Holky na písku

„Někdy holky lezou pod vedením chlapů celý život a neumí pomalu založit smyčku nebo udělat štand. Tak jsme si řekly, že by nebylo špatný udělat holčičí kemp,“ vysvětluje Edita Vopatová myšlenku, proč se tentokrát na písku jela ryze dámská jízda.

Když lezou holky s holkama

Kdo leze, Editu Vopatovou a Lucku Hrozovou bezpodmínečně zná. Obě vyrostly ve skalách, sbíraly tituly za českou reprezentaci, obě mají rády víno a ví, že u otevřené lahve vznikají ty nejlepší nápady. Jako třeba vytvořit si značku Lueda a pořádat na písku lezecké kempy pro holky s podtitulem: „Není důležité, jak lezeš ani jak vypadáš, ale jak se cítíš.“ I když jsme samozřejmě chtěly všechny vypadat hezky! Podle Lucky přišel impuls pozvat jen holky spontánně: „Vize byla taková, že vždycky ve skalách potkáváme holky na druhém konci lana. I když by třeba na prvním lézt chtěly, ze strany přítele je to tak, že pokud on je ten silnější v páru, jede se tak nějak podle něj. Takže holka nedostane prostor k tomu, aby se prolezla k vlastním zkušenostem.“ 

Letos na podzim se do chaloupky v Tisé sjela partička různých holek už posedmé. Hned si padneme do oka a ještě v páteční podvečer vyrážíme do skal na první cesty. Z věžiček si ještě užijeme výhled na západ slunce. Jsme spoko a hladové. Padne tma a skočíme z kopce dolů do Refíčka na večeři a pivo, kde už se nám pusa nezastaví. Probíráme všechno možné, smějeme se jedna přes druhou a nacházíme vícero společných rovin než jen písky. To je tak fajn!

Je jedno, na jakém levelu lezeme. Jestli jsme na písku poprvé nebo jsme na něm strávily s klukem celou sezonu, jestli taháme nebo lezeme na topinku. Tento víkend dává všem šanci podle úrovně seznámit se s materiálem, naučit se jistit seshora nebo si po vlastním vytáhnout první cesty. Kdo je pokročilejší, pustí se třeba v Rájci do expedice na Blížence a dá si první zkušenost s přepady. (Fakt jsem se bála!) „Většinou sem přijedou holky, které mají zájem o to lézt na písku, naučit se smyčkovat a projít si základy, aby tomu rozuměly a staly se třeba časem víc soběstačné,“ doplňuje Edita a u rizota a řízků sdílíme dojmy z prvního společného lezení v Tiských stěnách. Je to zkrátka jiná liga než sportovky. Tam taháme s větším odhodláním. Tady oťukáváme skálu s důsledností a opatrností. 

„Většinou jsou holky na písku odkázané na silnějšího partnera. Na sportovkách jsou víc soběstačné. Partičky holek jezdí častěji do Jury, kolem Prahy nebo do Arca, než že by se sebraly a jely do Saska nebo do Ádru. Písek je spojený i s tím, že jsou cesty morálové, špatně jištěné, musí se tam správně používat smyčky a dojišťovat se,“ naráží Edita na to, proč je holek na písku míň než kluků. 

Kafíčko, prosecco, hamaky a písek

Umíme si to udělat hezký. Fakt. Proto v sobotu ráno kromě batohů s matrošem taháme dobrovolně do skal i dobrůtky, termosky s kafíčkem, drinky, hamaky a vůbec nám nevadí, že se tam skoro stěhujeme. Protože mít pohodu je základ, a když dojde na drby, musíme utvořit fajnový prostor na to mít je kde probrat. „Mně přijde, že holky si umí udělat pohodičku a můžeme si  u toho pokecat. Jakmile jsou pod skálou kluci, nemůžeš probrat všechna témata. Musí si myslet, že řešíme úplný blbosti. Chlapi se nebaví tak do hloubky o niterných záležitostech. To my holky jsme na to specialistky,“ směje se Edita, když dojde na otázku parťákování holek a kluků pod skálou. Celá sobota se nám tak nese ve výše zmíněném duchu pohody. Podporujeme se v prvních vytažených cestách a máme radost z vymalovaného dne v Anglickém parčíku. S Věrou se nám líbí jedna linie vedená spárou a ona neváhá a jde si ji dát na prvního. Je to šestka od K. Běliny a není to úplně zadarmo. Každopádně se pořád držíme svých možností a Edita s Luckou dokážou odhadnout, na které cesty máme zkušenosti nebo morál, a umí dodat odvahu, když se konečně vážeme na první konec lana. Vlastně je to pro nás všechny událost vidět, jak se některá z nás odhodlá a jde vyvádět. 

„Přijely jsme s podobnými cíli, jsme k sobě v té dvojce vnímavější. Chceme se zlepšovat a chceme i z té druhé vytáhnout to nejlepší. Mně to hrozně pomáhá. Když mě spolulezec ignoruje, jen stojí a jistí, protože je to pro něj rutina, připadám si v tom sama,“ rozebíráme dojmy s mojí parťačkou, která už několik let na písky jezdí se svým partnerem a od začátku chtěla na kempu využít potenciál a tahat.

„Většinou to skončí tak, že kluk řekne: hele, ale já chci lézt tady sedmičku nebo osmičku, kterou už ta holka nevytáhne, takže zkušenosti nezískává. Chceme holky naučit lézt na písku příjemnou formou, aby to pro ně nebyl stres a aby nebyly odkázané jen na toho chlapa,“ dodává k atmosféře a záměru kempu Lueda Lucka. 

