenérie měnily za každým rohem, až to bylo k neuvěření. Jsou to pro mě prostě ty nejkrásnější a nejrozmanitější hory na světě, které jsem zatím viděla. Oba traily rozhodně stojí za to, ale pokud bych měla mezi nimi volit, bez rozmýšlení bych si vybrala Alta Via 1. 

Pokud se vám chce investovat, můžete každý den spát v suchu a teple na chatách s polopenzí a můžete tak jít hodně nalehko. Ceny ubytování s polopenzí se můžou vyšplhat celkem vysoko, od cca 50€ – 120€/noc bez oběda. Ten je tu v průměru za 15€.

Spaní v chatách ovšem není můj případ. Já s sebou táhnu stanovou plachtu a všechno ostatní vybavení na kempování, ačkoliv je to tu technicky zakázané. Slyšela jsem ale, že některé chaty tento způsob přespání také nabízí a dá se tak snadno ušetřit. Nesu s sebou také jídlo zhruba na 4 až 5 dní. Zbytek si koupím na chatách a i tak dost ušetřím.