Šumava se pro běžkaře vyznačuje dvěma základními charakteristikami. Za prvé si v její centrální části jako posledním pohoří ještě nevšimli, že se na běžkách dá i bruslit. Za druhé, najdeme zde spoustu krásných a dlouhých kopců, které umí pořádně štípnout.
Náš kamarád Jirka se vyznačuje také dvěma charakteristikami. Za prvé kdysi běhal, ale teď už dlouho ne. Za druhé, když už jde něco dělat, rád si vezme nejlepší věci, a ještě raději si každý svůj výkon měří. Takže když měl s námi vyrazit na 42 kilometrů dlouhý výlet z Gerlovy Huti přes Polom do Prášil a zpět, přišel pěkně vyfiknutý.
Od nejmenovaného reprezentačního běžkaře si koupil jeho bílou závodní kombinézu s vlaječkou na zádech a na ruce měl nejnovější typ chytrých hodinek. Hned nám vykládal, že mu budou měřit tepovou frekvenci a zóny, ve kterých se bude pohybovat. Zatím byl v jedničce, výlet plánoval jet v trojce, což je nějaká vytrvalost a posledních 200 metrů chtěl dát ve čtvrté, poslední zóně, aby bylo vidět, že finišoval.
Vyrazili jsme tedy na cestu z Gerlovy Huti a hned po prvních sedmi kilometrech na vrcholu dlouhého stoupání na Polom jsme půl hodiny mrzli a na Jirku čekali. Když jsme ho viděli z dálky, zdálo se nám, že jde docela frekvenčně. Když k nám dorazil, pochopili jsme to: šel pěšky s lyžemi na rameni a byl úplně vyřízený. Babičkám, které ho v kopci předbíhaly a fotily se s ním jako reprezentantem, se marně snažil vysvětlit, že promazal.
V tu chvíli nám do konce výletu zbývalo 35 kilometrů. Na další kopec o deset kilometrů dál za námi vystoupal alespoň na běžkách. Byl mrtvolně bílý, čímž krásně ladil se svojí kombinézou, až jsme se o něj báli. Když popadl dech, sdělil nám přerývaně, že mu v kopci začaly hodinky pípat a hlásit, že dosáhl zóny pět, která tam snad ani oficiálně není.
Když jsme po několika dalších hodinách jeho trápení dorazili do Prášil na výborné jídlo, objednal si malé pivo a usnul na stole. Ale moc se nevyspal, ostatní turisté viděli reprezentační kombinézu a neustále se s ním chtěli fotit. Když jsme ho probudili, že pojedeme dále, nevěděl nejdřív vůbec, kde je. Když se zorientoval, začal nás potupně prosit, zda by nemohl jet autobusem. To ale neexistovalo, a tak pokorně nazul běžky a nastoupil do stopy. Po pěti kilometrech mu začaly hodinky pípat a hlásit překročení tepové frekvence, tedy zónu pět, kterou jsme identifikovali jako zónu smrti. Jirkova rychlost se neustále snižovala a posledních 15 kilometrů sundával běžky na jakýkoliv kopec.
Do Gerlovy Hutě jsme nakonec dojeli. Poslední hodinu nám na cestu krásně svítily hvězdy, od kterých se odrážela sněhově bílá reprezentační kombinéza s vlajkou na zádech. Ticho a romantiku krásné šumavské noci tak rušilo jen Jirkovo sípání a nepřestávající pípání chytrých hodinek upozorňujících okolí, že jejich nositel je pravděpodobně mrtev.
