Horský vůdce z Adršpachu Tonda Volk

Tonda Volk, průvodce po Krkonoších. Tonda Volk, sportovní horolezecký instrukor. Tonda Volk, šéfinstruktor a ředitel lyžařské školy, člen lektorského sboru a demoteamu APUL (asociace profesionálních učitelů lyžování, pozn. red.). Tonda Volk, ambasador Singing Rocku, testovací partner Alpsportu a Tilaku. Tonda Volk,  kavárník.

A hlavně: Tonda Volk, v České republice jeden z prvních osmi profesionálních horských vůdců podle standardů mezinárodní asociace horských vůdců UIAGM. Tonda hovoří klidně, stručně a jasně. O svých klientech mluví zásadně jako o hostech.

Tondo, jsi především horský vůdce a instruktor lyžování. Jaké končiny tě nejvíc přitahují a proč?
Ale mě baví veškerý volný pohyb v přírodě! Nemusí to být jen lezení, mám rád i horské kolo, kajak a alpské výstupy. Mám upřímnou radost z pobytů v krajině typu Aljaška, Kamčatka nebo Skandinávie. Díky zájmu o lezení a lyžování mě nejvíce přitahují Alpy, konkrétně jejich západní část, která je doopravdy mohutná a skýtá mnoho prostoru pro improvizaci.

A dokážeš říct proč?
Myslím, že v sobě mám určitého objevitelského ducha. Preferuju místa, kde si mohu najít svůj vlastní směr a kde nemusím chodit či lézt ve starých šlépějích.

Co považuješ za svůj nejdůležitější sportovní počin z poslední doby?
Asi čekáš, že vyjmenuji nějaké lezecké úspěchy, ale na prvním místě je pro mě teď spoluúčast na vzdělávání horských vůdců na skialpových kursech. Stát se sám horským vůdcem je první meta. Vést část vzdělávání a vychovávat další vůdce je daleko zodpovědnější a zajímavější činnost.

Který konkrétní zážitek ti utkvěl v paměti?
Přechod Matterhornu loni v létě. Bylo hodně sněhu a my jsme tím pádem byli dost pomalí a sestupovali jsme už za tmy. Díky využití perfektní předpovědi počasí a znalosti terénu vše dopadlo jak mělo a mohla proběhnout závěrečná oslava. Byli jsme díky znalostem jedni z mála, kteří to zvládli bez bivaku.

Co tě na horském vůdcovství nejvíc přitahuje?
Vedení hostů ve vertikálním světě, který mám rád. Líbí se mi možnost jim tento svět ukázat a zprostředkovat zážitky, které pro ně budou neopakovatelné.

Navíc práce horského vůdce má daná pravidla, např. maximální počet hostů na túrách, a tím pádem i zmenšené riziko při výstupu pro vůdce i hosty. Tato pravidla navíc vychází jednak z fyzického předpokladu, co mohu bezpečně ovlivnit vlastními silami (např. zachycení pádu hosta) a jednak z technického předpokladu, např. kolik lidí mohu pověsit na jeden štand. Dalším  aspektem  je zachování bezpečnosti vůči třetím osobám, které se v horách pohybují kolem mne. Nespornou výhodou horského vůdce je také stálý a přímý kontakt s hosty, což u dvacetičlenného zájezdu nejde.

Jak předcházíš krizovým situacím a stresu při soukromých výstupech a v čem se to liší od výstupů s klentem?
Předcházet krizovým situacím se dá dobrou přípravou, ale nejdou eliminovat. Proto se přípravě túr věnuje už během vzdělávání tolik času. Učíme se rozeznávat příznaky hrozícího nebezpečí hned v zárodku. S klienty nikdy nechodím na vlastní maximum, spíše na 50 %. Pokud vyhodnotím situaci jako nebezpečnou, tak se vždy obrátím, nebo změním cíl. Host musí být živý a spokojený, a to v tomto pořadí.

Máš konkrétní vzpomínku týkající se dodržování bezpečnostních pravidel, nebo naopak jejich porušení?
Dokud jsem neabsolvoval školu horského vůdce, v mém případě to bylo celé vedeno pod dohledem zástupců Rakouska a Francie, tak jsem si nikdy patřičně a do hloubky neuvědomil rizika spojená s pohybem v exponovaném terénu. Konkrétní situaci si moc nevybavuju, ale vždy mě zarazí to obrovské podceňování ze strany veřejnosti a nechuť si vyslechnout nějakou radu typu „nasaďte si helmu při příchodu pod skálu“, nebo „založ si jištění i v lehčím terénu“. Chápu, že mentorování má každý dost, ale mrtvola se už nic nenaučí.

