Fanské hory znovu lákají turisty a horolezce

Ale… Samotné hory dnes leží v Tádžikistánu, Samarkand v Uzbekistánu. V 90. letech byl Tádžikistán postižen občanskou válkou a turisté se sem zrovna nehrnuli. Kdo chce do hor dnes, musí si „pouze“ pořídit drahé tádžické vízum. Vztahy mezi oběma zeměmi jsou více než napjaté, tádžická auta nesmí do Uzbekistánu a obráceně, víza jsou povinná i pro místní. Na hraničním přechodu tak vládne ospalá atmosféra. Jen je smutné, jak kdysi blízké vesnice dnes odděluje ostnatý drát…

Pendzikent

Hranice protíná úrodné Zerafsanské údolí, hory se z obou stran zdvihají výše a výše a brzy se objevuje první tádžické město, Pendzikent. To je též významnou archeologickou lokalitou- byly zde objeveny zbytky starobylého sogdianského města, zničeného v 8. stol. muslimskými nájezdníky. Zdejší poslední král odvedl svůj lid do hor (dodnes zde v některých izolovaných obcích hovoří starověkou sogdianstinou) a s sebou i vzpomínky na město.

Náhodný objev jedné písemné zprávy pak poodhalil závoj tajemství, rozprostírající se kolem polohy města… Starobylá Sogdiana sehrála vyznanou roli při zprostředkování obchodu na Hedvábné stezce. Město leželo na vysoké říční nivě, dnes se mezi vykopanými základy obytných domů, buddhistických chrámů, bazarů, lázní a velké pevnosti popásají stáda ovcí a koz. Na nižší terase pak tepe současný život města.

Wachanske udoli Rudaki

Z Pendzikentu každé ráno vyráží rozhrkaný starý autobus na cestu do Fanských hor, do vesničky Artush. Cestou míjí významné poutní místo, mauzoleum samanidského dvorního básníka Rudakiho, jedné z nejopěvovanějších historických osobností Tádžikistánu. Stejně tak však jeho osoba patří do panteonu velikánů Íránu a Afghánistánu. Jak by ne- indoevropští Tádžikové žijí i v severním Afghánistánu a jsou blízkými příbuznými Íránců. Naopak Uzbeci, Turkmeni, či třeba Kyrgyzové patří mezi původně kočovné turkické národy a přišli na území střední Asie mnohem později. Samotné mauzoleum je však nepříliš výraznou stavbou, nacházející se na okraji chudé horské vesničky.

Do hor

Z kdysi možná frekventovaných horských silniček velmi drahý benzín (v horách stojí 1l i přes 1.5 USD, při průměrném měsíčním platu cca 20 USD) vyhnal i těch několik málo, dnes na špalcích stojících aut. Spolehlivou osobní i nákladní dopravu tak opět zajišťují převážně oslíci.

Proč Fanské hory vždy lákaly vysokohorské turisty a horolezce, poznáváme velmi brzy. Nejen, že jsou na rozdíl od mnoha dalších hor poměrně dobře dostupné, zejména však oplývají nádhernou vysokohorskou přírodou se skalními masívy s kolmými stěnami, prudkými ledovci, malebnými řídkými jalovcovými lesíky či množstvím horských jezer s průzračnou vodou. Připomínkou bývalé turistické slávy je velký alplager (horolezecká základna), asi 1.5 h chůze nad Artushem.

Za ním již začíná opravdové stoupání do hor, ke kuloáru Kulikalon (2.800 m) se spoustou větších i menších jezer a jezírek. Z nedalekého Alaudinského sedla ( 3.860 m) se otevírají první panoramata centrální části hor, zejména skalní masív Chapdara (5.175 m). Okolí překrásného Alaudinského jezera přímo láká ke kempování- svěží tráva, průzračná voda, zakrslé břízky. Upravená místa pro stan a bohužel též odpadky však ukazují, že Fanské hory se opět pomalu stávají eldorádem turistů…

V sezóně na nejhezčích místech již romantickou opuštěnost nehledejte. Nyní, na konci září, však již hory zejí prázdnotou, i pastevci již zahnali svá stáda do údolních kislaků. Břízky se zbarvily do rudožluté a hřebeny a sedla pomalu pokrývá čerstvý sníh. U Mutných jezer (3.490 m) nepříjemně fouká ledový vichr a průzkum bojem ukazuje, že sněhem zasypané sedlo Kaznok ( 4.060 m) nezdoláme. Největší jezero Iskanderkul i s jeho turbazou (turistickou chatou) si tak necháváme na příště, pokocháme se ledovci stékajícími z nejvyšší hory Chimtarga (5.478 m) a dáme se na sestup.

Nižší části údolí Pasrud jsou poměrně úrodné, procházíme zde množstvím malých vesniček. Mlátí se zde obilí, na střechách se hromadí zásoby sena na zimu, jablka ze stromů již opadala. Vesničky působí idylicky, ale na první pohled je patrné, že se nacházíme v nejchudší oblasti bývalého SSSR, po jeho rozpadu navíc postižené totálním ekonomickým kolapsem a občanskou válkou. Jak i chudoba z dob Sojuzu může najednou působit blahobytně… Poprvé se zde ve velkém setkáváme s povzdechnutím: „Jo za Svazu, to se dobře žilo…“ To nás bude provázet po celou dobu pobytu v Tádžikistánu, v nesrovnatelně větší míře než kdekoliv jinde ve střední Asii.

Praktické:

Víza: bez problému lze sehnat ve Vídni (Universitat str.), pozvání již není potřeba. Vyřízení do 3 dnů, cena 80 EUR.

Registrace: všichni cizinci jsou povinni se do 3 dnů v zemi zaregistrovat. Cena okolo 20 USD. Ve vlastním Tádžikistánu jsme se neregistrovali, problémy nebyly (neplatí pro Badachsan!).

Povolení: do Fanek není potřeba žádné speciální povolení (na rozdíl třeba od Badachsanu). Teoreticky je na všechny treky v Tádžikistánu potřeba trekking permit (nazývaný ecological fee) za 50 USD. Pokud však trekking neorganizuje místní CK, nikdo toto povolení nekontroluje.

Příjezd do Fanek: nejrychleji od Samarkandu (Uzbekistán)- z města jezdí na hranici maršrůtky (1.5 h, 1.2 USD), přes hranici pešky, od hranice taxi do Pendzikentu (0.5 h, 1 USD/os.). Z Pendzikentu každé ráno bus do obce Artush (3-4 h, 2.5 USD), odpoledne může vyrazit bus k mauzoleu Rudaki, cca 12 km pod Artushem – od Dushanbe: silnice přes sedlo Anzob (3.600 m) je v katastrofálním stavu, proto zde nejezdí busy. Ranní společná auta a jeepy do výchozích míst pod horami stojí od 10 USD. Cca 6 h. Pod sedlem byl Íránci nedávno prorazen tunel, na podzim 2006 však stále ještě nebyl oficiálně průjezdný (chybí povrch silnice – po úplatcích se prý dá projet, cesta však trvá i přes 2 h).

Autor: Petr Ludvík