Na dlouhých a těžkých trecích, které jsme za ty roky absolvovali, byla vždy jedním z problémů váha batohů. Chodili jsme bez jakékoliv podpory, a pokud jsme šli trek, který byl delší než na týden, byl obsah batohů a jeho hmotnost důležitým faktorem.
Největším průkopníkem v trendu zlehčování batohů se stal náš kamarád Vojta. U všech triček si zkrátil rukávy, ustřihl si tkaničky u bot a omezil i délku svého pásku, aby nepřečuhoval. Peněženku si brousil o kámen, aby ji ztenčil, a pastu na zuby doma rozpočítal na jednotlivé dny, vykydal do umyvadla a nevzal ani mililitr navíc. Kartáček uřízl tak, že mu zbyla jen ta část se štětinkami. Když jsme ho první večer na cestě viděli, jak si čistí zuby, mysleli jsme si, že si na stoličky nasazuje nové plomby rukou. Zanechalo to v nás hluboký dojem.
Horší ale bylo, že toto začal praktikovat i doma, což nelibě nesla hlavně jeho přítelkyně, a zejména po dvou deckách vína ho oslovovala zásadně „Gramaři“. Nemohla pochopit, proč jí odřezal poutka na běžkových hůlkách, ani proč si na jednodenní výšlap smí vzít pouze třetinu tatranky.
Kamarád PJ – snad aby nezůstal pozadu – se rozhodl k snižování váhy batohu přidat. Na treku v Peru vycházel na spaní jako lichý a přivezl si nový stan. Celé roky vozil takový pěkný kvalitní, ale pro letošek se rozhodl, že je zbytečně velký a těžký a pořídil si stan pro jednu osobu. Tento nový model měl své prokazatelné výhody a PJ nám je před odletem rád ukazoval. Vážil méně než lahev s vodou a velikostně za ní taky nezaostával. Neustále nás všechny nutil, ať ho potěžkáme, a přitom nám vysvětloval, kolik váhy a místa ušetřil.
Odletěli jsme do Peru a třetího dne na Choquequirau jsme si všimli, že je PJ nějaký bílý. Choquequirao trek je jedna z krásných cest v Peru, kterou málokdo chodí a která vede nádhernými zelenými, ale především obrovskými horami.
PJ vypadal ještě hůře než normálně a od čtvrtého dne se mu začaly zlehka rýsovat kruhy pod očima, které se každý den prohlubovaly a stávaly se výraznějšími. Za další dva dny jsme zjistili, že jde-li někdo z nás v noci na záchod, je PJ venku ze stanu. A tak jsme na něj uhodili.
A příčina PJovy bledé barvy a kruhů pod očima byla na světě. Stan pro jednoho měl opravdu všechny slibované výhody, jako byla váha a skladnost. Měl ale také jednu drobnou nevýhodu, a to tu, že se v něm nedalo spát. PJ ho sám pro sebe nazýval Rakvičkou. Chtěl-li večer do stanu vlézt, musel si vedle něj lehnout a nakutálet se do něj. Pokud se v něm chtěl otočit, musel se vykutálet ven, zde se otočit a pak se do něj zase nakutálet. Výška stanu byla tak malá, že pokud ležel na zádech, dotýkalo se plátno jeho obřího nosíku a ucpávalo mu dírky při nádechu.
Čtrnáctý den treku už byl ráno tak otupělý, že zapomněl ze svého stanu vylézt. Normálně vstal a se svojí Rakvičkou na sobě odcházel neznámo kam. A tak raději trávil večery venku, aby oddálil a zkrátil dobu, kterou v ní bude muset spát. Nakonec si víceméně zvykl a naučil se obracet i s oním přesunem mimo stan v polospánku. Nebo si některé dny na stan jen lehl a přikryl se krosnou.
Do konce cesty nakonec nějak doklopýtal i s obrovskými kruhy pod očima. Ale batoh měl opravdu prokazatelně lehčí. I tak hned po návratu domů Rakvičku prodal jako ideální příbytek pro malého pejska a objednal si místo ní stan typu Hangár pro čtyřčlennou rodinu.
Boží, zasmál jsem se. Nic se zkrátka nemá přehánět 🙂