A Věra ještě kápne na plusy a mínusy fyzických i mentálních dispozic kluků a holek: „Přijde mi, že ženský mají jiný přístup k lezení. Umí si poradit, vzájemně se podpořit. Ten chlap je takovej sporťák, hrozně se hecuje. Holka na to jde s chladnou hlavou, hodně o tom přemýšlí, je vynalézavá, má jiný pohybový repertoár, jinou výšku nebo menší prstíčky.“ 

Chica grigri

„Víš, která holka je nejlepší? Ta, která tě dobře pomiluje a dobře odjistí,“ přišel jednou kamarád s hláškou o vizi ideální partnerky. Ve Španělsku koluje terminus technicus Chica Grigri. Holka s poloautomatem v ruce, kterou si kluk vytrénoval k tomu, aby si dobře zalezl a nezabil se. Když si z vyprávění kamarádky vybavím, jak na ni místňáci v El Chorru koukali s otevřenou pusou, že tahala sedmičky, asi na tom něco bude. 

„Baví mě to popravdě střídat. Když jedu s klukem do hor a on přebírá iniciativu, je to fajn. Pak mi ale přijde super si to vyzkoušet a jet sama s holkou. Je to víc na mně a mám pocit, že si tím dodávám sama sobě sebevědomí. Že jsem taky schopná vylézt sama vícedélku a nemusím být odkázaná jenom na chlapa. Podobné je to na tom písku,“ opírá se o vlastní zkušenosti Edita a Lucka ji na podobné vlně doplňuje: „Většinou jsem v tom týmu já ta zkušenější. Ale když půjdu s mým manželem, vykašlu se na logistiku a podvědomě mám trošičku tendenci nechat se vést. Kdybych šla s babou, mnohem víc se o všechno starám.“ 

Přikyvujeme hlavou, že to tak plus mínus máme i my, a vyměňujeme si mezi sebou historky s našimi lezeckými partnery. Některým z nás teprve teď dojde, že jsme se v podstatě zatím jen vezly. „Já jsem asi nad tím nikdy nepřemýšlela tak jako teď, protože jsem vždycky lezla s klukem a možná jsem se na něj až moc spoléhala. Nevím, jestli to byla lenost nebo samozřejmost, že málo lezu na prvním, protože vím, že to Rob bezpečně vytahá a já nebudu mít stres. Možná tím zbytečně brzdím sama sebe, což nemyslím vůbec špatně, ale asi to fakt beru jako samozřejmost,“ vypráví o zajeté automatice účastnice kempu Lucka H., která přiznává, že tohle je úplně jiná hra než lézt na topu. A tahá!

Jde to, chlapi!

V neděli po ranní józe a společné snídani zas natěšené vyrážíme do skal. Tentokrát Rájec. Počasí by nemohlo být lepší. Jedeme metodiku, motáme první bambuláky, nasazujeme spárovky a učíme se zakládat poctivou žábu. Prostě lezení na písku par excellence. Když jsem část léta pobývala v Adršpachu, měla jsem pocit, že tam tahá snad každá holka. Nakoplo mě to. Stejně jako kus velké inspirace člověk čerpá i tady od Lucky s Editou. „Už jsem včera psala příteli zprávu, že kdykoli vyrazíme do skal, dám si minimálně jednu cestu sama a budu sbírat zkušenosti. Za pár let se k tomu propracuju a bude to jako na stěně, kde se střídáme v tahání. A vidět ty skvělý holky, které nás kempem provedly, to je jedna velká radost. Stále trvá, že jsou můj velký vzor. A nejen tyto, ale i další, se kterými jsme tu strávily pobyt,“ shrnuje mi na konci víkendu dojmy Věra a já jen souhlasně přikyvuju hlavou. 

I mě motivuje, když vidím holku, která dobře leze, a říkám si, že to zkrátka jde, když se chce. Vytahuju na to konto vzpomínku z horolezeckého fesťáku v Teplicích, kde americká legenda Lynn Hill vyprávěla, jak si z ní kluci dělali v dospívání srandu, že je víc kluk než holka. Ptám se Lucky, jestli si prošla podobnou zkušeností: „Občas jsem zažila, že byly závody na cepínech v ledolezení, chtěla jsem si vylézt tu mužskou cestu a někdo byl proti, abych to tam šla rovnou zkusit.“ Načež Edita glosuje: „Abys je neshodila, že jo.“ (směje se)

Jinak si holky podporu kluků ve skalách chválí. A když pošlou něco těžšího, můžou chlapy popíchnout stejně jako Lynn Hill po vylezení cesty The Nose na masivu El Capitan hláškou „It still goes, boys!“

Zapsaly jsme se do vrcholových knížek, vyměnily si na sebe čísla a balíme věci. Lueda kemp je u konce. „Očekávání taková, že budu mít první zkušenost s lezením na písku, což pro mě byl úplně cizí materiál. Sešla se tu skvělá parta holek, které se vzájemně podporovaly, nebyly žádné problémy, lezlo se skvěle, a určitě to nebylo moje poslední lezení na písku,“ usmívá se Lucka H. a hází si věci do auta. 

S podobným pocitem to balí i zbytek party a Lucka s Editou nás ještě na závěr hecují, abychom se toho nebály a vyrážely společně v holčičích dvojicích do skal. Obejmeme se, popřejeme si šťastnou cestu a Lucka uzavírá holčičí jízdu na písku slovy: „Líbí se mi nadšení holek během kempu. Vylezou na věž, zasmějí se tam, řeknou – ježiš to byla krásná cesta! Naučí se tu základy a ty potom praktikují. Přináší mi radost vidět, že ta práce dává smysl.“