Aljašský trek skrze Brooksovo pohoří, z vesnice Anaktuvuk Pass do Coldfoot

Aljaška je sama o sobě divoké a nepřístupné území, lidé se tu soustřeďují v několika málo větších městech, zbytek je neobydlená divočina bez cest a silnic. Brooksovo pohoří na severu Aljašky by ale bylo možné chápat jako „divočinu v divočině“. Zapomenutá údolí a holé hory, které přecházejí v tundru táhnoucí se až k břehům Severního ledového oceánu, jsou ve srovnání s jinými částmi Aljašky ještě nedostupnější a divočejší. Mapy, které máme pro náš přechod hor k dispozici, mají velké měřítko, cesty tady neexistuji a několik osad je roztroušeno na rozloze, která má pro nás jen těžko pochopitelné dimenze. Vydáváme se do království Arktidy a chystáme se projít nejen symbolickou „Bránou severu“ do národního parku Gates of the Arctic…

Letadlem na sever Aljašky

Na okraji přistávací dráhy v aljašském Fairbanks stojí dobrý tucet malých letadel. Většina z nich létá na zakázku pro americkou poštu a doručuje nejrůznější zásilky až do těch nejzapadlejších koutů Aljašky.

V malé čekací místnosti zanecháváme cestující, kteří se na cestu vydávají pozdějšími spoji. Do té doby se jejich hovory točí kolem lovecké a rybářské sezóny, tématem jsou stříbrní lososi, pstruzi a samozřejmě také komáři, velcí jako čtvrtdolar, jejichž sezóna ovšem už brzy pomine.

Do kabiny nastupují lovci a jeden domorodý eskymák podsadité postavy s podivně tvarovanými slunečními brýlemi. Během letu se dovídáme, že se jmenuje Riley a pracuje na ropných polích až daleko za pobřežím na severu Aljašky, kde končí transaljašský ropovod. Dva týdny práce, dva týdny volna. Ty tráví většinou ve vesnici Anaktuvuk Pass u své matky.

Anaktuvuk Pass je i náš cíl. Zatímco pilotka otáčí letadlo na přímý severní kurz, upadá Riley pomalu do spánku. Pod námi a před námi leží to, na co jsme se už všichni dlouho těšili: nekonečné lesy, divoké řeky a hory, částečně pokryté sněhem a z části zelení svěžích bříz. To, co vypadá z výšky tak přívětivě, je ovšem divočina bez cest a lidských sídlišť, vrcholky okolních kopců jsou nepřístupné, cesta k nim trvá mnohdy nejméně tři týdny. Nacházíme se nad severním polárním kruhem v jedné z nejopuštěnějších částí Aljašky.

Na cestě do Anaktuvuk Pass míjíme osadu Bettles, která leží zhruba v polovině cesty. Bettles je typická stanice uprostřed divočiny, malá zastávka na cestě na sever obklopená močály a listnatými lesy bříz a olší. Z výšky jsou vidět nitky prašných cest v okolí Bettles – stopy po těžbě zlata v této oblasti.

Anaktuvuk Pass

Inuité ve vesnici Anaktuvuk Pass jsou poslední vnitrozemští nomádi mezi eskymáckými kmeny. Ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století nabízela vláda možnost zásobování a doručování pošty pouze stálým sídlištím. Z takového popudu vznikl i Anaktuvuk Pass – byla tady založena jednoduchá stanice a vybudována přistávací dráha. Do té doby bylo možné zásobovat vesnici a doručovat sem poštu pouze pomocí psího spřežení.

Bariéra hor kolem vesnice ji chrání před silnými větry vanoucími od pobřeží Severního ledového oceánu a vytváří zároveň i jakýsi přirozený větrolam pro zbytek Aljašky.

Za chvíli už rozeznáváme první domky a přistávací dráhu. Jako kamenní strážci se za ní tyčí vrcholky šedých hor. Gates of the Arctic, brány Arktidy, jak je pojmenovali zdejší obyvatelé. Je to nejsevernější pohoří Severní Ameriky, poslední výběžek Skalistých hor. Kolem je jen věčně zmrzlá tundra a spojení s ostatním světem obstarává pouze letecká doprava.

V horách na okraji tundry

Anaktuvuk Pass je výchozím bodem našeho putování a zároveň i jeho cílem. Jaká je krajina, kde žijí jediní vnitrozemští eskymáci na světě? Jaké je její tajemství a kouzlo? Jack London, který proslavil Aljašku ve svých povídkách a románech, prohlásil na sklonku svého života, že ve světě už nejsou téměř žádná dobrodružství. Aljaška jeho příběhů sice už dávno zmizela, ale dobrodružství tu je možné najít stále! Brooks Range je divoké pohoří, jenž se z velké části nachází v krajině tundry, holé vrcholy bičuje vítr a dlouho pokrývá sníh. Je to divočina v pravém slova smyslu, jež si svůj ráz a odloučenost uchovala až do dnešní doby.

