Cesty života jsou nevyzpytatelné, říkám si, když čekám na baru na nápoje. Nikdy bych neřekl, že se při běžkařském přejezdu Krušných hor ocitneme na plese dobrovolných hasičů v městečku kdesi uprostřed kopců. Vedle mě se kýve borec v uniformě, který má podle hvězdiček na ramenou hodnost přibližně generálmajora a snaží se napít ze tří panáků zelené najednou. Pomalu se otáčí, zaostří a povídá: „To čumíš, co?“ A má pravdu. To teda čumím.
Loňská zima byla ve znamení vichřic, a tak je stopa značně proměnlivá. Buď je nádherně projetá, nebo jsou přes ni stromy a jedná se o jakýsi druh prvozdolávání. To nás trochu zdržuje, a do sobotního cíle tedy dojíždíme potmě a za svitu jediných dvou čelovek, co nám svítí. Poslední sjezd je pak hodně o síle třísel, osobní odvaze každého jedince a vůbec nejvíc o štěstí.
Doby, kdy se Krušné hory vyznačovaly smogem, kyselými dešti a holými vrcholky kopců, jsou už naštěstí dávno pryč. Přes velkou část hřebene vede krásně upravovaná běžecká stopa, po cestě možnost noclehu, a tak se zde nabízí možnost parádního víkendového přejezdu jen s malými batůžky. My volíme začátek v Telnici. Vítá nás parádní mlha a sníh, který se vlivem dešťů posledních dnů a počasí změnil na konstantní led. V tu chvíli se naše parta dělí na dvě skupiny. V první jsme my, kteří jsme si vzali běžky na bruslení a teď přemýšlíme, jak budeme brzdit. V té druhé je náš kamarád Žába, který si nechtěl své běžky zničit, a tak si vzal staré kameňačky na klasiku. Ten teď přemýšlí, jak to udělat, aby se alespoň většinu času pohyboval vpřed.
Jedeme první část trasy do Moldavy, kde přespáváme, a ráno přejíždíme hranice a pokračujeme po trase bývalé železnice. Na nádraží po třech kilometrech si dáváme pivo a děláme první ranní fotku. Žába při ní padá a na zemi dělá čest své přezdívce. Po náročném zvednutí zjišťuje, že si zalehl hůlku, která je teď do pravého úhlu. Bez mrknutí oka ji rovná o koleno a my se nestíháme divit, z jakého asi tak může být materiálu.
Místní kulturní dům už je ale připraven na svoji největší akci a my zjišťujeme, že se ještě vejdeme na bál místních hasičů. Sice jako jediní nemáme uniformy, ale holky s klidem vytahují z batůžku sukně. My kluci nechápeme, jak je tam propašovaly, když jsme jim ty batohy třikrát prohledávali?
Soutěž o největší zážitek večera je opravdu vyrovnaná. Mohla by jím být kapela hrající na playback nebo onen generálmajor, který nakonec dokázal ty panáky vypít najednou. Ale nakonec jasně vítězí tombola. Ještě nikdy jsme totiž nevyhráli tolik cen! Před odchodem se před námi na stole tyčí: 3x WC blok (sponzor neznámý), sada hrnečků s logem místních hasičů (sponzor jasný), sada skleniček (sponzor neznámý nebo paní starostová), krabicový svařák s obrázkem šťastné babičky a navrch žehlička. Navíc jsme rádi, že jsme nevyhráli kupu hnoje, ta by se nám vezla blbě.
Druhý den na závěrečném úseku jedeme trochu pomaleji. Jednak jsme večer nedali svoji kůži lacino, jednak nás brzdí výhry různě přivázané na batozích. Žábovi se navíc neustále odmotává kabel ze žehličky a on si na něj stoupá běžkami. Dojíždíme do cíle naší cesty, kterým je Hora sv. Kateřiny, a na oslavu otevíráme v remízku za autobusovou zastávkou vyhraný krabicový svařák.
Krušné hory prostě mají své kouzlo!
