Zvoní budík a na displeji je 00:03. Ospale na něj mžouráme a snažíme si vzpomenout, čí to byl dole v La Pazu nápad, vyskákat si na konec treku po Bolívii na šestitisícovku, když: „… jsme přece rozchození a aklimatizovaní, tak to nebude žádnej problém, ne?“ Optimisti by se prostě měli popravovat, a v horách radši dřív než později.
O Bolívii se někdy říká, že její šestitisícové vrcholky jsou nejdostupnější, a my jsme po jednom trochu také pošilhávali. Poté, co jsme dokončili náročný trek Cordillera Real, zbyly nám ještě tři dny, a plán byl tedy jasný. Krásný kopec Huayna Potosí, 6 088 m, který se tyčí kus za městem La Paz.
Teď se motáme v něčem, co si eufemisticky říká základní tábor, což v bolivijských poměrech znamená chatku, která má svoji kuří nožku píchlou doprostřed skály. Což je taky asi jediný důvod, proč ji to zatím neodválo. Snažíme si posbírat všechny potřebné věci a o pár minut později do sebe cokoliv nacpat. Jde to těžko z vícero důvodů. Je po půlnoci, vstáváme ve výšce kolem 5 400 metrů a čokoládový dortík je tak napraný chemií a éčkama, že má datum spotřeby někdy v půlce příštího století. Nakonec se po jedné ráno vykodrcáme z chatky a za hluboké noci nazouváme mačky a vážeme se na lana. Jdeme ve čtyřech a máme dva místní průvodce, kteří deklarují svoji angličtinu tím, že umí říct „Slowly“ a „OK“. Mně a kamarádovi Martinovi doporučují, ať vezmeme vodu. Nabíráme v chatě každý tři litry této tekutiny, která prakticky okamžitě zmrzne, a my tak táhneme na vrchol poměrně zbytečná tři kila ledu.
Průvodci jsou mladí kluci, neustále se usmívají a postupují na začátku každého z lan. Stoupáme tak, abychom na vrchol dorazili se svítáním, a náš pohyb je opravdu pomalý. To nám ale nevadí, protože každému se jde jinak, a ne všem úplně dobře.
Přibližně dvě hodiny před vrcholem koukáme na závěrečnou velkou stěnu, která se nad námi tyčí a kterou se vine stezka v serpentýnách. A jako by kluci průvodci tušili, že nás ta stěna moc neláká, nabízí nám, že se dá jít bokem, že tou cestou moc lidí nechodí. To je něco pro nás a s radostí přijímáme. Po půl hodině nabýváme podezření, že ani kluci cestu moc neznají, protože se občas vracíme a ve svahu trochu bloudíme. V jednu chvíli si dokonce náš průvodce lehá na zem a plazí se po sněhu. Koukáme na něj a po chvíli nám dochází, že asi ví, že je tady někde trhlina v ledovci. To, že ji našel, poznáme podle toho, že v ní mizí. Když se z ní vyškrábe, má pusu od ucha k uchu, je hrozně spokojen, neustále na ni ukazuje a opakuje španělsky: „Tady, tady!“
Cesta okolo ale neznamená, že je snazší, jen se prostě nechodí. Lezeme na hřeben, kde už je naše kamarádka Eliška. Je na něm rozkročena, pod každou nohou má několik desítek výškových metrů volného prostoru, kolem ní fičí vítr, ona se klepe a opakuje přes sevřené rty: „To je zima, to je zima!“ Vedle ní borec šroubuje skobu do ledu, tlemí se jak děcko v cirkusu a vykřikuje: „Expedition, expedition!“
Nakonec po pěti hodinách chůze a lezení dorážíme na vrchol a užíváme si nádherného východu slunce. Všichni jsme spokojeni a na úspěch výstupu si cinkáme plastovými flaškami naplněnými třemi kily ledu.