Vydali jsme se na cestu jen s nejnutnější výbavou a vědomím, že budeme během celé doby na Aljašce odkázáni pouze na své zkušenosti a dokonalost výstroje. Pochod za osadou směrem k horám usnadňuje množství vyježděných kolejí od terénních vozítek zdejších obyvatel. Se svými osmi koly a tvarem člunu mohou projet prakticky jakýmkoliv terénem, takže je celé rodiny i jednotliví lovci využívají k výjezdům do okolí vesnice a k pronásledování stád Karibů. Brzy ale spleť „cest“ opouštíme a vyrážíme do prvního údolí, které protíná poslední dlouhý výběžek hor. Ty několik desítek kilometrů za vesnicí končí, dál se až k Severnímu ledovému oceánu rozprostírá mírně zvlněná, hnědá tundra.

Bez cest ve společnosti medvědů

Není lehké se doslova probojovávat nerovným a podmáčeným terénem tundry. Boty se boří do měkké a stále mokré půdy, v okolí řek a potoků se vytvářejí husté spletenice zakrslých stromků a houževnatých keřů, jimiž téměř není možné se prodrat. Široká údolí a vodní toky vytvářejí přirozené koridory a usnadňují tak do určité míry pohyb v téhle rozlehlé pustině.Ostrý vítr a slunečné počasí se střídají s mrazivou mlhou a drobným deštěm, který nepomíjí celé dlouhé dny.

Orientačními body během našeho putování jsou kromě řek a markantních hor i velká jezera. Často u nich překvapíme malé stádo sobů Karibů a na denním pořádku jsou setkání s medvědy. Čím hlouběji pronikáme do hor a blížíme se otevřené tundře tím častěji vídáme matky-medvědice většinou se dvěma mláďaty, ale hojně se tu vyskytují i medvědi v sourozeneckých párech. Jsou to mladé kusy a přicházejí k nám hodně blízko, než se přesvědčí, že nestojí za to se o nás dál zajímat. Jsou to chvíle plné napětí a je těžké odhadnout, jak takové setkání skončí a kde je pro medvěda hranice, za kterou už se neodváží nebo naopak za niž zaútočí. Pro jistotu máme na předních stranách batohů připevněné pepřové spreje, ale v duchu doufáme, že je nebudeme muset použít.

Medvědi jsou neobyčejně rychlí – seděli jsme vysoko nad řekou a mezi křovisky jsme zpozorovali dva mladé medvědy utíkat napolo vyschlým korytem. Medvědi si hráli, honili se a nikdo z nás nepředpokládal, že by se o nás zajímali. Najednou nám medvědi zmizeli z dohledu a pro nás by to byl býval „jen“ zajímavý zážitek. Chystali jsme se tedy vyrazit dál … ovšem najednou se medvědi vynořili asi třicet metrů od nás – nepozorovaně nás obešli tak, aby nás měli proti větru, vztyčili se na zadní, nasávali plnými nozdrami vítr a zkoumali, co že je to za podivné tvory, kteří se odvážili na jejich území.

Někdy se potoky a mělké řeky zakousnou do země a vyryjí do jejího povrchu hluboké kaňony zarostlé nepřehledným porostem hustých keřů. To jsou nejnebezpečnější místa pro setkání s medvědy. Řeka přehluší zvonění rolniček, které upozorňují medvěda na naši přítomnost a hustý porost znemožní jakýkoliv výhled. A medvědi nebo alespoň čerstvé stopy jejich přítomnosti jsou všude!

Poslední noc

Divočina se nám během našeho putování dostala pod kůži, po určité době nebylo těžké určit v nepřehledném terénu cestu, vyvarovat se nebezpečných setkání s medvědy a vybrat vhodné místo na noční tábor. Poslední nos jsme objevili opuštěný tábor domorodých lovců – jedna dřevěná chatka byla docela zachovaná, dalo se v ní přespat a dokonce fungovala i malá kamínka. Nasbírali jsme dřevo na oheň, ustlali si na dřevěné podlaze a dlouho do noci seděli kolem kamen, která se za chvíli topení rozžhavila do ruda.

V noci jsem vyšel před chatku a v tom nezměrném prostoru se nad celým údolím klenula zelenkavá polární záře. Uhasil jsem žízeň a zavrtal se znovu do spacáku. Někdy není třeba výjimečných zážitků, aby člověk pocítil dotek dobrodružství. Možná stačí přiblížit se s úctou, bez nároků a vypočítavosti krajině a nechat působit její kouzlo a snad i tajemství ale i různorodost jejího výrazu – počasí, barev, zvířat. Tato země si zachovává svou vlastní identitu, která je hlubší a jemnější, než můžeme vědět a pochopit.

V chatce je mrazivo, chladný vzduch proniká každou skulinou mezi starými, rozeschlými prkny. Usínám s vědomím šťastného člověka, který směl alespoň na určitou dobu být součástí tohoto tak podivuhodného kraje…

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Ve Fairbanks malým letadlem do výchozího bodu treku

Výstup na nejvyšší vrchol Severní Ameriky – Mt McKinley