Hardangervidda na fatbiku: zimní přejezd norské náhorní plošiny

V posledních letech je oblíbená především mezi snowkitery, protože dny, kdy na Hardě nefouká, spočítáte na jedné ruce. Mezi milovníky zimního dobrodružství je však známá odnepaměti. Právě sem se jezdí trénovat na polární expedice a nabírat zkušenosti, protože místní drsné podmínky dokáží dokonale prověřit jak materiál, tak morálku.

Nápad zkusit přejet Hardangerviddu na fatbiku byl dílem náhody. Když mi kamarád oznámil, že v zimě pojedou na lyže do Norska, hned ve mně svitla myšlenka, že můj fatbike by se do dodávky určitě taky vešel. Z fotek tradičních zimních tras jsem usoudil, že když budu mít štěstí na podmínky, tak to půjde. Žádné informace o možnostech fatbikingu se mi ale dohledat nepodařilo. Zimní trasy se na Hardě vyznačují až v březnu, což je také nejlepší termín k návštěvě. Zvyšuje se pravděpodobnost stálého počasí a především denní světlo už poskytuje dostatek prostoru k pohybu.

Vybavení je základ

Správná volba výbavy je pro takovou akci stěžejní záležitostí. Zimní bikepacking je ohledně vybavení neúprosný a nepřipravenost se nevyplácí. Na objemné zimní vybavení není moc místa a s hmotností je třeba šetřit. Když si přimyslíte ještě jídlo na šest dní, vyvstává celkem pěkný logistický problém.

Vzhledem k tomu, že většinu oblečení mám přes den na sobě, v brašnách vozím jen péřovku, palčáky a teplejší první vrstvu. Přes den pak hodně pracuji s vrstvami a větráním, abych se nezpotil, protože to je v zimě zásadní problém. Na Hardagerviddu jsem nechtěl brát žďárák, který nemám nijak v oblibě, a radši vzal do zimy osvědčený tunelový stan. Vyjmutím vnitřního stanu a použitím jen vnějšího pláště jsem se dostal na skvělou hmotnost a rozměry s maximální mírou komfortu. Jako izolace pro mé tělo slouží kilo husího peří a dvě pěnové karimatky. Sice to není nejpohodlnější, ale na pěnovce se nemá co rozbít. Pro stan je bezpodmínečné pořádné kotvení, proto se bez lopaty neobejdete. Když už ji s sebou máte, dá se používat i jako stativ.

Při vaření spoléhám na výkonný benzíňák a hrnec s tepelným výměníkem. Upřednostňuji větší hrnec 1,7 l, protože každé tavení sněhu stojí spoustu času a paliva. Proto se snažím z jednoho vaření vytěžit co nejvíc. Místo termosky s čajem vozím na zádech rezervoár s teplým ionťákem. To sice napomáhá nežádoucímu pocení, ale když se to s teplotou nepřehání a obsah hadičky se poctivě vyfukuje zpět do rezervoáru, tak to funguje skvěle.

Okruh severem plošiny

Když se podíváte na zimní mapu Hardangerviddy, nabízí se celá řada možných tras. Tou nejoblíbenější a nejklasičtější je cesta z městečka Finse na jih do Rjukanu. To je však ryzí přechod, takže pokud chcete udělat okruh, je plánování čistě na vás. Má cesta vedla severní částí plošiny přes tři horské chaty. Vyjel jsem z osady Garen na severozápadě, kde začíná jedna ze zimních cest na jih k chatě Hedlo. Na prvních kilometrech se pohybovalo množství lyžařů na jednodenní túře, ale našli se i tací, kteří na pulkách táhli kompletní výbavu pro pobyt ve zmrzlé pustině. Za ideálních podmínek jsem se dokázal pohybovat nečekaně rychle až do chvíle, kdy mě cesta vedla na úbočí ledové stěny, po kterém se hnal takový vítr, že mu nedělalo problém mě několikrát srazit z kola.

Větrná smršť

V dalším údolí se podmínky zase změnily a v bezvětří se dalo držet příjemné tempo po většinu odpoledne až do chvíle, kdy jsem nedaleko chaty Hadlaskard vjel do větrného tunelu, který mě donutil slézt z kola a probíjet se kupředu po svých. Na do té doby uježděné zásobovací trase se začaly množit návěje a postup se tak výrazně ztížil. Síla větru je na Hardě alfou a omegou a pro kolo to platí obzvlášť. Po zbytek dne to byl konec jízdy a následující kilometry jsem zůstal v předklonu zaklesnutý do řidítek. Zhruba v polovině posledního stoupání nahoru na plošinu jsem využil jediného možného závětří pro stan a raději zůstal.

Následující den začal úplně stejně, jak ten předešlý skončil. Ranní teplota atakovala -20 °C. Po svahu se proti mně valila oblaka sněhu a pokračovat nešlo jinak než pěšky. Dotlačit naložený fatbike do sedla trvalo hodiny. Nahoře na plošině vítr k mému překvapení utichl, ale nebylo to nic platné, protože cesta zmizela a z neposkvrněné peřiny trčel jen zástup klacků značící směr k chatě Sandhaug. Štěstí na dobré podmínky trochu pokulhávalo. Cesta k chatě byla úmorná a vyčerpávající. O jízdě bohužel nemohla být řeč. Jediná solidní cesta ze Sandhaug byla zásobovací trasa na sever k silnici. Jak se ukázalo, zásobovací trasy k chatám jsou celkem spolehlivou volbou, ovšem spojnice mezi nimi jsou nevyzpytatelné. K chatě Sandhaug jezdí kromě sněžných skútrů i rolba, takže cesta na sever k silnici a chatě Dyranut je takřka dokonalá.

Fatbikový happy end

Dosavadní vyčerpávající průběh se na mých nohách slušně podepsal, proto jsem si relativně snadnou cestu i přes třeskutý mráz do sytosti užíval. Následující noc na plošině byla opravdu studená. Na Sandhaug říkali, že v noci bude ke třiceti pod nulou a asi nebyli daleko od pravdy. Čekání na první sluneční paprsky, které se opřou do stanu, má v takto mrazivých ránech své nenapodobitelné kouzlo. S východem slunce jakoby začalo něco úplně nového a lepšího. Vítr o sobě nedal během noci vůbec vědět, takže cesta zůstala ve skvělém stavu. Dohoupat se přes zvlněnou plošinu až na Dyranut tak byla doslova zimní fatbiková pohádka.

Článek vyšel v časopise Svět outdooru – nejčtenějším magazínu pro milovníky hor a outdooru.

S výhodným předplatným ti žádný zajímavý článek neuteče!