Paragliding, ledolezení, skalní lezení, maratony, vrcholy Aconcaguy, Mont Blancu, Elbrusu či Kilimandžára. To je jen malý výčet z toho, co nevidomý sportovec Honza Říha zvládá. S Honzou jsme si povídali o jeho dalších plánech, lezení, tréninku, ale také o technice výstupu, když se nemůžete spolehnout na zrak.
Už je to pár let, co se všestranný sportovec Honza Říha rozhodl, že se pokusí vystoupit na vrcholy všech sedmi kontinentů, čímž by zkompletoval Seven Summits. Projekt nazval “Schody do nebe“ a loni se mu podařilo vystoupit už na třetí ze sedmi pomyslných schodů. Po Elbrusu, Kilimandžáru a naposledy Aconcague (rok 2013) má motivaci i pro další ze čtyř zbylých vrcholů.
Loni touto dobou jsi byl v závěrečných přípravách vzhledem k expedici, jejímž cílem bylo vystoupit na Aconcaguu. Pokus skončil úspěšně – vrcholem. Motivoval tě tento výstup vzhledem k budoucím expedicím?
Před Aconcaguou jsem byl na Kilimandžáru. Mezi expedicemi byla pětiletá prodleva, protože se nedařilo sehnat peníze. Nejen od novinářů jsem slýchal otázky typu „máš v plánu ještě v projektu pokračovat nebo už jsi skončil?“. Díky nadačnímu fondu Vectra se mi podařilo loni odjet na další expedici a úspěšný výstup mě nakopnul. Dodal mi chuť a energii k dalšímu postupu v rámci projektu „Schody do nebe“.
Když se vžiju do tvé situace, asi by mi dělalo velký problém, že si při výstupu nemůžu klást vizuální cíle ve smyslu „dojdu ještě tam k tomu kameni a dám si pauzu“…
Mimo jiné se v tomto ohledu motivuji výškou. Jak ty to „tlačíš očima“, tak já si říkám ještě sto výškových metrů.
Jaký je pro tebe nejlepší/nejhorší terén k postupu?
Nejhorší je chůze mezi šutry, kterým se na horách prostě nevyhneš. V tomto ohledu bylo hodně nepříjemné Kilimandžáro, kde mě kamenitý terén mírně zpomaloval. Dával jsem si velký pozor na výron, protože ten by znamenal ohrožení expedice. Pokud je to hladký ledovec, tak je to super a můžeš po něm lítat. Něco jiného jsou ledovce, které jsou pokryté takovými ledovými jehlany, mezi nimiž se musíš proplétat. Tento terén se vyskytoval právě na Aconcague.
Přečtěte si rozhovor s dalším horolezcem, který k pohybu v horách nevyužívá zrak. Slovák Juraj Práger se úspěšně vypravil na Mont Blanc či Elbrus. |
Jak probíhá komunikace mezi tebou a vodiči? Mluvíte hodně nebo máte už nějaké předem určené signály?
Tam, kde je to hodně náročné na kameny, se snažíme situaci řešit i jinak, než mluvením, protože ve vysoké nadmořské výšce má člověk problém sám se sebou. Takže jsme to vyřešili tím, že přede mnou klepali hůlkami do kamenů. Pokud jde o chůzi na sněhu, tak vnímám jeho křupání při došlapu. Na ledovci jsi často navázaný na laně, takže tam víš přesně kam jít.
Jak se přes rok připravuješ po fyzické stránce?
Moje tréninkové plány nejsou nějak dramatické. Tím, že chodím do práce, vstávám ve 3:45 a vracím se kolem půl šesté, už mi volného času moc nezbývá. Snažím se udržovat celoročně během, posilováním s vlastní váhou a občas si jdu zalézt, anebo vyrazíme do Alp.
Kromě horolezectví jsi zdatným běžcem a zvládl jsi i maraton…
S běháním jsem začal kvůli přípravě do hor, ale postupem času si u mě získalo své místo. Dokonce jsme letos s Radkou Brothers uspořádali nultý ročník charitativní akce „Běh od nevidím do nevidím“ a výtěžek byl věnován dětskému domovu Sázava.
Chodíš jen na stěnu, nebo si rád zalezeš i na boulderu?
Přiznám se, že boulder mě moc nebaví, raději klasickou stěnu a nejlépe na skály, ale dostat se tam je kolikrát z časových důvodů nemožné. Ještě při škole, nebo těsně po ní, jsme v létě jezdili skoro každý víkend do skal, ale s přibývajícím věkem začaly do volného času vstupovat rodiny, takže už to není jako dříve.
Nechci po tobě, abys vytahoval lezecký deníček, ale přiznám se, že by mě zajímalo, na jakou obtížnost ses bez pomoci zraku dostal?
Většinou jsem lezl něco mezi 7b a 7c. Ale mám asi i jedno 8a, ve kterém jsem se hrozně trápil. Byla to taková spára, ve které jsem se dost šoural (smích).
Při takových obtížnostech se tě nebojím zeptat, jestli jsi nějaké cesty i vytáhl?
Přiznám se, že jsem tahal jen tam, kde byly cesty dobře odjištěné, ale na písku jsem to nechával jiným.
Momentálně máš za sebou tři vrcholy v rámci projektu Seven Summits (Elbrus, Kilimandžáro, Aconcagua). Jak už jsi říkal, chuť a motivace k další expedici je. Takže teď je to opět spíše o penězích?
Tak samozřejmě je to o penězích. Jisté možnosti se rýsují, ale kam a kdy, to si zatím nechám pro sebe (smích).
Ale určitě jsi v hlavě už musel přemýšlet nad výstupem na Everest. Máš v plánu jít na něj bez kyslíku?
Ano, chci tam jít bez kyslíku. Chci se řídit tím, že dojdu tam, kam mě mé tělo pustí a pokud to nepůjde, tak bohužel. Trochu mě mrzí, co se Everestu poslední dobou odehrává, a přiznám se, že z těch vrcholů v rámci Seven Summits mě láká nejméně.
Když už je řeč o další expedice, tak na Aconcague tě podpořila firma The North Face. Jak spolupráci s nimi hodnotíš?
Tak firma The North Face nepodpořila jenom mě, ale také mé dva horolezecké parťáky a vodiče (Viktor Novák a Richard Skandera – pozn. autora). Jejich podpora spočívala v téměř kompletním materiálovém vybavení našeho týmu včetně bund, stanů a péřových spacáků. Musím říct, že spolupráce s The North Face je pro mě zatím nejlepší spoluprácí, v oblasti materiálové podpory, kterou jsem kdy měl.
Z projektů, které jsi uskutečnil, a o kterých jsem měl možnost si přečíst, se mi nejvíce líbil „On The Sun“, jehož cílem bylo přelézt cestu „The Nose“ na El Capitana. Plánuješ se vrátit i k takovýmto „lezečtějším“ projektům?
Zatím nic konkrétního neplánuji, ale přiznám se, že to bylo moc hezký a jsem za to moc rád. Mé poděkování patří v tomto ohledu především Jankovi a Vojtovi (Vojtěch Dvořák a Janek Bednařík – pozn. autora).
Díky za rozhovor a ať se ti daří při dalších expedicích.
