Letecký den
Natálie Kohoutková, šéfredaktorka webu www.svetoutdooru.cz
V životě jsou různá období. Třeba akční, kdy jsi každý víkend někde na horách… a pak přijdou děti. A zatímco sociální sítě nemilosrdně bombardují fantastickými obrázky z hor, moje nejdobrodružnější cesta loni vedla do porodnice. I výlet do parku se mění v logisticky náročnou expedici. Nás to ale nezastaví a rádi objevujeme nové výzvy, třeba hned za domem. Na jedné takové idylické rodinné vycházce s kočárem jsme šli zkratkou. Povídám: „Neobejdeme to?“ „Ne.“ Stoupající pěšina lesem postupně přiostřila profil, přední kolečka co chvíli zatarasil bludný kořen stromu. Muž nasadil hrubou sílu a tlačil kočár, já nadzvedávala podvozek přes nerovnosti. Prásk! Kola letí nahoru. Manžel mizí na zemi. Kde je dítě? Spící andělíček napasovaný v kombinéze se naštěstí roztaženými křidélky zasekl mezi madlem a korbičkou, oči vykulené, leknutím ani nedutá. Manžel ji husarským kouskem chytá a nachází rovnováhu na rozbahněném svahu. Uf, je v pořádku. Jsou prostě věci, kterými se na sítích nechlubí. Třeba takovým mimi katapultem. A poučení? Co se týče dítěte, žena má vždycky pravdu!
Někdy je lepší zůstat mokrej
Ivan Mitrus, ultralight hiker
„Kámo, tobě se pořád něco děje, ty jsi hroznej smolař!“ slýchávám občas od kamarádů. Bylo by ale hrozně jednoduché všechno svést na to, že má člověk prostě v životě smůlu. Stejně tak jako štěstí, i smůle musí jít člověk trochu naproti. Příběhů mám spoustu, pojďme se podívat na jeden z nich. Představte si romantický večer v dřevěném přístřešku uprostřed švédské přírody. Zatímco připravujete večeři, nad plamenem táboráku se suší mokré oblečení po deštivém dni. Mokré dřevo sotva hoří, proto vás překvapí, že žár plamene najednou osvítí celý přístřešek. Konečně se to rozhořelo, zaradujete se, dokud se neotočíte a zjistíte, že důvodem je přítomnost vašeho merino trika uprostřed plamene. Dlouho si nadávám do stupidních idiotů, pak se ale na věc snažím dívat z té lepší stránky a těší mě, že se oheň konečně rozhořel. Od té doby si nad ohněm oblečení nesuším a raději se smířím s nepohodlím, když ráno lezu do mokrého oblečení. Možná i proto jsem později dostal trailovou přezdívku Mokráč.
Bez mapy na kolo nelez
Jiří Kostínek, bikepacker a mořský kajakář
Léto frčelo kolem a mně náhle vyskočil týden volna. To volalo po akci. Po krátkém rozmýšlení věším na kolo bikepackingové brašny a po EuroVelo 7 vyrážím směr Jadran s tím, že se v Salzburgu napojím na Alpe-Adria. Ouha, EuroVelo márky mizí kousek za Prahou, ale co by, mám to přece v mobilu, všechno nahrané, mapy, trasy, zpáteční jízdenku z Mestre. Prosmyknu se kolem Vltavy, přebuším hradbu Šumavy a táhlým sjezdem sklouznu k Dunaji. Právě tady se nechám ukolébat, stovky kilometrů šlapu podél veletoku. Ale už bych měl někde odbočit vlevo. Chci kouknout do mobilu a… NENÍ. Jestli zůstal ležet na posledním bivaku nebo na pultě sámošky při snídani, čerti vědí. V první chvíli ve mně dost hrklo. Ale jsem v Evropě a doopravdy se tu člověk ztratit nemůže. Z hledání odboček, obchodů a průjezdů měst se rázem stává dobrodružná bojovka. Přesto jsem dojel, i domů se dostal. A poučení z krizového vývoje? Mít zálohu! Nejlépe alespoň schématickou mapu na tradičním informačním médiu, tedy na papíře.
