Hory shora podle Radka Jaroše

Jaké to je stát na šesti osmitisícovkách a co obnáší cesta od základního tábora až na vrchol, to a mnoho dalších podrobností z expedic k nejvyšším vrcholům planety přibližuje kniha o výstupech jednoho z našich současných nejúspěšnějších horolezců Radka Jaroše. Představa většiny nehorolezců o tom, jak probíhá dobývání osmitisícového vrcholu, se od reality dost liší, ale na své si určitě přijdou i ti, kteří dobře vědí, o čem je řeč.

Radek Jaroš viděl zatím shora Mt. Everest, Kangchenjunga, Cho Oyu, Broad Peak, Shisha Pangma a v roce 2005 Nanga Parbat. Mezitím se celkem třikrát pokoušel o K2. O všech výstupech si můžete nyní přečíst v knize, kterou napsali společně Radek Jaroš a Arnošt Tabášek.

Autoři nic nepřikrášlují a tak každý čtenář už v prvním příběhu pozná, že pocit vrcholové euforie je vykoupen neskutečnou lopotou a dřinou. Radek Jaroš od počátku svých cest k nejvyšším horám světa vyhledává malé několikačlenné expedice, které při vlastním výstupu nespoléhají ani na podporu umělých zdrojů kyslíku, ani na práci nosičů.

Zdaleka nejde jen o hodnotu sportovního výkonu, jde o celkový přístup k horám a k přírodě vůbec. A pokud jde o zmíněný pocit euforie, ten přichází většinou dlouho po vlastním výstupu. Tam nahoře jde každý sám za sebe a nadoraz, takže si na vrcholu může užít jen tolik uspokojení, kolik mu hora právě dovolí. I o tom je kniha Hory shora.

Nejsilnější není kupodivu vyprávění o dobytí vrcholů, i když jde samozřejmě o velký sportovní a hluboký niterný zážitek. Ale teprve ve chvíli, kdy je třeba zvážit lidské možnosti a otočit se třeba jen kousek od vytouženého cíle, teprve v ten okamžik čtenáři běhá mráz po zádech. Jít dál a risknout to, nebo se vrátit a obětovat roky snažení a litry potu? Rozhodování, kterému se v lehčí variantě v běžném životě občas nevyhne žádný z nás, ale které v podmínkách velehor může být rozhodnutím tragickým. Obdivuhodná je například vytrvalost, s níž stál Radek třikrát na svazích K2. Tyto tři pokusy sice nevedly ke zdolání vrcholu, ale z hlediska zkušeností, poznání a pokory k horám je zcela jistě nelze nazvat neúspěchem nebo prohrou.

Jednotlivé příběhy doprovázejí dokumentární fotografie ze všech expedic, které přibližují nejen krásu hor, ale také chvíle vyčerpání a marného čekání. Jejich autorem je také Radek Jaroš. Je možná škoda, že není text více provázán s fotografiemi. Některé záběry přímo vyzývají k příběhu, ale v textu se už k nim autoři nevracejí. A naopak, v textu je popisován dramatický vznik fotografie laviny, kterou ale čtenář v knize nenajde.

Celkově jde ovšem o unikátní fotografie z prostředí, kde udělat jednu jedinou fotografii stojí neskutečné úsilí. Nehledě na dokumentární hodnotu snímků je v knize plno záběrů, při kterých se tají dech nejen milovníkům velehor.

Jedinou čtenářskou výtku zaslouží tak skutečnost, že v příbězích se bez upozornění střídají osobní zážitky Radka Jaroše a reportérský styl nezaujatého vypravěče. Je to pochopitelné, jde o text dvou autorů, celkovému dojmu to nijak nevadí, možná dokonce naopak. Ale pro podobné střídání vypravěče je vhodnější grafické odlišení obou rovin, při přechodu z osobních vzpomínek do vyprávění je totiž neupozorněný čtenář trochu zmatený a než se zorientuje, pozornost je na chvíli odvedena stranou.

Velehory připravují svým obdivovatelům chvíle nezapomenutelně krásné i okamžiky beznaděje. O tom všem a hlavně o velké životní vášni Radka Jaroše pro nejvyšší hory světa vypráví kniha Hory shora. Doporučujeme přečíst si ji. Dává příležitost zamyslet se nejen nad úspěchy vynikajícího horolezce, ale i nad vztahem člověka k velehorám a nad odpovědností lezců, kteří dokážou stoupat výš než jiní.