Francouzská Polynésie, Cookovy ostrovy a Nový Zéland

Polynésie, já tam byla na podzim roku 2001 tak trochu nedopatřením, ostatně jako všude a asi jako ještě i budu. Ale stalo se a bylo třeba zabalit na takřka 4 týdenní výlet daleko od domova. Navíc nejsem zrovna nadšenec do stanů a stan jsem potřebovala. Vyrazila jsem nakupovat. V mých představách byl co nejlehčí s co možná nejjednodušší stavbou, pro jednu osobu. Nakonec jsem zakoupila stan Hannah Lighter, který vyhovoval mým požadavkům a byl dokonce pro dva. Během následující cesty se osvědčil. Pro mne byla jeho hlavní předností rychlá a jednoduchá stavba. Přestože jsem stan naposledy stavěla asi před 15-ti lety a jsem manuální nešika, neměla jsem se stavbou žádný problém. Nikdy jsme netábořili víc jak dvě noci na jednom místě a častěji jsme balili denně a rozbalovali až za tmy. Stačilo mrsknou poskládaným prutem, tíhnout do očka a samonosnou konstrukci bylo možné přenést kamkoliv, ráno při balení ji člověk odvlekl na nejbližší sluníčko, nerosil se, jen ty mrchy mnohonožky – ani nevím kudy se tam dostaly. Pro dva byl proto, že jsem v něm bydlela já a můj batoh, nemá totiž předsíňku (má, ale je akorát na kecky). Taky se dal dobře rozložit po batohu, což mne zachránilo později na Kukáčích (rozuměj Cookovy ostrovy), protože tam se stanovat nesmí a když tam přivezete stan se kterým jste před tím stanovali jinde, tak vám ho na letišti zabaví, vydezinfikují a vrátí až při opuštění země na pořád. Ten můj nebyl v batohu identifikován.

Jinak na Tahiti a okolních ostrovech jsem využila ještě dost dobře samonafukovací karimatku (při tak dlouhé cestě je docela fajn se slušně vyspat), spacák tam moc nebyl zapotřebí a protože nám v cestovce slibovali jen a jen teplé noci, vezla jsem s sebou jen něco co bylo kompromisem mezi vložkou do spacího pytle a rentgenovým snímkem spacáku, zlákala mne váha – pouhých 60 dkg. To se mi vymstilo (téměř) ke konci cesty na Novém Zélandu. No to by bylo skoro vše, když pominu drobnosti typu čelovka, kvalitní kapesní nožík a 4 trička. Víc není třeba. Všechna tábořiště ať ve Francouzské Polynésii nebo na Kukáčích i na Zélandu mají vždy velkou a prostornou kuchyň, lednice (občas vám ale někdo cizí zblajzne to vaše – ale jen omylem), kuchyň je vybavená nádobím, příbory, talíři a vším dalším, takže tohle jsem vůbec nepotřebovala a ani nevezla, někde je i pračka. V Polynésii se stanuje, ale v naprosté většině případů v oficiálních kempech, na Kukáčích se nestanuje vůbec – je to zakázané, za to je tam plnou ubytoven 2-8 lidí na pokoji, zase se stejným zázemím. Dost oblíbené jsou půjčovny kol a malých motorek. V Polynésii to není problém, na Kukáčích je to horší – jezdí se tam vlevo, nejvíc problémů jsem měla s kruhovým objezdem na kole, ale když jsem pak viděla Němce jak stejně nešťastně nasedají na kolo na opačné straně ulice, musela jsem se smát. Pokud nechytnete autobus, tak vás vždycky někdo vezme a zastavují i sami, to je moc fajn. Přeletů malým letadýlkem jsme si užili víc než dost, všude pěstují na letištích jednu děsuplnou tradici, když přistáváte s tím prdítkem, vyjede hasicí vůz z hangáru, spustí maják a jede podél ranveje, takže jen čekáte, že úmrtnost při přistání ve zdejším kraji je vysoká. Jinak všude pozor na psy, je jich tu všude plno a ne vždy bývají přítulní, dost často vystartují po chodci nebo i jiném účastníkovi silničního provozu a moje osobní zkušenosti jdou až do krve, pak už jsem na ně v záchvatu sebeobrany cenila zuby i já.

Na Zélandu moc teplo nebylo, taky dost pršelo, takže jsme vyprázdnili batohy a měli jsme všechno na sobě. Kempů je tam dost a země je to překrásná. V kempu můžete rozložit stan nebo zakoupit lůžko v bungalovu, cenový rozdíl mezi místem pro stan a luxusně, ale fakt, vybaveným bungalovem je doslova nepatrný. Vzhledem k tomu, že jsme byli v oblastech, kde teplota v noci klesla i k nule, přijde vhod přímotop. Zéland mne doslova uchvátil, strávila jsem den na moři, proháněli jsme se za velrybou, vyšlápli jsme si na sopku a vůbec, byla to báječná část, ani se mi nechtělo pryč. Pak přišla na řadu Havaj. Já se přiznám, mně se tam moc nelíbilo, je to tam plné Američanů. Prostý Američan je tlustý, většinou ale ještě tlustější – typuju tak 120-150 kg. Brr, když je to hubené, tak je to modelka nebo filmová hvězda, nic jiného neexistuje. Pak už následovala cesta domů, sice trochu s komplikacemi, ale nakonec jsem byla zase doma.

pro Svět outdooru Zuzana Pokorná