Honza Tráva Trávníček před K2: Zatím to vůbec neřešíme

Horolezecké začátky

Začneme postupně, jak jsi se dostal k lezení? Brali tě do hor rodiče, kamarádi, …?

Jsem ze Stříbra, kde byla dobrá parta, která začala jezdit do hor. K nim jsem se zhruba v sedmnácti, osmnácti letech přidal. Vždy je důležité, aby byl někdo schopný to zorganizovat, a tam tehdy takový člověk byl, což pro nás všechny byla obrovská výhoda.

Mé výlety postupně měnily své cíle, nejdříve jsem začal jezdit do hor, pak jsem začal lézt a pak jsem se zase vrátil k ježdění do hor. Tehdy jsme zkoušeli i ferraty.

A kterou cestu považuješ za nějakou svou první větší či přelomovou?

Docela rychle jsme se dostali i na vyšší kopce, v nějakých osmnácti nebo devatenácti jsem byl na Mont Blancu, což bylo, řekl bych, zlomové. A potom jsem dost cestoval, to mě vždy bavilo. Mám procestováno docela dost lokalit a určitým způsobem mě to baví určitě víc, než třeba lezení na osmitisícovky, kde strávíme dva měsíce a podívám se na jeden kopec.

Všiml jsem si na tvém webu, že tam zmiňuješ mimo jiné, že jsi „kopcolezec“. Mám to chápat jako vyhranění se vůči skálolezectví? Co třeba vylezeš na skále?

Lezu cesty tak do pětky, do šestky. Protože to chce trénink, který se příliš nedá spojit s tréninkem na osmitisícovku. Ale já pojem kopcolezec používám spíš proto, že za horolezce považuji ty kluky, kteří se hrabou na skále a další, kteří lezou třeba na těžké hory těžkými cestami, kteří dělají prvovýstupy. Zatímco já chodím nejsnazší trasou, tedy cestou nejmenšího odporu. Dělám to pro svůj dobrý pocit, abych se tam podíval. Navíc ani tak to není procházka, že. Určitě nepolezu na nějakou osmu vlastní cestou, protože na to zatím nemám. Člověk musí myslím dozrát.

Profesionálním horolezcem je myslím v Česku jen Radek Jaroš, co živí tebe?

Dělám dost široké spektrum věcí, na hlavní úvazek jsem geodet, což i učím na střední a vyšší odborné škole, starám se o lezeckou stěnu v Plzni, organizuji několik dalších akcí.

Co byla tvá první výprava, kterou bys nazval expedicí?

První byla asi Korženěvská, kde bohužel zemřel můj nejlepší kamarád, takže jsem ježdění do vysokých hor na nějakou dobu nechal. Pak jsem se vrátil až s Márou Holečkem a Zdeňkem Hrubým na Gasherbrum I, kam jsme vylezli v roce 2009. S tím, že před tím jsem vylezl ještě Huaynu Potosí, což je ale v podstatě procházka.

Dvě a půl osmitisícovky…a další v plánu

K tomu Gashebrumu bych se rád zeptal – jaké bylo tvoje očekávání, když jste tam jeli?

My jsme tam jeli s naprosto skvělou partou, takže z toho jsem byl nadšený. Mára se Zdeňkem jeli na expedici. Kvůli rozložení nákladů i aby se nenudili, přibrali k sobě pár lidí. A přes Lišina (pozn. red. Martin Liška), který rok před tím byl s Márou v Afghánistánu, jsme dali dohromady výbornou partu, byla zábava, a jestli by někdo chtěl vidět naše přednášky z té expedice, tak doporučuji.

Při sestupu jsem tam uklouzl, přetrhal si křížové vazy přední a musel na operaci a vůbec jsem neplánoval, že bych vyrazil na další kopec, tedy to Manaslu. Tam byla představa jet s partou kamarádů ze Stříbra, přidalo se ještě pár dalších a spojili jsme to s trekem do základního tábora, kam mohli jet další lidi a tak to celkově bylo pohodovější. Pro mě je dost psychicky náročné se zvednout a odletět někam na dva měsíce s jediným člověk. S Radkem jsme si třeba velmi sedli, ale kdybych byl dva měsíce jenom s ním, bylo by to náročný.

Na Manaslu se následně hodně řešilo, jestli jste byli na vrcholu nebo jen na předvrcholu. Jaký je tvůj vnitřní pocit k tomuto? Kdyby jsi hypoteticky chtěl jako Radek vylézt Korunu Himálaje, půjdeš tam znovu?

