Lyžařský problém Julských Alp – sjezd severovýchodní stěny masívu Prestreljenik (2498 m n. m.) – byl v dubnu letošního roku zopakován a nadobro vyřešen. Kdo za to může a jak se akce udála?
Dvě jména, jedna hora
Prestreljenik (2498 m n. m.) je hraniční horou v hřebeni Julských Alp, a proto není divu, že nese dva názvy – tento slovinský a následně i italský eufonický – Monte Forato. Jedná se o často navštěvovanou horu, v letní sezóně zde proudí davy turistů zhlédnout „skalní okno“ o rozměrech více než 10 metrů, v zimní sezóně je však oblast přístupná pouze odvážlivcům – sněhové laviny na sebe nenechají dlouho čekat a dávkami sněhové nadílky se tu nešetří! Pro nepřístupnost svahů, širokost a jejich strmost byla severovýchodní stěna dlouho „nevyřešena“, myslelo si na ni mnoho lyžařů – ale jenom několika se podařilo sen a cíl proměnit ve skutečnost.
Dva příběhy, jedna hora
- Prvním příběhem je prvosjezd slovinského lyžaře a horolezce Marko Kerna z roku 2011:
Sjezd severovýchodní stěny Monte Forata byl vrchol mé lyžařské sezóny roku 2011. Čekal jsem na tento počin od počátku února, kdy jsem poprvé zahlédl nádhernou, širokou bílou linii, která vede dolů z vrcholku Jof Fuart (slovinsky Viš – pozn. red.): strmý svah, široký a otevřený – to je to, co si na extrémním lyžování užívám nejvíce. Svah byl ale tak strmý a exponovaný, že během mého prvního výstupu, který jsem podnikl ihned druhý den poté, co jsem ho zahlédl, jsem si nebyl jistý, zda ho budu vůbec schopný sjet dolů. Celé jaro jsem čekal na ten správný moment and na konci jsem ho málem promarnil. Prvního května byl krátký klíčový úsek špatně pokrytý nesedlým jarním sněhem, zatímco svah nahoře obsahoval dva krátké úseky těžkého mokrého sněhu, kde jsme zapadali po pás. Podmínky tudíž nebyly moc dobré a během výstupu jsem se rozhodli pro klasický sestup. Ale když jsem začal lyžovat z vrcholku dolů, znenadání jsem změnil rozhodnutí. Zatočil jsem doleva a po první otočce jsem se dostal do severovýchodního svahu, naprosto jsem se soustředil a na jeden zátah jsem ho sjel. Nabral jsem dech těsně před spodní pasáží a když jsem vyrazil na cestu a traverzoval jsem do žlebu, padal za mnou sníh. Konec trasy byl úlevou a přemohl mne pocit nesmírné radosti!
- Druhý příběh je od Marco „Rasta“ Milanese, italského lyžaře, který letos 7. dubna cestu zopakoval:
Během své cesty domů s Andreou (Andrea Fusari – pozn. red.) po těžkém dnu v práci jsem se rozhodl zavolat Enricovi (Enrico Mosetti – pozn. red.) a nadnést téma sjezdu svahu Forata, byl jsem si docela jist, že řekne ano. Naše trojce byla připravena, skvělé. Dlouho jsem neměl obavy z žádného výstupu či sestupu a ačkoliv si užívám dělání všech věcí, extrémní lyžování je zcela něco jiného, nemáte lano a jednoduše nemůžete připustit žádnou chybu. Skvělý výstup pod ustupujícími mraky a patagonský vítr nás vynesl na vrchol. Fakt, že jsme nebyli navázaní, výstup trochu okořenil a snažil jsem se to napravit před pasážemi, které znamenaly hlavní btíže. V totálně bělostně splývajících podmínkách se sníh míchal s oblohou a vytvářel mléčně bílé popředí s efektem začarovaného kruhu – příkrost nás vedla dál, vábila nás svým sněhovým, mlhavým přeludem. Zcela jasně si pamatuju na své dýchání, kontrolované, regulované, metronom vyvážený nad prázdnotou. Jeden malý pohyb za druhým jsme sestupovali, seskaovali a dýchali, dokud nám nepraskaly plíce. Zvládli jsme to! Nejpříkřejší úsek byl nyní za námi, utekli jsme svému osudu, znovu jsem se nadechl k životu. Byla to úžasná cesta.
7. dubna 2013 absolvovala sjezd trojce lyžařů – Marco Milanese, Enrico Mosetti a Andrea Fusari. Na záznam jejich akce se podívejte na pěkném videu zde:
Volně přeloženo z planetmountain.com