Běžně přehlížených rizik je celá řada, za všechny uvedu třeba známé ledovcové výstupy, které se velice často podceňují. Při výstupu příkrým svahem jsem sledoval vícečlenné družstvo, kde jeden uklouzl a strhl celý zbytek s sebou po svahu. Naštěstí to bylo na začátku svahu, tak se nic vážného nestalo, ale stačilo, aby svah byl výrazně delší nebo končil kameny…

Zaskočily tě někdy klimatické nebo přírodní podmínky? Nebo se rozbilo, porouchalo, nefungovalo vybavení?
Na Kamčatce jsem měl sebou GPS, která nefungovala, jak měla, teda vůbec. Nedalo se to zjistit při zkoušce doma, projevilo se to jen ve špatných podmínkách. Musel jsem spolehnout na svůj um a buzolu. Od té doby si věci, na kterých závisí můj život, nepůjčuju.

Jaké požadavky jsou pro tebe nejdůležitější při výběru vybavení na cesty, myslím tím čemu přikládáš váhu, a čemu ne?
Nejvíc si cením praktičnost a trvanlivosti.

Co hodnotíš jako největší pokrok v poslední době?
Pro mě je to možnost získávat jednoduše kvalitní informace na dálku po sítích. Cepín bude v jádru pořád stejný.

Jak si vybíráš vybavení pro sebe a liší se třeba od vybavení pro tvé klienty?
Těžko říct, vybavení si vždycky jednou pořádně otestuju. Používám vybavení dlouho a často, tak musí být kvalitní, a hlavně mi musí vyhovovat. Někdy mi ale ani kvalitní vybavení nevyhovuje, tak ho rychle daruju nebo poskytuju hostům.

Umožňuješ svým svěřencům používat vlastní vybavení, nebo je plně vybavuješ svým prověřeným a vyzkoušeným materiálem? Konzultují s tebou tvoji klienti vybavení? Mají výstroj spíš nadprůměrnou, nebo obyčejnou…
Drtivá většina klientů má nějaké své vybavení. Mívají často dokonce velice dobrou výzbroj a výstroj. Pokud jsou na ně zvyklí a je v pořádku, což si vždycky zkontroluju, tak ať ho určitě používají.  Pokud někdo něco nemá, tak mu vypomohu z vlastních zdrojů.

Překvapí tě někdy vybavení tvých klientů?
Stále mě překvapují lidé, kteří vyrazí s fukéřkou (lehká větrovka, pozn. red.) na vysoký kopec, protože slyšeli, že to jde, a pak se diví, že je jim zima. Někdy zase musím hostům vysvětlit, že náš cíl je ve skutečnosti snazší. Dost mě zaráží, když jim někdo v krámu poradí, že bez čeho všeho to určitě nedají a já pak musím jejich vybavení kvůli váze redukovat.

Před jakou chybou v souvislosti s vybavením bys ostatní varoval?
Ultralehké neznamená ultradobré. Je nutné si říci jak, kde a jak často budu věci používat a podle toho se jimi vybavit.

Byl jsi někdy při tom, kdy dobré vybavení zachránilo ošemetnou situaci, nebo naopak, kdy selhání výbavy něčí život nebo zdraví ohrozilo?
V poslední době ne. Ale pamatuju si slaňování v Tatrách z vícedélkové cesty, kdy jsme disponovali prvními čelovkami, do kterých velice rychle zateklo a přestaly fungovat. Slaňovat při měsíčku je romantika, ale musíte na to krapet vidět…

Máš nějaký zážitek s vybavením, který tě i po čase dobře pobaví?
Výstup na Elbrus a boty jednoho klienta, které to po sedmi letech používání už nevydržely. Majitel se přitom hrozně divil.

Řekni mi, jakou nejstarší součást vybavení stále používáš a nechceš odložit.
Je to podstatná část tábornické výbavy na daleké cesty, mám ji odzkoušenou, sobě přizpůsobenou. Většinou jsou to drobnosti, typu lžíce, nůž, nádobí, vařič…, ale nedovedu si představit, že ji vyměním.

Máš něco, co bys v souvislosti s outdoorovým vybavením chtěl připomenout?
Dnes existuje spousta chytrého, praktického a šikovného vybavení, krásného a užitečného. Musí se ale umět správně používat, jinak jsou to jen zbytečné – věci.

Máš nějaký sen, který by sis chtěl splnit?
Být Helli guide v Kanadě nebo na Aljašce.

A konkrétní plány do budoucna?
Být Helli guide v Kanadě nebo na Aljašce.

Nezbývá než poděkovat za rozhovor. Přeju tobě i tvé volk-company hodně úspěchů, hodně živých a spokojených hostů v tomto pořadí i hodně vyškolených vůdců. A samozřejmě i plno prašanu v Kanadě nebo na Aljašce.

© Svět outdooru 2010, převzato z MP 10, připravil Jan Šťovíček