Kdybych chtěl vylézt Korunu Himálaje, tak se tam vrátím. Ale myslím, že tak 70% lidí, kteří na Manaslu byli, bylo tam, kde my. Ale když jsem po tom pátral, dospěl jsem k tomu, že to je jen předvrchol. Řešil jsme to především, abych to věděl a mohl se podívat Radkovi do očí. Ten tam byl rok přede mnou a věděl, že to je jinak. V tu chvíli jsme to samozřejmě nevěděli, nebyl v tom žádný úmysl. Ale jsem rád, že jsme se k tomu takto „přiznali“. Mám tak klidné spaní.

A k letošní Annapurně. Tuším, že to bylo nejnáročnější…

Bylo.

Ale jak to bylo třeba s finančního hlediska. Byla tam navíc aklimatizace na Lhotse.

Bylo to dražší, ale bylo tam zas víc sponzorů.

A z pohledu náročnosti organizace předem?

To zas příliš rozdíl nebyl. Agentura, která nám to zajišťovala, připravila vše důležité předem. Pak na místě samozřejmě vzniklo pár problémů, kdy jsme věci neměli tam, kde jsme je mít chtěli, takže to složitější bylo, ale celkově to klaplo dobře.

K následující expedici. Pokud vím K2 s Radkem a Petrem Maškem, z Číny, dále by s vámi měl jet Michal Havlena a Lucie Výborná. Co ještě prozradíš, třeba k plánované aklimatizaci?

Zatím vůbec nic, takto dopředu jsme to ještě vůbec neřešili. To má ještě čas. Uvidíme, jak se bude Radek hojit a jak budou Číňani blbnout.

A má to čas i co se týče fyzické přípravy nebo už děláš víc, protože jedeš v létě na K2?

Ne, to určitě ne, já makám dlouhodobě. Tedy makám v uvozovkách. Když je čas, tak se snažím třeba dvakrát denně. Ráno jdu do posilovny nebo plavat nebo běhat, odpoledne na fotbálek, kolo, florbal, brusle, běžky. Snažím se udržovat, protože nejsem ten typ, který to má daný od Boha, já to musím vydřít a udržovat se stále. Hlavně je to poznat, když jsem třeba vypadl kvůli tomu kolenu, tak trvalo delší dobu než jsem se fyzicky na Manaslu připravil.

Někdo to zaplatit musí

Říkal jsi, že expedice na osmitisícovku vyjde řádově na statisíce na osobu. Kolik to stojí tebe?

Taky statisíce:-) Vždy záleží na tom jakou cestu „komfortu“ si zvolíš. Já se na kopečkách pohybuji bez kyslíku a bez podpory nosičů. Což považuji jednak za sportovnější, jednak je to i levnější varianta. Začátky byly těžší, než je tomu teď. Nicméně i nyní to je boj, nerad svým partnerům něco zůstávám dlužen a snažím se o ně starat tak, jak se oni starají o mne. Tedy dobře. Expedice je zaplacená, něco sponzoři, něco prasátko. Ale stojí nás to všechny velké úsilí se sháněním sponzorů, přednášky. S K2 to bude obdobné, ale doufám, že se partneři pohrnou :-). Bohužel si samostatně nemohu dovolit, abych každý rok jezdil na osmitisícovku a platil to pouze ze svého. Takže doufám, že ty sponzory seženu. Bez nich byl nebyl schopný tam vyrazit.

Kvůli tomu, že dostaneš vybavení od svých sponzorů si můžeš, myslím, méně vybírat, co si vezmeš sebou. Dejme tomu, že za tebou přijde nějaká firma s nabídkou vybavení a finanční podpory a ty nebudeš vědět, jestli je dostatečně kvalitní…

Já si nemůžu dovolit vzít do 8000 nějaké nekvalitní věci. Po pravdě řečeno i Carinthii jsem řešil, protože to je v Česku v celku neznámá značka, nová na trhu, takže jsem zjišťoval a zkoušel předem. Ale určitě spokojenost.

V průběhu přednášky o Annapurně jsi zmiňoval svou bývalou přítelkyni, Radkovu tehdejší přítelkyni. To nějak holky hromadně nezvládají tyto vaše odjezdy?

Já nevím jestli to s tím souvisí, možná částečně jo. Ať chceš nebo nechceš, tak odlítáš někam, kde to není úplně v pohodě. Na tiskové konferenci, když jsme se vrátili z Annapurny, se mě ptali, jestli na tu K2 pojedu. Já jsem říkal, že asi ne, protože bych přišel o holku. Nakonec to stejně nedopadlo, asi to tam nějakou souvislost lehce má, ale nemůžu to svádět všechno na kopce, to je takový alibi. Prostě jsem jen pitomec 🙂

Více na info o Honzovi Trávníčkovi na www.honzatrava.cz.

Honzu podporuje:

Foto: Honza Tráva, Radek Jaroš